„Chápu… takže boty používáš jako metaforu pro břímě odpovědnosti a rozhodování, které na šlechtě leží, protože její příslušníci zaujímají složitá politická a společenská vedoucí postavení.“
„Metaforu pro…“ Mat se zamračil. „Zatracenej popel, ženská. Tohle není žádná metafora! Jsou to jenom boty.“
Setalle zavrtěla hlavou. „Jsi neobvykle moudrý muž, Matrime Cauthone.“
„Snažím se,“ poznamenal a natáhl se pro džbán s kořeněným vínem. „Musím být neobvyklý.“ Nalil si pohár a nabídl jí ho. Elegantně ho přijala, napila se a pak vstala. „Nechám tě tedy vlastním kratochvílím, Matrime Cauthone. Ale jestli jsi nějak pokročil s tím průchodem pro mě..
„Elain říkala, že pro tebe brzo bude jeden mít. Za den nebo dva. Až se vrátím z tý pochůzky, co musíme s Torném a Noalem vyřídit, dohlídnu na to.“
Chápavě přikývla. Pokud se on z té „pochůzky“ nevrátí, ona se postará o Olvera. Obrátila se k odchodu. Mat počkal, než byla pryč, a pak se chlemtavě napil přímo ze džbánu. Dělal to tak celý večer, ale domyslel si, že ona by to raději nechtěla vědět. Byl to ten druh věci, o které ženy raději nepřemýšlely.
Vrátil se k hlášením, ale brzy začal v myšlenkách odbíhat k věži Gendžei a těm zatraceným hadům a liškám. Birgittiny poznámky mu mnohé objasnily, ale nebyly právě povzbuzující. Dva měsíce? Dva zatracené měsíce strávené potulováním v těch síních? To byla silná kouřící mísa starostí, podávaná jako šlichta k odpolednímu jídlu. Kromě toho si vzala oheň, hudbu a železo. Porušení pravidel nebyl tak originální nápad.
Nepřekvapovalo ho to. Toho dne, kdy Světlo stvořilo prvního člověka a ten člověk vymyslel první pravidlo, nejspíš někoho dalšího napadlo ho porušit. Lidé jako Elain si vytvářeli pravidla, který jim vyhovovala. Lidé jako Mat hledali způsoby, jak ta pitomá pravidla obcházet.
Naneštěstí ani Birgitte – jedna z legendárních hrdinů rohu – nedokázala Aelfinny a Eelfinny porazit. To v něm vzbuzovalo obavy.
Nu, Mat měl něco, co ona neměla. Svoje štěstí. Zamyšleně se opíral v křesle. Kolem prošel jeden z jeho vojáků. Clintock zasalutoval; Rudé paže Mata každou půl hodinu kontrolovaly. Pořád se ještě nevzpamatovaly z té hanby, že dovolily gholamovi proklouznout do tábora.
Znovu uchopil Verinin dopis a přejel ho prsty. Odřené rohy, špinavé šmouhy na kdysi bílém papíru. Poklepal jím o dřevo.
Pak ho hodil na stůl. Ne, neotevře ho, dokonce ani potom, co se vrátí. A dost. Nikdy se nedozví, co v něm je, a bylo mu to jedno.
Vstal a vyrazil hledat Toma a Noala. Zítra se vydají k věži Gendžei.
KAPITOLA 53
Průchody
Pevara s Javindhrou a Mazrimem Taimem procházela vesnicí Černé věže a držela jazyk za zuby.
Všude vládl čilý ruch. V Černé věži pořád vládl ruch. Vojáci nedaleko káceli stromy; zasvěcení z nich loupali kúru a pak soustředěnými výtrysky vzduchu řezali klády na menší kusy. Cestičku pokrývaly piliny; Pevara si se zamrazením uvědomila, že hromadu prken nedaleko nejspíš nařezali aša’manové.
Světlo! Věděla, co tady najde. Čelit tomu bylo mnohem těžší, než předpokládala. „Ajak vidíte…“ začal Taim, který kráčel s jednou rukou založenou za zády, prsty sevřené v pěst. Druhou rukou ukázal na vzdálenou, částečně dostavenou hradbu z černého kamene, „…jednotlivá strážní stanoviště jsou od sebe vzdálena šestnáct kroků. Nahoře na každém z nich jsou dva aša’manové.“ Spokojeně se usmál. „Tohle místo bude neproniknutelné.“
„To vskutku ano,“ řekla Javindhra. „Působivé.“ Mluvila ploše a bez zájmu. „A teď k tomu, o čem jsem s tebou chtěla mluvit. Kdybychom si mohly vybrat muže s dračími špendliky, abychom…“
„Zase tohle?“ zeptal se Taim. Tenhle Mazrim Taim měl v očích oheň. Vysoký černovlasý muž s výraznými saldejskými lícními kostmi. Usmíval se. Nebo se to alespoň nejblíž takovému výrazu přiblížilo — poloviční úsměv, který nedosáhl k očím. Vypadal jako… dravčí. „Už jsem vám svoje rozhodnutí sdělil. A přesto pořád naléháte. Ne. Jenom vojáky a zasvěcené.“
„Jak si přeješ,“ odvětila Javindhra. „Budeme to dál zvažovat.“
„Už uplynuly týdny,“ řekl Taim, „a vy to pořád zvažujete? Nu, jsem dalek toho, abych zpochybňoval Aes Sedai. Je mi jedno, co děláte. Ale ženy před mými branami prohlašují, že jsou taky z Bílé věže. Nechcete, abych je pozval dovnitř, aby se s vámi sešly?“
Pevaru zamrazilo. Taim vždy naznačoval, že toho o vnitřních záležitostech Bílé věže ví příliš mnoho.
„To nebude třeba,“ řekla Javindhra chladně.
„Jak si přejete,“ odpověděl. „Měly byste se brzy rozhodnout. Začínají být netrpělivé a al’Thor jim dal svolení spojit se s mými muži. Nebudou moje zdržování snášet věčně.“
„Jsou to vzbouřenkyně. Nemusíš jim vůbec věnovat pozornost.“
„Vzbouřenkyně,“ řekl Taim, „s mnohem větší armádou, než máte vy. Co máte? Šest žen? Podle toho, jak mluvíš, to vypadá, jako byste se chtěly spojit s celou Černou věží!“
„Možná bychom mohly,“ promluvila Pevara klidně. „Nedostaly jsme žádné omezení.“
Taim se na ni podíval a ona měla výrazný pocit, jako by šiji prohlížel vlk, který se rozhoduje, jestli by z ní byla dobrá večeře. Ten pocit potlačila. Byla Aes Sedai, ne snadná kořist. Přesto se nemohla ubránit úvahám, že je jich jen šest. Uvnitř ležení plného stovek mužů, kteří dokáží usměrňovat.
„Jednou jsem v illiánském přístavu viděl umírajícího rybaříka,“ řekl Taim. „Ten pták se dusil, protože se pokusil spolknout dvě ryby najednou.“
„Pomohl jsi tomu chudákovi?“ zeptala se Javindhra.
„Hlupáci se vždycky zadusí, když se pokusí uchvátit příliš, Aes Sedai,“ řekl Taim. „Co je mi do toho? Té noci jsem si z něj uvařil dobrou večeři. Ptačí a rybí maso. Musím jít. Ale varuju vás, když teď máme obrannou linii, musíte mě upozornit, kdybyste si přály jít ven.“
„Máš v úmyslu příchody a odchody tak přísně sledovat?“ zeptala se Pevara.
„Ze světa se stalo nebezpečné místo,“ řekl Taim hladce. „Musím myslet na potřeby svých mužů.“
Pevara si všimla, jak se o „potřeby“ svých mužů stará. Kolem prošel hlouček mladých vojáků, kteří Taimovi salutovali. Dva měli modřiny, jeden z nich tak oteklé oko, že nešlo otevřít. Aša’mani byli za chyby při výcviku krůtě biti a pak jim bylo zakázáno léčení.
Aes Sedai se nikdy nikdo nedotkl. Vlastně se k nim chovali s úctou, která hraničila s výsměchem.
Taim na ně kývl a pak odkráčel a setkal se se dvěma ze svých aša’manů, kteří čekali nedaleko u kovárny. Okamžitě spolu začali tlumeně rozmlouvat.
„Mně se to nelíbí,“ řekla Pevara, jakmile muži odešli. Možná dala své obavy najevo příliš rychle, ale z tohoto místa byla nervózní. „Tohle by mohlo skončit katastrofou. Začínám si myslet, že bychom měly udělat, co jsem původně navrhovala – každá se spojit s několika zasvěcenými a vrátit se do Bílé věže. Naším úkolem nikdy nebylo uzamknout celou Černou věž, ale získat přístup k aša’manům a něco se o nich naučit.“