Elain se obrátila ke cairhienské šlechtě. „Na toto jste čekali dlouho,“ řekla. „Někteří z vás jsou nespokojení, ale pamatujte, že v sobě mám polovinu cairhienské krve. Díky tomuto spojení budou obě naše země mocné. Nežádám vaši důvěru, ale žádám vaši poslušnost.“ Po chvilce váhání dodala: „A nezapomeňte, že takto si to Drak Znovuzrozený přeje.“
Viděla, že rozumějí. Rand toto město už jednou dobyl, přestože jeho cílem bylo osvobodit ho od Šaidů. Bylo by od nich moudré, aby ho nepokoušeli a nenutili vrátit se a dobýt ho znovu. Královna využila to, co má po ruce. Andor získala sama; nechá Randa, aby jí pomohl s Cairhienem.
Posadila se. Tak prostá věc, ale důsledky budou dalekosáhlé. „Shromážděte své vlastní oddíly a stráže,“ přikázala shromážděné šlechtě. „Společně s andorskými vojsky potáhnete průchody na místo známé jako Merrilorské pole. Setkáme se s Drakem Znovuzrozeným.“
Šlechtici vypadali překvapeně. Ona během jednoho dne přijde, usedne na trůn a rozkáže jejich vojskům opustit město? Usmála se. Nej lepší bude jednat rychle a rázně; vznikne tak precedent, že ji poslouchají. A začne je připravovat na Poslední bitvu.
„Dále,“ oznámila, když si mezi sebou začali šeptat, „chci, byste sebrali každého muže v této říši, který udrží meč, a odvedli ho do královniny armády. Na výcvik nebude moc času, ale v Poslední bitvě bude třeba každého muže – a ženy, které si přejí bojovat, se také mohou hlásit. Rovněž pošlete zprávu zvonařům ve vašem městě. Za hodinu se s nimi potřebuji sejít.“
„Ale,“ ozval se Bertom, „oslava korunovace, Veličenstvo…“
„Slavit budeme, až bude Poslední bitva vyhraná a cairhienské děti v bezpečí,“ řekla Elain. Bylo-li to možné, potřebovala odvést jejich pozornost od pletich a dát jim práci, která je zaměstná. „Běžte! Dělejte, jako kdyby Poslední bitva byla na vašem prahu a ráno měla dorazit!“
Protože to opravdu mohla.
Mat se opíral o uschlý strom a prohlížel si své ležení. S úsměvem se nadechoval a vydechoval a užíval si nádherný pocit vědomí, že už ho nikdo nepronásleduje. Už zapomněl, jak je to příjemné. Byl to lepší pocit, než když vám na každém koleni sedí pěkné děvče. Nebo alespoň lepší než jedno děvče.
Večerní vojenské ležení bylo jedním z nejpohodlnějších míst na světě, dokonce i když ho byla půlka prázdná, protože muži se přesunuli do Cairhienu. Slunce zapadlo a část těch, kdo zůstali, se uložila ke spánku. Ale ti, kteří mají další den až odpolední službu, neměli důvod jít už spát.
V táboře hořel tucet ohňů a kolem nich seděli chlapi a vykládali si o hrdinských činech, ženách, které opustili, nebo o drbech z dalekých zemí. Jazyky plamenů se třepotaly, muži se smáli, usazení na polenech či kamenech, a čas od času zašťourali zkroucenou větví v uhlících, až vylétly jiskry, zatímco jejich kamarádi prozpěvovali Pojďte, holky nebo Padlé půlnoční vrby.
Vojáci v Bandě pocházeli z tuctu různých zemí, ale jejich skutečným domovem byl tenhle tábor. Mat mezi nimi procházel, s kloboukem na hlavě a ašandarei přes rameno. Sehnal si nový šátek na krk. Lidé o jeho jizvě věděli, ale nebyl důvod ji předvádět jako jeden z Lukových zatracených vozů.
Tentokrát si vybral červený šátek. Na památku Tylin a ostatních, kteří padli za oběť gholamovi. Chvilku byl v pokušení vybrat si růžový. Velmi krátkou chvilku.
Mat se usmál. Přestože písně zněly od několika táborových ohnišť, žádná nebyla hlasitá a v táboře vládl zdravý klid. Ne ticho. Ticho nebylo nikdy dobré. Nenáviděl ticho. Vždycky ho nutilo uvažovat, kdo se k němu snaží přikrást. Ne, tohle byl klid. Muži tiše chrápou, praskají ohně, jiní chlapi zpívají, podrost křupe pod nohama hlídek. Poklidné zvuky lidí, kteří si užívají život.
Mat se vrátil ke stolu před svým temným stanem. Posadil se a začal procházet papíry, které si tam dal na hromádku. Uvnitř stanu bylo příliš těsno. Kromě toho nechtěl vzbudit Olvera.
Matův stan se třepotal ve větru. Místo, kde seděl, vypadalo zvláštně, kvalitní dubový stůl postavený v trsu kohoutku, vedle něj Matovo křeslo na zemi džbán svařeného jablečného vína. Papíry na stole byly zatížené nejrůznějšími kameny, které posbíral kolem, a osvětlené jedinou mihotající se lampou.
Neměli by ho nutit vyřizovat hromady papírů; měl by mít čas sedět u jednoho z těch ohňů a zpívat Tanec se Stínovým Jakém. Slabě rozeznával slova písně, která k němu doléhala od nedalekého ohniště.
Papíry. Dobře, souhlasil, že se od Elain nechá zaměstnat, a takové věci vyžadovaly papíry. A ty pak zase papíry o vytvoření dračích posádek. Papíry o zásobách, hlášení o kázeňských prohřešcích a spousta dalších nejrůznějších nesmyslů. A pár papírů, které se mu podařilo vypáčit z jejího královského Veličenstva, hlášení špehů, která si chtěl projít. Zprávy o Seančanech.
Značná část zpráv pro něj nebyla ničím novým; díky Verinině průchodu dorazil Mat do Caemlynu rychleji než většina drbů. Elain však měla vlastní průchody a část zpráv z Tearu a Illianu byla čerstvá. Mluvilo se o nové seančanské císařovně. Takže se Tuon skutečně nechala korunovat, nebo co to Seančané dělali, aby jmenovali nového vládce.
Usmál se tomu. Světlo, ti neměli tušení, co je čeká! Nejspíš si mysleli, že mají. Ale ona je překvapí tak jistě, jako že je obloha modrá. No dobře, poslední dobou je šedá.
Také se mluvilo o spojenectví mezi Mořským národem a Seančany. Nad tím Mat mávl rukou. Seančané zajali dost lodí Mořského národa na to, aby to tak vypadalo, ale nebyla to pravda. Také našel pár stránek s novinkami o Randovi, ale většina z nich byla příliš obecná nebo nedůvěryhodná.
Zatracené barvy. Rand seděl ve stanu a mluvil s nějakými lidmi. Možná byl v Arad Domanu, ale nemohl být najednou tam a zároveň bojovat v Hraničních státech, že? Jedna z fám tvrdila, že Rand zabil královnu Tylin. Který proklatý pitomec si něco takového myslel?
Rychle hlášení o Randovi obrátil. Nesnášel, když musel pořád dokola rozhánět ty zatracené barvy. Alespoň byl Rand tentokrát oblečený.
Poslední stránka byla zajímavá. Vlci běhající v obrovských smečkách, které se shromažďují na pasekách a sborově vyjí? Rudě zářící noční obloha? Dobytek, který se na polích řadí a všechen mlčky hledí na sever? Otisky stop armád zplozenců Stínu uprostřed polí? Tyhle věci zaváněly povídačkami, jaké si mezi sebou předávaly selky, až se nakonec donesly k uším Elaininých špehů.
Mat si pročetl list a pak si uvědomil, že zcela bezmyšlenkovitě vytáhl z kapsy Verinin dopis. Stále zapečetěný papír byl ošoupaný a špinavý, ale neotevřel ho. Odolávat tomu mu připadalo jako nejtěžší věc, co kdy udělal.
„Tak tohle je pořádně neobvyklý pohled,“ pronesl ženský hlas. Mat zvedl hlavu a spatřil Setalle, mířící k němu. Měla na sobě hnědé šaty obepínající jí plná ňadra. Ne snad že by šije Mat prohlížel.
„Líbí se ti moje pracovna?“ zeptal se Mat. Odložil obálku stranou a položil poslední z hlášení špehů na hromádku hned vedle řady vlastních náčrtů nových kuší, založených na těch, které koupil Talmanes. Hrozilo, že papíry rozfouká vítr. Protože na tuhle hromádku neměl žádný kámen, sundal si botu a postavil ji nahoru