Její sebevědomí stále sílilo. Cairhien byl zraněné město. Spálené a rozbité zbytky Předbrání venku. Dlažební kostky byly vytrhané, aby je mohli házet z hradeb. Město se nikdy zcela nevzpamatovalo z aielské války a nedostavěné Nedokončené věže - symetrické, ale bolestně bezútěšné na pohled – toho byly tyčícím se důkazem.
Ta zatracená hra rodů byla skoro stejně hrozná metla. Mohla by to změnit? Lidé kolem vypadali, že v to doufají, jako by věděli, jak se jejich země pokřivila. Člověk by spíš mohl Aielovi sebrat oštěp, než připravit Cairhieňana o prohnanost, ale možná by je mohla naučit větší věrnosti zemi a trůnu. Pokud budou mít trůn, který je té věrnosti hoden.
Sluneční palác stál přesně uprostřed města. Stejně jako zbytek města byl čtvercový a hranatý, ale tady ta architektura působila dojmem hrozivé síly. Byla to velkolepá stavba, navzdory pobořenému křídlu, kde došlo k pokusu připravit Randa o život.
Tady čekali další šlechtici, stáli na zakrytém schodišti či před zdobenými kočáry.
Ženy ve společenských šatech se širokými obručemi, muži v úhledných kabátech v tmavých barvách a čapkami na hlavách. Mnozí se tvářili pochybovačně a někteří užasle.
Elain střelila po Birgitte spokojeným pohledem. „Funguje to. Nikdo nečekal, že do paláce dorazím v doprovodu cairhienské armády.“
Birgitte neodpověděla. Stále byla napjatá – a nejspíš bude až do té doby, než se Elain vrátí do Caemlynu.
Na úpatí schodiště stály dvě ženy, jedna hezká se zvonečky ve vlasech, druhá s kudrnatými vlasy a tváří, která nevypadala aessedaiovsky navzdory tomu, že už jí mnoho let byla. Byly to Sašalle Anderly a ta druhá žena – která měla bezvěkou tvář – byla Samicu Tamagowa. Podle toho, co Elaininy zdroje dokázaly zjistit, byly tyhle dvě v Randově nepřítomnosti nejblíž tomu, co by se dalo nazvat „vládci“. S oběma si psala a zjistila, že Sašalle je pozoruhodně bystrá v chápání cairhienského způsobu myšlení. Nabídla Elain město, ale naznačila, že chápe, že nabídka a skutečné získání jsou dvě různé věci.
Sašalle předstoupila. „Veličenstvo,“ řekla formálně, „ať je známo, že urozený pán Drak ti dává všechna práva a nárok na tuto zemi. Všechna formální kontrola, kterou nad zemí měl, je postoupena tobě, a pozice správce země zaniká. Kéž vládneš moudře a v míru.“
Elain na ni vznešeně kývla ze sedla, ale v duchu pěnila. Říkala, že jí nevadí Randova pomoc při získání tohoto trůnu, ale to neznamenalo, že chce, aby jí to předhazovali. Přesto se zdálo, že Sašalle bere své postavení vážně, i když podle toho, co Elain zjistila, si to postavení do značné míry vytvořila sama.
Elain a její průvod sesedli. Myslel si Rand, že dát jí trůn bude tak snadné? Strávil v Cairhienu dost dlouhou dobu, aby věděl, jací jsou to intrikáni. Jedna Aes Sedai, činící prohlášení, by rozhodně nestačila. Ale mít přímou podporu mocných urozených pánů a paní by mělo stačit.
Jejich průvod vyšel po schodech. Vstoupili a každý z těch, kdo ji podporovali, si s sebou vzal menší padesátičlennou stráž. Elain si svoje vojáky vzala všechny; byla tu mačkanice, ale neměla v úmyslu nechat někoho vzadu.
Vnitřní chodby byly rovné se špičatými stropy a zlatým zdobením. Každé dveře zdobil symbol vycházejícího slunce. Byly zde výklenky, kde mělo být vystaveno bohatství, ale mnohé z nich byly prázdné. Aielové si z tohoto paláce vzali svou pětinu.
Poté, co došli ke vchodu do Velkého slunečního sálu, se Elainini andorští gardisté a gardistky seřadili podél vnější chodby. Elain se zhluboka nadechla a pak s desetičlenným oddílem vešla do trůnního sálu. Po stranách místnosti se ke stropu tyčily modře žilkované mramorové sloupy a na konci rozlehlé síně stál na modrém mramorovém stupínku Sluneční trůn.
Trůn byl z pozlaceného dřeva, ale překvapivě skromný. Možná proto se Laman rozhodl postavit si nový trůn a jako materiál použít samotnou avendoralderu. Elain došla k pódiu a pak se obrátila, když vstoupila cairhienská šlechta, jako první ti, kdo ji podporovali, pak ostatní, seřazení podle složitých pravidel daes dae’mar. To uspořádáni se mohlo měnit každý den, ne-li hodinu.
Birgitte si každého vstupujícího pozorně prohlédla, ale Cairhieňané byli ztělesněním zdvořilosti. Žádný nepředváděl nic podobného, jako byla Ellorienina nestydatost v Andoru. Ta byla vlastenka, třebaže taková, která Elain neustále rozčilovala svým odporováním. V Cairhienu nikdo nic takového nedělal.
Jakmile se zástup utišil, Elain se zhluboka nadechla. Zvažovala, že pronese projev, ale matka ji naučila, že občas je nej lepším proslovem rázný čin. Elain se chystala usednout na trůn.
Birgitte ji chytila za ruku.
Elain se na ni tázavě podívala, ale Birgitte si prohlížela trůn. „Počkej chvilku,“ řekla a sklonila se.
Šlechtici si mezi sebou začali mumlat a Lorstrum přistoupil k Elain. „Veličenstvo?“
„Birgitte,“ řekla Elain a zarděla se, „je tohle opravdu nutné?“
Birgitte si jí nevšímala a dloubala do polštáře na trůnu. Světlo! Byla strážkyně odhodlaná uvádět ji do rozpaků při každé možné příležitosti? Určitě…
„Aha!“ prohlásila Birgitte a něco z podušky vytrhla.
Elain sebou trhla a pak s Lortsrumem a Bertomem po boku přistoupila blíž. Birgitte držela malou jehlu s černou špičkou. „Byla ukrytá v podušce.“
Elain zbledla.
„Bylo to jediné místo, kde věděli, Ťs budeš, Elain,“ řekla Birgitte tiše. Klekla si a začala pátrat po dalších nástrahách.
Lorstrum zrudl. „Zjistím, kdo to udělal, Veličenstvo,“ řekl tlumeným hlasem. Nebezpečným hlasem. „Pozná můj hněv.“
„Ne, pokud dřív pozná můj,“ prohlásil statný Bertom s pohledem upřeným na jehlu.
„Očividně jde o pokus o atentát na urozeného pána Draka, Veličenstvo,“ pronesl Lorstrum hlasitěji kvůli obecenstvu. „Nikdo by se neodvážil pokusit zabít tebe, naši milovanou sestru z Andoru.“
„To je dobré slyšet,“ řekla Elain a nespouštěla z něj oči. Její výraz všem v místnosti prozrazoval, že se smíří s touhle lstí, která mu měla zachovat tvář. Vzhledem k tomu, že byl jejím nej významnějším příznivcem, hanba z pokusu o atentát padala na něj.
Její souhlas s tím, že mu umožní zachovat si tvář, ho bude něco stát. Krátce sklopil oči na znamení, že rozumí. Světlo, ona tuhle hru nenávidí! Ale bude ji hrát. A bude ji hrát dobře.
„Je to bezpečné?“ zeptala se Birgitte.
Strážkyně se poškrábala na bradě. „Je jednom jeden způsob, jak to zjistit,“ řekla a pak se zcela neobřadně rázně posadila na trůn.
Nejeden z přítomných urozených pánů a paní zalapal po dechu a Lorstrum zbledl ještě víc.
„Není moc pohodlný,“ prohlásila Birgitte, naklonila se na bok a pak se přitiskla zády ke dřevu. „Cekala bych, že panovnický trůn bude víc vycpaný, s těma vašima jemnýma zadkama a vůbec.“
„Birgitte!“ zasyčela Elain, která cítila, jak znovu rudne. „Nemůžeš sedět na Swnečním trůnu!“
„Jsem tvůj osobní strážce,“ řekla Birgitte. „Když chci, můžu ochutnat tvoje jídlo, můžu procházet dveřma jako první a můžu zatraceně sedět na tvým křesle, když si myslím, že tě to ochrání.“ Zazubila se. „Kromě toho,“ dodala tišeji, Jsem vždycky byla zvědavá, jak se na některém z nich sedí.“ Pak vstala, stále ostražitá, ale také spokojená.