Tom pohlédl na svůj nůž. „Hádám, že ten trojúhelník je vlastně vchod. To kreslíš, když začínáš hru. Měl bych zkusit větší?“
„Asi jo,“ řekl Mat. „Ledaže tě gholam naučil, jak se protáhnout dírou velkou jako pěst.“
„Není třeba být protivný,“ řekl Tom a pomocí nože nakreslil kolem prvního trojúhelníku další, tentokrát dost velký, aby se jím dalo projít. Dokončil ho vlnovkou.
Mat počítal. Trvalo sedm úderů srdce, než se objevily bilé linky. Ocel mezi nimi zmizela a otevřela trojúhelníkovou chodbu, vedoucí do věže. Vnitřek vypadal jako z pevné oceli.
„Světlo mě spal,“ zašeptal Noal. Chodba se ztrácela v temnotě; sluneční paprsky jako by váhaly do otvoru vstoupit, i když to byl nejspíš jen trik světla.
„A tak začínáme hru, která se nedá vyhrát,“ řekl Tom a zasunul nůž zpátky do pochvy.
„Odvaha posiluje,“ zašeptal Noal, vykročil a zvedl lucernu s mihotajícím se plamenem. „Oheň oslepuje. Hudba omamuje. Železo poutá.“
„A Matrim Cauthon,“ dodal Mat, „ten zatraceně vyrovnává sázky.“ Prošel otvorem.
Zablesklo světlo, zářivě bílé, oslepující. Zaklel, pevně zavřel oči a sklonil ašandarei způsobem, o němž doufal, že působí výhrůžně. Zamrkal a bělost vybledla. Stál uprostřed velké místnosti, za sebou měl volně stojící trojúhelníkový otvor s hrotem směřujícím k podlaze. Byl zcela černý, vyrobený ze zkroucených provazů, které místy vypadaly kovově a jinde jako ze dřeva.
Místnost byla také černá, ve tvaru nepravidelného čtverce. Z děr ve všech čtyřech rozích prýštila čeřící se bílá pára; mlha zářila bílým světlem. Z místnosti vedly čtyři chodby, každým směrem jedna.
Prostor nebyl přesně čtvercový. Každá strana měla trochu jinou délku než ostatní, takže se stěny v rozích stýkaly v podivných úhlech. A ta pára! Táhl z ní simatý zápach, až se mu chtělo dýchat pusou. Onyxově zbarvené stěny nebyly z kamene, ale z nějakého zrcadlícího materiálu, jako šupiny obrovské ryby. Pára se sbírala pod stropem a slabě zářila tlumeným světlem.
Ať shoří! Tohle nebylo jako to první místo, které navštívil, se spirálami a oblými dveřmi, ani jako to druhé s místnostmi ve tvaru hvězd a pruhy žlutého světla! Kde to jel Do čeho to vlezl? Nervózně se obrátil.
Tom proklopýtal dveřmi a omámené mrkal. Mat pustil batoh a jednou rukou kejklíře zachytil. Po něm se objevil Noal. Hubený muž neklopýtal, ale očividně byl oslepený a držel před sebou lucernu jako štít.
Oba mrkali a Noalovi proudily z očí slzy, ale nakonec se vzpamatovali a rozhlédli. Místnost, stejně jako chodby, vybíhající všemi čtyřmi směry, byla prázdná.
„To nevypadá jako to místo, cos popisoval, Mate,“ řekl Tom. Jeho hlas se slabě odrážel, i když ty zvuky zněly strašidelně pokrouceně. Téměř jako by na ně někdo šeptal. Matoví z toho vstávaly chloupky na krku.
„Já vím,“ řekl Mat a vytáhl z batohu pochodeň. „Tohle místo nedává smysl. Alespoň v tom se příběhy shodnou. Tady, zapal to, Noale.“
Tom vytáhl vlastní pochodeň a oba šije připálili od Noalovy lucerny. Dostali od Aludry škrtátka, ale Mat šije chtěl ušetřit. Napůl se bál, že ve věži oheň po zapálení zhasne. Ale plameny hořely pravidelně a vytrvale. To ho trochu povzbudilo.
„Takže kde jsou?“ zeptal se Tom, který obcházel místnost.
„Nikdy tu nejsou, když projdeš,“ řekl Mat, zvedl pochodeň a prohlížel si stěnu. Byl do toho nekamene vyrytý nápis? Neznámé písmo bylo tak jemné, že ho stěží dokázal rozeznat. „Ale dávejte si pozor. Můžou se za várna objevit rychleji než hospodský, který slyší, jak vám v měšci cinkaj mince.“
Noal zkoumal trojúhelníkový otvor, kterým prošli. „Myslíš, že se tim můžeme dostat zpátky?“ Připomínalo to kamenný ter’angrial, kterým Mat prošel předtím. Jenom to mělo jiný tvar.
„To doufám,“ řekl Mat.
„Možná bychom to měli zkusit,“ navrhl Noal.
Mat na něj kývl. Nelíbilo se mu, že by se měli rozdělit, ale potřebovali vědět, jestli je tohle zpáteční cesta, nebo ne. Noal se zatvářil odhodlaně a prošel skrz. Zmizel.
Mat na dlouhou chvíli zatajil dech, ale starý muž se nevrátil. Byl to trik? Umístili sem ten průchod, aby…
Noal vklopýtal otvorem zpátky do místnosti. Tom položil pochodeň na zem a vrhl se mu na pomoc. Tentokrát se Noal vzpamatoval rychleji a mrkáním rozehnal slepotu. „Zavřelo mě to venku,“ vysvětlil. „Musel jsem nakreslit další trojúhelník, abych se dostal zpátky dovnitř.“
„Alespoň víme, že se máme jak dostat ven,“ řekl Tom.
Za předpokladu, že s tím ti zatracení Aelfinnové nebo Eelfinnové nepohnou, pomyslel si Mat, který si vzpomněl na svou předchozí návštěvu, tu, která skončila tím, že ho pověsili. Tenkrát se místnosti a chodby tajemně přesouvaly naprosto v rozporu s tím, co bylo správné.
„Podíváte se na tohle?“ zeptal se Tom.
Mat sklonil oštěp a Noal vzápětí držel v ruce krátký železný meč. Tom ukazoval na svou pochodeň, která se tam, kde ji položil na zem vedle jednoho z otvorů, z nichž unikala zářící pára, divoce mihotala.
Bílá pára se tlačila od plamenů, jako by jí odvával větřík. Až na to, že žádný vítr by nikdy nepřinutil výpary pohybovat se tak nepřirozeně. Kroužily kolem ohně. Tom přistoupil a zvedl pochodeň. Přisunul ji ke sloupci páry a ten se odklonil z cesty. Tom vrazil pochodeň přímo do výparů a proud se rozdělil, plamen obešel a nad ním se opět spojil.
Tom se ohlédl na ostatní.
„Mě se neptej,“ řekl Mat zamračeně, „Říkal jsem, že tohle místo nedává smysl. Jestli je tohle ta nejdivnější věc, kterou tady uvidíme, bude ze mě Muranďanův knír. Jdeme.“
Mat si vybral jednu z chodeb a vypravil se jí. Ostatní dva si pospíšili za ním. U stropu zářily výpary a zalévaly černou chodbu mléčným světlem. Podlahu tvořily do sebe zapadající černé trojúhelníkové dlaždice, které znepokojivě připomínaly šupiny. Chodba byla široká a dlouhá a druhý konec vzdálený a temný.
„Když pomyslím,“ řekl Noal a zvedl lucernu, „že tohle všechno se ukrývá v jediný věži.“
„Pochybuju, že jsme pořád ve věži,“ řekl Mat. Před nimi viděl vykrojený kus boční zdi, jakési okno. Bylo umístěné trochu vysoko na to, aby vypadalo přirozeně.
„Tak kde” Noal se odmlčel, když došli k tomu oknu, které tvořil nepravidelný čtverec. Skrz okno spatřili nepřirozenou krajinu. Byli několik pater vysoko v jakési věži, ale to venku zaručeně nebyl Andor.
Okno hledělo na pokrývku husté, příliš žluté vegetace. Mat rozeznával tenké stromy se svěšeným deštníkem větví na vrcholku, i když předtím je viděl zespodu. Kapradinám podobné stromy s rozevřenými vějíři listů také poznával, třebaže na těchto nyní visely tmavě černé plody. Pod jejich tíhou větve klesaly.
„Milosrdný fukare,“ zašeptal Noal. Mat nikdy předtím takový slovní obrat neslyšel.
Noal měl důvod žasnout; Mat si vzpomínal, jak na ten les hleděl poprvé a uvědomoval si, že ho pokroucené dveře nepřenesly na jiné místo, ale do úplně jiného světa.
Mat se zahleděl stranou. Uvidí tři věže, kterých si všiml při první návštěvě? Zdálo se, že nestojí nikde poblíž, i když na tomhle místě vám hned vedlejší okno mohlo ukázat úplně jiný výjev. Mohli by…
Zarazil se a pak pozorně pohlédl z okna. Nalevo rozeznával štíhlou věž. A pak to pochopil. Byl uvnitř jedné z věží, které při první návštěvě zahlédl v dálce.