„Tvoje pracovna?“ zeptala se Setalle pobaveně.
„Jistě,“ řekl Mat a poškrábal se přes ponožku na chodidle. „Pokud chceš jít dál, budeš si muset s mým správcem domluvit schůzku.“
„S tvým správcem?“
„Támhle ten pařez,“ kývl Mat bradou. „Ne ten malý, ten velký, nahoře obrostlý mechem.“
Zvedla obočí.
„Je dost dobrý,“ řekl Mat. „Skoro nikdy nepustí nikoho, koho nechci vidět.“
„Jsi zajímavý člověk, Matrime Cauthone,“ řekla Setalle a usadila se na větším pařezu. Její šaty měly ebúdarský střih se suknicí připnutou nahoře na boku, aby pod ní bylo vidět spodničky tak barevné, že by to vyděsilo i cikána.
„Chceš něco určitýho?“ zeptal se Mat. „Nebo ses jenom zastavila, aby sis mýmu správci sedla na hlavu?“
„Slyšela jsem, žes dneska znovu navštívil palác. Je pravda, že královnu znáš?“
Mat pokrčil rameny. „Elain je docela milý děvče. Hezké, to je jistý.“
„Ty už mě ničím nemůžeš šokovat, Matrime Cauthone,“ poznamenala Setalle. „Uvědomila jsem si, že to, co říkáš, má často právě šokovat.“
Opravdu? „Říkám, co si myslím, panímámo Anan. Proč tě zajímá, jestli se s královnou znám?“
„Prostě je to jen další část hádanky, kterou představuješ,“ odvětila Setalle. „Dneska jsem dostala dopis od Joline.“
„Co od tebe chtěla?“
„O nic nežádala. Prostě jen chtěla dát vědět, že bezpečně dorazily do Tar Valonu.“
„Určitěs ten dopis špatně pochopila.“
Setalle po něm vrhla káravý pohled. „Joline Sedai tě chová v úctě, pane Cauthone. Často se s velkým uznáním vyjadřovala o tobě a o tom, jak jsi zachránil nejen ji, ale i ty další dvě. V dopise se na tebe ptala.“
Mat zamrkal. „Vážně? Ona říkala takový věci?“
Setalle přikývla.
„Ať shořím,“ řekl. „To se skoro stydím za to, že jsem jí namaloval pusu na modro. Ale vzhledem k tomu, jak se mnou zacházela, by tě nenapadlo, že si myslí tohle.“
„Když muži říkáš takové věci, moc si pak o sobě myslí. Člověk by si myslel, že to, jak se k tobě chovala, by mělo stačit.“
„Je to Aes Sedai,“ zamumlal Mat. „Ke všem se chová, jako by byli bláto, které je nutný oškrábat si z bot.“
Setalle se na něj zamračila. Působila důstojně, částečně jako babička, částečně jako dvorní dáma, částečně jako rázná hostinská.
„Promiň,“ řekl. „Některé Aes Sedai nejsou tak hrozné jako jiné. Nechtěl jsem tě urazit.“
„Vezmu to jako poklonu,“ řekla Setalle. „1 když já nejsem Aes Sedai.“
Mat pokrčil rameny a našel u nohou hezký malý kámen. Použil ho místo své boty jako těžítko na hromádku papírů. Deště, které trvaly několik posledních dnů, ustaly, a zanechaly po sobě pronikavě čerstvý vzduch. „Vím, žes říkala, že to nebolí,“ řekl Mat. „Ale… jaké to je? Ta věc, cos ztratila?“
Našpulila rty. „Jaké nejlahodnější jídlo jsi kdy jedl, pane Cauthone? To, kterému bys dal přednost před všemi ostatními?“
„Máminy sladké koláčky,“ odpověděl Mat okamžitě.
„Takže je to takové,“ řekla Setalle„ jako když víš, že sis je mohl vychutnávat každý den, ale teď ti je upřeli. Tvoji kamarádi, ti jich můžou mít, kolik chtějí. Závidíš jim a bolí tě to, ale zároveň jsi šťastný. Alespoň někdo si může užívat, co ty nemůžeš.“
Mat pomalu přikývl.
„Proč Aes Sedai tak nenávidíš, pane Cauthone?“ zeptala se Setalle.
„Ne že bych je nenáviděl,“ řekl Mat. „Ať shořím, není to tak. Ale někdy to vypadá, jako že chlap nemůže udělat dvě věci, aniž by ženy chtěly, aby jednu z nich udělal jinak a druhou nedělal vůbec.“
„Nikdo tě nenutí, aby sis od nich nechal radit, a zaručuju ti, že většinou nakonec přiznáš, že to byla dobrá rada.“
Mat pokrčil rameny. „Někdy chlap prostě jenom rád dělá to, co chce, aniž by mu někdo vykládal, co je na tom špatně a co je špatně s ním. To je všechno.“
„A nemá to nic společného s tvými… zvláštními názory na šlechtu? Většina Aes Sedai se koneckonců chová, jako by byly urozené paní.“
„Proti urozencům nic nemám,“ řekl Mat a uhladil si kabát. „Jenom se mi nelíbí, když mám bejt jedním z nich.“
„Tak proč?“
Mat chvilku seděl. Proč? Nakonec se podíval na nohu a pak si obul botu. „To boty.“
„Boty?“ Setalle se zatvářila zmateně.
„Boty,“ přikývl Mat, zatímco si zavazoval tkaničky. „Všechno je to o botách.“
„Ale…“
„Víš,“ řekl Mat a tkaničky utáhl, „spousta lidí nemusí moc dělat starosti s botama, co nosí. „Jsou to ti nejchudší lidi. „Když se jednoho z nich zeptáš ‚Které boty si dneska vezmeš, Mope?‘, odpověď je jednoduchá. ‚No, Mate, mám jenom jedny, takže si asi vezmu ty?’“
Mat zaváhal. „Teda tobě by to asi neřekli, Setalle, protože nejseš já a tak. Rozumíš, neříkali by ti Mate.“
„Rozumím,“ odvětila a znělo to pobaveně.
„Ovšem pro lidi, co mají trochu peněz, je otázka, které boty si vzít, těžší. Víš, průměrný chlap, chlap jako já…“ Podíval se na ni. „Já jsem průměrný chlap, nezapomeň.“
„Jistěže jsi.“
„To teda zatraceně jsem,“ prohlásil Mat, dovázal tkaničky a narovnal se. „Průměrný chlap může mít tři páry bot. Tvůj třetí nejlepší pár bot, to jsou boty, které nosíš, když děláš něco nepříjemného. Možná po pár krocích dřou a mají pár děr, ale jsou dost dobrý, aby se v nich dalo chodit. Nevadí ti, když šije zašpiníš na poli nebo ve stodole.“
„Dobře,“ řekla Setalle.
„Pak máš druhý nejlepší pár bot,“ pokračoval Mat. „To jsou tvoje boty na každodenní nošení. Vezmeš šije, když jdeš k sousedům na večeři. Nebo, v mým případě, šije obuješ, když jdeš do bitvy. Jsou to pěkné boty, dobře se v nich chodí a nevadí ti, když tě v nich vidí a tak.“
„A nejlepší pár bot?“ zeptala se Setalle. „Ty nosíš na společenské události, jako třeba ples nebo večeře s místním hodnostářem?“
„Plesy? Hodnostáři? Zatracenej popel, ženská. Myslel jsem, že jsi hospodská.“
Setalle lehce zrudla.
„My nechodíme na žádný plesy,“ řekl Mat. „Ale kdybychom museli, myslím, že bychom nosili druhý nejlepší pár bot. Když jsou dost dobré na návštěvu staré paní od vedle, jsou zatraceně dost dobré na to, abychom v nich šlapali na špičky každé ženské, která je dost hloupá na to, aby si s náma zatančila.“
„Tak k čemu jsou ty nejlepší boty?“
„K chůzi,“ řekl Mat. „Každej sedlák ví, jakou cenu mají dobrý boty, když jdeš někam daleko.
Setalle vypadala zamyšleně. „Dobře. Ale co to má společného s tím, že je někdo šlechtic?“
„Všechno,“ odpověděl Mat. „Nechápeš? Když jsi průměrný chlapík, víš přesně, kdy svý boty používat. Tři páry bot snadno uhlídáš. Když máš tři páry bot, je život jednoduchý. Ale šlechta… Talmanes tvrdí, že má doma čtyřicet různejch párů bot. Čtyřicet párů, dokážeš si to představit?“
Pobaveně se usmála.
„Čtyřicet párů,“ zopakoval Mat a zavrtěl hlavou. „Čtyřicet zatracených párů. A taky to nejsou všechno stejné boty. Máš pár ke každému oblečení a tucet párů v různém stylu, které padnou k půlce tvýho oblečení. Máš boty pro krále, boty pro vznešené pány a boty pro obyčejné lidi. Máš boty na zimu a boty na léto, boty na deštivé dny a boty na suché dny. Máš zatraceně i boty, které nosíš jenom do koupelny. Lopin si občas stěžoval, že nemám pár bot, který bych v noci nosil na záchod!“