Perrin byl v Morně pouze jednou, ale vzhled těch tmavých teček byl skutečně typický. Na jeden ze vzdálených stromů se snesla sojka a začala ozobávat větve a listy, ale nenašla nic zajímavého a zase odlétla.
Znepokojivé bylo, že zdejší rostliny vypadaly lépe než mnohé, které cestou minuli. Pokryté tečkami, ale živé, a dokonce se jim dařilo.
Světlo, pomyslel si Perrin, když si bral lístek, který mu podala Nevarin. Páchl rozkladem. Co je to za svět, když v něm Morna představuje dobrou alternativu?
„Moři celou oblast obešla,“ řekla Nevarin a kývla k Děvě, stojící opodál. „Uprostřed je to tmavší. Neviděla, co tam je.“
Perrin pobídl Kliďase dolů z cesty. Faile jej následovala; nebyl z ní ani trochu cítit strach, přestože Perrinovi dvouříčští vojáci váhali.
„Urozený pane Perrine?“ zavolal Wil.
„Nejspíš to není nebezpečné,“ řekl Perrin. „Zvířata se pořád pohybujou dovnitř a ven.“ Morna byla nebezpečná kvůli tomu, co tam žilo. A jestli se ti tvorové nějak objevili na jihu, musejí to zjistit. Aielové se za ním vydali bez poznámek. A protože se k němu připojila Faile, Berelain musela taky. Annoura s Gallennem ji následovali. Alliandre naštěstí souhlasila, že zůstane vzadu a v době Perrinovy nepřítomnosti bude velet táboru a uprchlíkům.
Koně byli už takjankovití a okolí jejich náladě nijak nepomáhalo. Perrin dýchal pusou, aby utlumil pach hniloby a smrti. Zdejší půda byla také promáčená – kéž by se jen ty mraky roztrhaly, aby dolů pronikla trocha slunečního světla a vysušila zem – a pro koně zrádná, takže postupovali pomalu. Většina louky byla zarostlá trávou, jetelem a nízkým býlím, a čím dále jeli, tím víc černých teček všude viděli. Během pár minut měly mnohé rostliny víc hnědou než zelenou či žlutou barvu.
Nakonec dorazili k údolíčku, uhnízděnému mezi třemi kopci. Perrin zastavil koně; ostatní se shlukli kolem. Stála zde podivná vesnice. Domy byly chatrče postavené z neobvyklého dřeva podobného velkým rákosům a měly doškové střechy – ale ty došky byly vytvořené z obrovských listů, širokých jako dvě mužské dlaně.
Na silně písčité půdě nerostly žádné rostliny. Perrin sklouzl ze sedla a sklonil se, aby si půdu osahal, a promnul pískovitý materiál mezi prsty. Podíval se na ostatní. Byl z nich cítit zmatek.
Opatrně odvedl Kliďase doprostřed vesnice. Morna z tohoto místa sálala, ale samotná vesnice nevykazovala žádné známky jejího doteku. Děvy v čele se Sulin se se zahalenými tvářemi rozptýlily vpřed. Rychle prohlédly chatrče, přičemž se spolu hbitě domlouvaly znakovým jazykem, a pak se vrátily.
„Nikdo?“ zeptala se Faile.
„Ne,“ odpověděla Sulin a opatrně si sňala závoj. „Tohle místo je opuštěné.“
„Kdo by takovou vesnici postavil,“ zeptal se Perrin, „zrovna v Ghealdanu?“
„Nepostavili ji tady,“ řekla Masuri.
Perrin se ke štíhlé Aes Sedai obrátil.
„Vesnice do téhle oblasti nepatří,“ pokračovala Masuri. „Dřevo se nepodobá žádnému, jaké jsem kdy viděla.“
„Vzor sténá,“ řekla tiše Berelain. „Chodící mrtví, podivná úmrtí. Ve městech mizí místnosti a kazí se jídlo.“
Perrin se poškrábal na bradě a vzpomněl si na den, kdy se jej jeho sekera pokusila zabít. Jestliže celé vesnice mizely a pak se objevovaly někde jinde, jestliže se z trhlin, kde se vzor třepil, rozrůstala Morna… Světlo! Jak zlé to začínalo být?
„Vesnici spalte,“ obrátil se k nim. „Použijte jedinou sílu. Najděte všechny poskvrněné rostliny, co dokážete. Možná zabráníme, aby se to rozrůstalo. Přesuneme se s vojskem k tomu táboru hodinu cesty odtud, a když budete potřebovat víc času, zítra tam zůstaneme.“
Pro jednou si moudré či Aes Sedai ani náznakem nepostěžovaly, že dostaly přímý rozkaz.
Pojďs námi na lov, bratře.
Perrin se objevil ve vlčím snu. Matně si vzpomínal, jak ospale posedává ve slábnoucím světle otevřené lampy, na jejímž vrcholku se chvěje jediný plamen, a čeká na hlášení od těch, kdo mají na starosti podivnou vesnici. Četl si kopii Cest Jaina Dalekokrokého, kterou Gaul našel mezi kořistí z Maldenu.
Nyní Perrin ležel na zádech uprostřed velkého pole, zarostlého trávou, sahající člověku až k pasu. Zíral vzhůru a tráva, která se chvěla ve větru, se mu otírala o tváře a paže. Na obloze vřela stejná bouře jako v bdělém světě. Tady byla ale divočejší.
Jak na ni tak hleděl – jeho zorné pole bylo ohraničeno hnědými a zelenými stébly trávy a divokého prosa – téměř, jak se bouře přibližuje. Jako by se k němu plazila z oblohy a chtěla ho pohltit.
Mladý býku! Poběž! Poběž lovit!
Hlas byl vlčí. Perrin instinktivně věděl, že se jí říká Dubová tanečnice, podle toho, jak jako vlče pobíhala mezi mladými stromky. Byli zde ale i jiní. Šeptalka. Úsvit. Jiskra. Nespoutaný. Volal na něj dobrý tucet vlků, někteří živí, kteří spali, jiní duchové vlků, kteří zemřeli.
Volali ho směsicí pachů, obrazů a zvuků. Vůně mladého jelena, kterému při běhu od kopyt vyletuje hlína. Spadlé listí, praskající pod nohama ženoucích se vlků. Vítězné vrčení, vzrušení společně běžící smečky.
Pozvání probudila něco hluboko v jeho nitru, vlka, kterého se snažil držet pod zámkem. Vlka však nebylo možné držet zamčeného dlouho. Buď utekl, nebo zemřel; zajetí nesnesl. Toužil vyskočit na nohy, nadšeně souhlasit a ztratit se ve smečce. Byl Mladý býk a byl zde vítán.
„Ne!“ řekl Perrin, posadil se a sevřel si hlavu. „Neztratím se v tobě.“
Hopsal seděl v trávě napravo od něj. Velký šedý vlk Perrina pozoroval nemrkajícíma zlatýma očima, v nichž se odrážely blesky z mraků nad nimi. Tráva sahala Hopsalovi až po krk.
Perrin spustil ruku. Vzduch byl těžký’, prostoupený vlhkostí, a voněl po dešti. Přes pach počasí a vyschlého pole cítil Hopsalovu trpělivost.
Zveme tě, Mladý býku, vyslal Hopsal.
„Nemůžu s várna lovit,“ vysvětloval Perrin. „Hopsale, už jsme o tom mluvili. Ztrácím se. Když jdu do bitvy, rozzuřím se. Jako vlk.“
Jako vlk? vyslal Hopsal. Mladý býku, ty jsi vlk. A člověk. Pojď lovit.
„Říkal jsem ti, že nemůžu! Nenechám se tím pohltit.“ Pomyslel na mladíka se zlatýma očima, zavřeného v kleci, z nějž vyprchala všechna lidskost. Jmenoval se Noam – Perrin se s ním setkal ve vesnici jménem Jarra.
Světlo, pomyslel si Perrin. Ta odtud není daleko. Nebo alespoň ne daleko od místa, kde ve skutečném světě podřimuje jeho tělo. Jarra ležela v Ghealdanu. Zvláštní shoda náhod.
Když je poblíž ta’veren, nic jako náhoda neexistuje.
Zamračil se, vstal a rozhlédl se po krajině. Moirain Perrinovi řekla, že v Noamově nitru nezůstalo nic lidského. Tohle čekalo vlčího bratra, když se nechal vlkem zcela pohltit.
„Musím se naučit to ovládat, nebo musím vlka úplně vykázat,“ řekl Perrin. „Na kompromisy už není čas, Hopsale.“
Z Hopsala byla cítit nespokojenost. Neměl rád to, co nazýval lidskými sklony snažit se věci ovládat.
Pojď, zopakoval Hopsal a postavil se v trávě. Lovit.