„To děláme,“ odvětila Javindhra. jsem se za posledních pár týdnů naučila hodně. Cos dělala ty?“
Pevara se tónem druhé ženy nenechala vyprovokovat. Opravdu musí být tak paličatá? Pevara měla v této skupině velení a ostatní sejí podřizovaly. Ale to neznamenalo, že to vždycky udělají ochotně.
„Tohle je zajímavá příležitost,“ pokračovala Javindhra, která si prohlížela pozemky Černé věže. „A myslím si, že nakonec v otázce aša’manů ustoupí.“
Pevara svraštila čelo. Tohle si přece Javindhra nemohla vážně myslet, nebo ano? Poté, co byl Taim tak paličatý? Ano, Pevara ustoupila návrhům, aby v Černé věži zůstaly o něco déle, naučily se, jak funguje, a požádaly Taima, aby jim povolil přístup k mocnějším aša’manům. Ale nyní už bylo očividné, že neustoupí. Javindhra to přece musela vidět.
Pevara měla naneštěstí v poslední době velké potíže se v Javindhře vyznat. Původně to vypadalo, že je žena proti návštěvě Černé věže a souhlasila s ní jen proto, že to bylo nařízeno. Přesto nyní předkládala důvody, proč tady zůstat.
„Javindhra,“ řekla Pevara a přistoupila blíž. „Slyšelas, co řekl. Teď potřebujeme svolení, abychom mohly odejít. Tohle místo se mění v klec.“
„Myslím, že jsme v bezpečí,“ řekla Javindhra a mávla rukou. „Neví, že máme průchody.“
„Pokud víme,“ řekla Pevara.
„Když to nařídíš, jsem si jistá, že ostatní půjdou,“ řekla Javindhra. „Ale já jsem měla v úmyslu dál využívat příležitost se učit.“
Pevara se zhluboka nadechla. Nesnesitelná ženská! Jistě nezajde tak daleko, aby ignorovala skutečnost, že skupině velí Pevara? Poté, co Pevaru pověřila velením samotná nejvyšší? Světlo, Javindhra začíná být nevypočitatelná.
Bez dalšího slova se rozešly. Pevara se otočila a vydala se zpátky po cestičce. S námahou zachovávala klid. To poslední prohlášení se blížilo otevřenému odporu! Dobrá, když chce neposlechnout a zůstat, budiž. Bylo načase vydat se zpátky do Bílé věže.
Všude kolem procházeli muži v černých kabátech. Mnozí na ni kývali a na tvářích měli ty až příliš úslužné úsměvy předstírané úcty. Po týdnech, které zde strávila, nebyla v přítomnosti těchto mužů o nic klidnější. Udělá si z několika strážce. Ze tří. Tři zvládne, ne?
Ty ponuré výrazy, jako oči popravčích, čekajících na další krk, který se před nimi objeví. Ten způsob, jakým si někteří z nich pro sebe mumlali, lekali se stínů nebo si drželi hlavu a tvářili se omámené. Sama stála u samotné hlubiny šílenství a svědila ji z toho kůže, jako by po ní lezly housenky. Nedokázala se ubránit, aby nezrychlila krok. Ne, pomyslela si. Nemůžu tady Javindhru nechat, ne aniž to ještě jednou zkusím. Pevara to vysvětlí ostatním a rozkáže jim odejít. Pakje požádá, Tamu jako první, aby zašly za Javindhrou. Jejich společné argumenty ji určitě přesvědčí.
Pevara došla k chýším, které dostaly. Záměrně se nedívala stranou, na řadu malých domů, které byly domovem Aes Sedai, s nimiž se aša’manové spojili. Slyšela, co některé z nich dělají, jak se pokoušejí svoje aša’many ovládat pomocí… různých metod. Z toho jí taky svědilo po těle. Ačkoli si myslela, že většina červených je ve svých názorech na muže příliš drsná, to, co ty ženy dělaly, znamenalo se za tu hranici vrhnout zcela bezhlavě.
Vešla dovnitř své chýše a našla tam Tamu, jak sedí u stolu a píše dopis. Aes Sedai se musely o obydlí dělit a Pevara si vybrala právě Tamu. Pevara byla možná určena za velitelku skupiny, ale Tama byla kronikářka. Politika této výpravy byla velice jemná a choulostivá, vzhledem k tomu, kolik vlivných účastnic a různých názorů zde bylo.
Včera večer Tama souhlasila, že je načase odejít. Bude s Pevarou při přesvědčování Javindhry spolupracovat.
„Taim uzavřel Černou věž,“ řekla Pevara klidně a posadila se na svou postel v malé kruhové místnosti. „Teď potřebujeme jeho svolení, abychom mohly odejít. Řekl to jenom tak mimochodem, jako by nám to ve skutečnosti nemělo bránit. Jenom takové pravidlo, ze kterého nám zapomněl dát všeobecnou výjimku.“
„Nejspíš to přesně tak bylo,“ řekla Tarna. Jsem si jistá, že to nic není.“
Pevara znehybněla. Cože? Zkusila to znovu. „Javindhra si pořád iracionálně myslí, že změníme jeho názor, pokud jde o svolení spojit se s plnoprávnými aša’many. Nastal čas spojit se se zasvěcenými a odejít, ale ona naznačila, že zůstane bez ohledu na to, co mám v úmyslu. Chci, aby sis s ní promluvila.“
„Vlastně,“ řekla Tarna a pokračovala v psaní, Jsem přemýšlela o tom, o čem jsme včera večer mluvily. Možná jsem byla příliš ukvapená. Můžeme se toho tady hodně naučit, a taky je tu otázka těch vzbouřenkyň venku. Když odejdeme, ony se spojí s aša’many, což by se nemělo dovolit.“
Zena zvedla hlavu a Pevara ztuhla. V Taminých očích bylo cosi jiného, cosi chladného. Vždycky bývala odtažitá, ale toto bylo horší.
Tarna se usmála, což byla grimasa, která v její tváři působila zcela nepřirozeně. Jako úsměv na rtech mrtvoly. Vrátila se zpátky k psaní.
Něco je tady hodně, hodně špatně, pomyslela si Pevara. „No, možná máš pravdu,“ slyšela se říkat. Pusa pracovala, přestože mysl vířila. „Tahle výprava byla koneckonců tvůj nápad. Ještě si to promyslím. Když mě omluvíš.“
Tarna neurčitě mávla rukou. Pevara vstala a díky rokům stráveným jako Aes Sedai nebyly na jejím drženi těla poznat temné obavy. Vyšla ven a pak se vydala na východ podél nedokončené hradby. Ano, strážní stanoviště byla rozmístěná pravidelně. Časněji ráno ještě nebyla obsazená. Nyní ano, muži, kteří dokáží usměrňovat. Kterýkoli z nich by ji mohl zabít dřív, než by stačila reagovat. Neviděla jejich tkaniva a kvůli svým přísahám nemohla udeřit první.
Obrátila se a zamířila k malému hájku, místu, z něhož se měla stát zahrada. Uvnitř si sedla na pařez a zhluboka dýchala. Z chladu — téměř neživotu – v Taminých očích ji stále mrazilo.
Nejvyšší Pevaře přikázala neriskovat otevření průchodu, pokud nebude situace zoufalá. Jí tahle situace zoufalá připadala. Uchopila zdroj a spředia požadované tkanivo.
Tkanivo se rozpadlo ve chvíli, kdy ho dokončila. Průchod se nevytvořil. S vytřeštěnýma očima to zkusila znovu, ale výsledek byl stejný. Vyzkoušela jiná tkaniva a ta fungovala, ale průchody pokaždé selhaly.
Chlad se v jejím nitru změnil na mráz. Byla v pasti.
Všechny byly v pasti.
Perrin stiskl Matoví ruku. „Hodně štěstí, kamaráde.“
Mat se zazubil a stáhl si širokou krempu klobouku. „Štěstí? Doufám, že tohle všecko bude o štěstí. Se štěstím mi to jde.“
Mat nesl přes rameno nacpaný batoh, stejně jako hubený sukovitý muž, kterého Mat představil jako Noala. Tom měl na zádech svoji harfu a podobný batoh. Perrinovi stále nebylo jasné, co si nesou. Mat měl v plánu zůstat ve věži jen pár dní, takže nepotřebovali moc zásob.
Skupinka stála za Perrinovým ležením na místě určeném pro cestování. Za nimi na sebe pokřikovali Perrinovi lidé, kteří strhávali tábor. Nikdo neměl tušení, jak důležitý by tento den mohl být. Moirain. Moirain byla naživu. Světlo, kéž tomu tak je.
„Víš jistě, že tě nepřesvědčím, aby sis vzal víc lidí?“ zeptal se Perrin.
Mat přikývl. „Promiň. Tyhle věci… no, mají sklony být přesní. Zpráva byla jasná. Můžeme vstoupit jenom tři, jinak selžeme. Když selžeme i tak… myslím, že v tom případě si za to budem moct zatraceně sami, ne?“