Perrin svraštil čelo. „Jenom buďte opatrní. Čekám, že až se vrátíte, nacpu si v hospodě pantáty Denezela svoji fajfku z vašeho váčku.“
„S tím počítej,“ řekl Tom a chopil se ruky, kterou mu Perrin nabídl. S úsměvem se zarazil a v očích se mu slabě zajiskřilo.
„Co je?“ zeptal se Perrin.
Tom si upravil batoh. „Než tohle skončí, promění se všichni kluci ze statku, které znám, na urozené pány?“
„Já nejsem žádný urozený pán,“ prohlásil Mat.
„Vážně?“ zeptal se Tom. „Princi krkavců?“
Mat si stáhl klobouk níž. „Lidi mi můžou říkat, jak chtějí. To neznamená, že k nim patřím.“
„Vlastně,“ řekl Tom, „to..
„Otevři průchod, ať můžeme vyrazit,“ řekl Mat. „Dost bylo nesmyslů.“
Perrin kývl na Gradyho. Vzduch se rozdělil a svinutý paprsek světla otevřel portál, který ústil nad širokou, pomalu tekoucí řeku. „To je nejblíž, jak se dokáže dostat,“ vysvětlil Perrin. „Přinejmenším bez lepšího popisu toho místa.“
„To bude stačit,“ řekl Mat, který prostrčil hlavu průchodem. „Otevřeš nám jeden, abychom se dostali zpátky?“
„Každý den v poledne,“ přikývl Grady a zopakoval tak rozkaz, který mu dal Perrin. „Na přesně stejném místě.“ Usmál se. „Dej si pozor, aby ti při otvírání neusekl prsty na nohou, pane Cauthone.“
„Budu se snažit,“ řekl Mat. „Na těch prstech si zakládám.“ Nadechl se a prošel průchodem. Tichý Noal jej následoval a bylo z něj cítit odhodlání. Byl mnohem houževnatější, než vypadal. Tom na Perrina kývl, až se mu zavlnil knír, a pak proskočil skrz. Byl hbitý, přestože měl od boje s mizelcem před dvěma lety stále ztuhlou nohu.
Světlo vás veď, pomodlil se Perrin a zamával jim, když se začali plahočit podél říčního břehu.
Moirain. Perrin by měl poslat zprávu Randovi. Objevily se barvy a ukázaly mu Randa, jak mluví se skupinou Hraničářů. Ale… ne. Perrin to nemohl Randovi říct, dokud nebude mít jistotu, že je naživu. Udělat to jinak by bylo příliš kruté a pro Randa by to bylo jako pozvánka, aby se Matovi začal do výpravy plést.
Když se průchod zavíral, Perrin se odvrátil. Vykročil a ucítil slabé tepání z nohy, kam ho zasáhl Zabíječův šíp. Ránu mu vyléčili a podle jeho názoru byla zcela zahojena. Žádné zranění nezůstalo. Ale jeho noha… bylo to, jako by si zranění stejně pamatovala. Bylo jako stín, velice slabé, téměř nepostřehnutelné.
Přiblížila se k němu zvědavě se tvářící Faile. Gaul byl s ní a Perrin se usmál, když viděl, jak se neustále ohlíží přes rameno na Bain a Čiad. Jedna nesla jeho oštěpy, druhá jeho luk. Zjevně proto, aby on nemusel.
„Zmeškala jsem odchod?“ zeptala se Faile.
„Jaks měla v úmyslu,“ odvětil Perrin.
Pokrčila nos. „Matrim Cauthon má na tebe špatný vliv. Překvapuje mě, že tě před odchodem neodtáhl do další krčmy.“
Pobavilo ho, když se objevily barvy a ukázaly mu Mata – který právě odešel – jak jde podél řeky. „Vůbec není tak špatný,“ řekl Perrin. „Jsme připravení?“
„Aravine všechny zorganizovala a popohnala,“ řekla Faile. „Do hodiny bychom měli být připravení vyrazit.“
Ukázalo se, že je to dobrý odhad. Asi za půl hodiny stál Perrin vedle obrovského průchodu, otevřeného ve vzduchu, vytvořeného Gradym a Nealdem, kteří se spojili s Aes Sedai a Edarrou. Nikdo Perrinovo rozhodnutí vyrazit nezpochybňoval. Cestoval-li Rand na místo zvané Merrilorské pole, pak tam chtěl být i Perrin. Musel tam být.
Krajina za průchodem byla nevlídnější než jižní Andor. Méně stromů, více travnaté stepi. V dálce stály nějaké trosky. Otevřené prostranství před nimi bylo plné stanů, praporů a tábořišť. Vypadalo to, že se zde shromáždila Egwainina koalice.
Grady nakoukl průchodem a tiše hvízdl. „Kolik lidí toje?“
„Tohle jsou tearské půlměsíce,“ poznamenal Perrin a ukázal najeden z praporů. „A tohle je Illian. Táboří na opačné straně pláně.“ Armádu označoval zelený prapor s devíti zlatými včelami.
„Spousta cairhienských rodů,“ řekla Faile, která se zahleděla vpřed. „Dost Aielů… žádné hraničářské prapory.“
„Nikdy jsem neviděl na jednom místě tolik vojáků,“ řekl Grady.
Opravdu se to děje, pomyslel si Perrin s bušícím srdcem. Poslední bitva.
„Myslíš, že jich bude dost, aby Randa zastavili?“ zeptala se Faile. „Aby nám pomohli zabránit mu rozbít zámky?“
„Pomohli nám?“ zeptal se Perrin.
„Řekls Egwain, že dorazíš na Merrilorské pole,“ řekla Faile. „Kvůli tomu, co Egwain žádala.“
„Ano, řekl jsem jí, že tam musím být,“ odvětil Perrin. „Ale nikdy jsem neřekl, že se postavím na Egwaininu stranu. Já Randovi věřím, Faile, a připadá mi správné, že musí rozbít zámky. Je to jako výroba meče. Obvykle nechceš vykovat nový z kusů rozlámané a zničené zbraně. Použiješ na výrobu kvalitní novou ocel. Místo aby zaplátoval staré zámky, musí vyrobit nové.“
„Snad,“ řekla Faile. „Ale chceš kráčet po hodně tenké hranici. Tolik armád na jednom místě. Jestli se někteří postaví na Randovu stranu, a druzí na stranu Bílé věže…“
Pokud se obrátí proti sobě navzájem, nevyhraje nikdo. Perrin se bude muset ujistit, že k tomu nedojde.
Vojáci už byli seřazení a připravení vyrazit na pochod. Perrin se k nim otočil. „Rand nás poslal pryč pátrat po nepříteli,“ zahřměl. „Vrátíme se k němu se spojenci, které jsme našli. Vzhůru do Poslední bitvy!“
Slyšeli ho jen ti vepředu, ale začali jásat a předávali jeho slova dozadu. Rand nebo Elain by pronesli podnětnější proslov. Perrin ale nebyl oni. Bude muset dělat věci po svém.
„Aravine,“ zavolal Perrin na baculatou Amadičanku. „Projdi skrz a ujisti se, že se nikdo nebude prát o to, kde postavit svoje stany.“
„Ano, urozený pane Zlatooký.“
„Prozatím nás drž stranou ostatních vojsk,“ řekl Perrin. „Ať Sulin s Gaulem vyberou dobré místo. Zatímco budeme vztyčovat tábor, dej vědět všem ostatním vojskům. Nebudeme se s nikým zaplétat, ani špatně zahlížet na žádnou z těch armád. A taky lidem nedovolte toulat se na jih! Už nejsme v divočině a já nechci, ať si místní sedláci stěžujou na napáchané škody.“
„Ano, můj pane,“ řekla.
Nikdy se Aravine nezeptal, proč se nepřipojila k některé ze skupin, které se vracely zpátky do Amadicie. Ale bylo to nejspíš kvůli Seančanům. Byla očividně šlechtična, ale moc o své minulosti nemluvila. Byl rád, že ji má. Jako správkyně jeho ležení byla styčným důstojníkem mezi různými frakcemi, které jeho armádu tvořily.
Vlčí garda si vylosovala číslo jedna, takže průchodem prošli jako první. Velký zástup se dal do pohybu. Perrin procházel kolem zástupu, vydával rozkazy, většinou hlavně zdůrazňoval, že nechce potíže s místními nebo ostatními vojsky. Zastavil se, když narazil na bělokabátníky, kteří čekali, až na ně přijde řada. Berelain opět jela po Galadově boku; zdálo se, že jsou ponořeni do rozhovoru. Světlo, ta žena v poslední době trávila v podstatě všechen čas s Galadem.
Perrin nedal bělokabátníky a Mayenery k sobě, ale jak se zdálo, stejně tak skončili. Když vyrazili, Galadovi bělokabátníci jeli v dokonalých čtyřstupech, bílé tabardy zdobené znakem slunečního kotouče. Při pohledu na ně Perrin stále instinktivně cítil paniku, ale od soudu s nimi bylo překvapivě málo potiží.