Mayenerská okřídlená garda jela na druhé straně, Gallenne těsně za Berelain, všichni se zvednutými kopími. Z kopi vlály červené stuhy a kyrysy a přilby byly dokonale vyleštěné. Vypadalo to, že jsou připravení na přehlídku. A možná byli. Když jste měli jet do Poslední bitvy, udělali jste to se zdviženými kopími a naleštěnou zbrojí.
Perrin šel dál. Jako další přišla na řadu Alliandřina armáda, jedoucí v sevřeném útvaru těžké jízdy, vždy osm mužů vedle sebe, s Argandou v čele. Když zahlédl Perrina, vykřikl rozkazy a celý vinoucí se zástup vojáků se obrátil a zasalutoval.
Perrin jim pozdrav oplatil. Ptal se Alliandre a ta naznačila, zeje to správná odpověď. Jela s Argandou, seděla v dámském sedle a na sobě měla kaštanově hnědé šaty se zlatým lemováním. Na jízdu to byl nepraktický oděv, ale nebudou v sedlech dlouho. Tři sta kroků a stejně tolik lig.
Když zdravil její vojáky, viděl, jak je spokojená. Potěšilo ji, když viděla, že se ujal role vůdce koalice. Mnozí v táboře vlastně reagovali stejně. Možná předtím vycítili, jak moc mu velení vadí. Jak to lidé dělali, když nedokázali cítit pocity?
„Urozený pane Perrine,“ řekla Alliandre, když ho míjela. Naklonila se v sedle způsobem, který odpovídal jezdeckému pukrleti. „Neměl bys je na koni?“
„Rád chodím,“ řekl Perrin.
„Když velitel jede, působí to autoritativněji.“
„Rozhodl jsem se, že tuhle bandu povedu, Alliandre,“ prohlásil Perrin nabručeně, „ale udělám to po svým. To znamená, že když chci, chodím.“ Půjdou jenom pár kroků průchodem. Jeho nohy mu poslouží.
„Samozřejmě, můj pane.“
„Až se usadíme, chci, abys poslala pár mužů zpátky do Jehannahu. Zjisti, jestli se ti podaří ještě někoho naverbovat, vezmi všechny městské stráže. Přiveď je sem. Budeme potřebovat všechny, koho seženeme, a chci je co nejvíc vycvičit, než válka vypukne.“
„Dobře, můj pane.“
„Už jsem poslal do Mayene,“ řekl Perrin. „A Tam shání v Dvouříči všechny, které ještě může.“ Světlo, tak moc si přál, aby je mohl vynechat, dovolit jim zůstat na statcích a žít v míru, zatímco někde jinde zuří bouře. Ale tohle skutečně byl konec. Cítil to. Když prohrají tento boj, ztratí všechno. Svět. Samotný vzor. Tváří v tvář něčemu takovému by přijal i chlapce, kteří sotva dokáží máchnout mečem, a dědečky, kteří stěží chodí. Když si to přiznal, svíral se mu z toho žaludek, ale byla to pravda.
Pokračoval dál kolem pochodující armády a několika dalším skupinám vydal rozkazy. Když končil s poslední, všiml si, že ho míjí hrstka dvouříčských mužů. Jeden z nich, Azi, držel vlčí zástavu. Jori Congar zůstal pozadu. Zastavil se, pak mávl na další tři, ať jdou dál, a přiklusal k Perrinovi. Dělo se něco?
„Urozený pane Perrine.“ Jori se narovnal, vysoký a vychrtlý, jako pták, stojící na jedné noze. „Já…“
„No?“ řekl Perrin. „Ven s tím.“
„Chtěl jsem se omluvit,“ vyhrkl překotně Jori.
„Za co?“
„Za nějaký věci, co jsem říkal,“ řekl Jori a odvrátil pohled. „Chci říct, hloupé věci. No, víš, to bylo potom, cos byl nemocný, a vzali tě do stanu první a… no, já…“
„To je v pořádku, Jori,“ řekl Perrin. „Já to chápu.“
Jori s úsměvem vzhlédl. „Je potěšení být tu s tebou, urozený pane Perrine. Skutečný potěšení. Půjdeme za tebou kamkoli, ostatní a já.“
S těmi slovy Jori zasalutoval a odběhl. Perrin se poškrábal ve vousech a sledoval, jak se muž vzdaluje. Jori byl jedním z dobrého tuctu Dvouříčských, kteří se Perrinovi za posledních pár dnů přišli omluvit. Vypadalo to, že všichni cítí vinu za to, že šířili drby o Perrinovi a Berelain, i když to žádný nepřiznal přímo.
Faile buď požehnána za to, co s tím udělala.
Když se o všechny postaral, Perrin se zhluboka nadechl, pak prošel kolem zástupu a průchodem na druhou stranu.
Přijď rychle, Rande, pomyslel si a před jeho očima rozkvetly barvy. Cítím, že to začíná.
Mat stál s Tomem po levici a Noalem po pravici a hleděl skrz stromy vzhůru na věž před nimi. Za zády jim zurčel potůček, přítok nedaleké Arinelle. Za ním se táhla travnatá pláň a ještě za ní samotná velká řeka.
Procházel tudy už předtím, Tolik vzpomínek z té doby měl jen v útržcích! A přesto tato věž zůstávala v jeho mysli jasná. Ani temnota Šadar Logotu mu ji nedokázala z mysli vyříznout.
Věž vypadala jako vytvořená z čistého kovu a její pevná ocel se třpytila ve světle zataženého slunce. Mat cítil, jak ho svědí mezi lopatkami. Mnoho lidí, kteří cestovali po řece, ji považovalo za pozůstatek věku pověstí. Co jiného vás napadlo při pohledu na ocelový sloup, vyrůstající z lesa, zdánlivě neobydlený? Bylo to stejně nepřirozené a nepříhodné, jako byly ty zkroucené červené dveře. Ty váš pohled úplně přitahovaly.
Les tady byl příliš klidný, tichý až na kroky jejich trojice. Noal se opíral o dlouhou hůl, která byla vyšší než on. Kde ji vzal? Měla ten hladký vzhled dřeva, které strávilo víc let jako hůl na chození než původně jako strom. K tomu si Noal oblékl tmavě modré – téměř černé – kalhoty a košili zvláštního střihu. Ramena byla tužší, než jak to Mat znal, a kabát byl delší a sahal Noalovi téměř po kolena. Zapínal se od krku k pasu a pak se u nohou rozděloval. Vážně zvláštní. Stařík nikdy neodpovídal na otázky o své minulosti.
Tom si zvolil kejklířské oblečení. Bylo milé ho v něm zase vidět, místo aby byl vyšňořený jako dvorní bard. Záplatovaný plášť, košile se šněrováním, těsné spodky zastrčené do bot. Když se ho Mat na výběr oblečení zeptal, Tom pokrčil rameny: „Prostě mám pocit, že když se s ní mám potkat, měl bych mít na sobě tohle.“
„Ona“ byla Moirain. Ale co jí hadi a lišky udělali? Už to bylo tak dlouho, ale ať shoří, jestli bude čekat byť i jen další hodinu. Sám si vybral šaty v tmavě zelených a zemitě hnědých odstínech a k nim tmavě hnědý plášť. Batoh nesl přehozený přes rameno a v ruce držel ašandarei. Zkoušel nové železné protizávaží na konci a byl spokojen.
Zbraň mu dali Eelfinnové. No, jestli se odváží postavit mezi něj a Moirain, uvidí, co s jejich darem dokáže. Ať shoři, to teda uvidí.
Trojice mužů došla k věži. Zdálo se, že nikde po celé výšce téměř sedmdesáti kroků není jediný otvor. Žádné okno, spoj, dokonce ani škrábanec. Mat vzhlédl, a jak upíral pohled na zářící sloup, vypínající se ke vzdálené šedé obloze, zatočila se mu hlava. Odráželo se od věže příliš mnoho světla?
Otřásl se a obrátil se k Tomovi. Jednou na něj kývl.
Po kratičkém zaváhání Tom vytáhl z pochvy na opasku bronzový nůž, přistoupil k věži a přiložil na ni hrot. Zachmuřeně nožem načrtl asi na šířku dlaně široký trojúhelník, směřující hrotem dolů. Kov skřípal o kov, ale nezanechával žádnou stopu. Tom obrazec dokončil tím že středem nakreslil vlnitou čáru, jak to člověk dělal na začátku každé hry Hadi a lišky.
Všichni mlčky čekali. Mat pohlédl na Torna. „Udělals to správně?“
„Myslím, že ano,“ řekl Tom. „Ale jak víme, co je ‚správně’? Ta hra se předávala po celá…“
Zmlkl, když se na průčelí věže objevila světelná čára. Mat uskočil a sklonil oštěp. Žhnouci čáry vytvořily trojúhelník, odpovídající tomu, který nakreslil Tom, a pak – rychlostí jediného mávnutí motýlích křídel – ocel uprostřed trojúhelníku zmizela.
Noal si dlaň širokou díru přeměřil. „To je trochu mrňavé, než aby tím člověk prolezl.“ Přistoupil a podíval se skrz. „Na druhé straně nic než tma.“