Potlačil zachvění a odvrátil se. Alespoň měl jistotu, že je na stejném místě. Znamenalo to, že světy Aelfinnů a Eelfinnů byly tytéž? Doufal v to. Moirain propadla druhými ze zkroucených červených dveří, což znamenalo, že ji nejspíš zajali Eelfinnové, lišky.
To byli ti, kteří Mata pověsili; hadi ho alespoň jenom vyhodili ze své říše, aniž mu poskytli nějaké užitečné odpovědi. Cítil k nim zášť, ale lišky… ty odmítly odpovědět na jeho otázky, a místo toho mu daly ty zatracené vzpomínky!
Všichni tři pokračovali chodbou dál a jejich kroky se odrážely od podlahy. Brzy začal mít Mat dojem, že ho někdo sleduje. Cítil to i dřív, při předchozích návštěvách. Otočil se stranou a daleko za sebou zahlédl záblesk nepatrného pohybu.
Prudce se otočil, připravený zahodit pochodeň a bojovat ašandarei, ale nic neviděl. Ostatní dva ztuhli a úzkostlivě se rozhlíželi. Mat se zahanbeně vydal dál, i když poté, co Tom po chvíli udělal totéž, se cítil trochu lépe. Tom zašel dokonce tak daleko, že hodil nožem po tmavším kusu zdi.
Železná zbraň zazvonila o povrch. Tlumené zvonění se velice dlouho rozléhalo chodbou.
„Omlouvám se,“ řekl Tom.
„To je dobrý,“ odvětil Mat.
„Sledujou nás, že ano?“ zeptal se Noal. Mluvil tichým, lehce nervózním hlasem. Světlo! Mat měl pocit, jako by se chystal vyskočit z kůže, utéct a nechat ji tady. Ve srovnání s tím vypadal Noal klidně.
„Rek bych, že ano,“ přikývl Mat.
Za chvilku došli na konec té příliš dlouhé chodby. Tady vešli do komnaty, které byla stejná jako ta první, až na to, že uprostřed nebyl žádný vchod. Chodby se z ní rozbíhaly čtyřmi směry a všechny mizely daleko v temnotě.
Zvolili si další směr a do paměti si uložili cestu, kterou jdou. Na zádech je škrábaly pohledy neviditelných očí. V následující chodbě zrychlili krok a vešli do další místnosti. Byla přesně stejná jako ta předtím.
„Na takovým místě se člověk snadno ztratí,“ řekl Noal. Otevřel batoh a vytáhl list papíru a tenký uhel. Udělal na papír tři tečky a pak je spojil čarami, představujícími chodby a místnosti, kterými prošli. „Všechno je to jenom otázka toho, udělat si dobrou mapu. Dobrá mapa může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí; v tom mi můžete věřit.“
Mat se obrátil a zahleděl se zpátky cestou, kterou přišli. Jedna jeho část chtěla jít dál a neohlížet se, ale musel to vědět. „Pojďte,“ řekl a vyrazil zpátky cestou, kterou přišli.
Tom s Noalem si vyměnili pohled, ale zase si pospíšili, aby ho dohnali. Trvalo jim dobře půl hodiny, než se po vlastních stopách vrátili do první místnosti, té, v níž by měl být vchod. Našli ji prázdnou. Z rohů stoupaly sloupy páry. V dalších dvou místnostech byly také.
„Nemožné!“ prohlásil Noal. „Vrátili jsme se přesně stejnou cestou! Cesta ven by měla být tady.“
V dálce – slabě a téměř nezřetelně – zaslechl Mat smích. Syčivý, nebezpečný. Zlovolný.
Mátová kůže se změnila v led. „Tome,“ řekl, „slyšels někdy příběh o Birgitte Stříbrný luk a její návštěvě ve věži Gendžei?“
„Birgitte?“ zeptal se Tom a zvedl oči od podlahy, kterou s Noalem zkoumali. Zdáli se být přesvědčení, že vchod musel někdo stáhnout dolů nějakými skrytými padacími dveřmi. „Ne, nemyslím, že bych ho slyšel.“
„A co příběh o ženě, dva měsíce uvězněné v bludišti uvnitř pevnosti?“
„Dva měsíce?“ řekl Tom. „No, ne. Ale existuje příběh o Elmiaře a Stínookém. Strávila sto dní blouděním v bludišti a pátráním po neblaze proslulém léčivém prameni Sundu, aby svému milenci zachránila život.“
To bylo nejspíš ono. Příběh přetrval; změnil podobu, jak to mnohé dělaly. „Nedostala se ven, že ne?“
„Ne. Nakonec umřela jen dva kroky od fontány, ale oddělená od ní stěnou. Slyšela ji bublat; byl to poslední zvuk, který slyšela, než zemřela žízní.“ Znepokojeně se rozhlédl, jako by si nebyl jistý, jestli se chce o podobný příběh dělit na takovémto místě.
Mat potřásl hlavou. Měl obavy. Ať shoří, tyhle lišky nenávidí. Musel být nějaký způsob, jak…“
„Porušil jsi dohodu,“ promluvil tichý hlas.
Mat se prudce otočil a jeho společníci zakleli a s rukama na zbraních se zvedli. V chodbě za nimi stála nějaká postava. Byl to jeden z tvorů, které si Mat pamatoval, možná přesně tentýž, který se s nim setkal minule. Z tvorovy bledé hlavy trčely krátké, zářivě rudé vlasy. Uši přiléhaly k lebce a na koncích se lehce zužovaly do špičky. Postava byla štíhlá a vysoká, s nepřiměřeně širokými rameny v poměru k pasu, přes hruď měla kožené řemeny – Mat pořád nechtěl myslet na to, z čeho by mohly být udělané – a pod nimi dlouhou černou suknici.
Nejvýraznější byla jeho tvář. Velké nepřirozené oči, bledé, se stínem duhovky uprostřed. Úzká čelist a ostře řezané rysy. Jako liška. Jeden z Eelfinnů, vládců tohoto místa.
Přišel si pohrát s myší.
„Žádná taková dohoda není,“ řekl Mat, který se snažil potlačit nervozitu v hlase. „Můžeme si zatraceně přinýst, co se nám zlíbí.“
„Nemít dohoduje nebezpečné,“ řekl Eelfinn hladkým hlasem. „Pro tebe. Naštěstí tě můžu vzít, kam si přeješ jít.“
„No dobře,“ prohlásil Mat. „Tak to udělej.“
„Nechte tady železo,“ řekl Eelfinn. „Vaše nástroje k hudbě. Váš oheň.“
„Nikdy,“ odmítl Mat.
Eelfinn zamrkal velkýma očima. Pomalu, s rozmyslem. Tichými kroky se vydal vpřed. Mat zvedl ašandarei, ale Eelfinn nedělal žádné přímo výhrůžné pohyby. Klouzavě kroužil kolem nich a tiše mluvil.
„No tak,“ řekl. „Nemůžeme si promluvit zdvořile? Přišli jste do naší říše hledat. Máme tu moc splnit vám, co si přejete, co potřebujete. Proč neukázat dobrou vůli? Nechte tady své náčiní vyrábějící oheň. Jenom to, a já slibuju, že vás nějakou dobu povedu.“
Mluvil hypnotickým, uklidňujícím hlasem. Dávalo to smysl. K čemu jim byl oheň? S tou mlhou tady bylo dostatečné světlo. To…
„Tome,“ řekl Mat. „Hudbu.“
„Cože?“ zeptal se Tom a trochu se třásl.
„Něco zahřej. Jedno co.“
Tom vytáhl flétnu a Eelfinn přimhouřil oči. Tom začal hrát. Byla to známá písnička Vítr, jenž vrbkou třese. Mat měl v úmyslu Eelfinna uchlácholit, možná rozptýlit jeho pozornost. Avšak zdálo se, že známá melodie pomohla rozehnat mrak, zakrývající Matovu mysl.
„To není nutné,“ řekl Eelfinn a na Torna se zamračil.
„Ano, je,“ prohlásil Mat. „A náš oheň tady zatraceně nenecháme. Ne pokud neslíbíš, že nás zavedeš až do středové komnaty a vrátíš nám Moirain.“
„Takovou dohodu nemohu uzavřít,“ řekl tvor a dál kroužil kolem nich. Mat se obracel, sledoval ho a nikdy se k němu neobrátil zády. „Na to nemám pravomoc.“
„Přiveď někoho, kdo má.“
„Nemožné,“ řekl Eelfinn. „Poslouchejte mě. Oheň není třeba. Pokud tady ten strašlivý oheň necháte, zavedu vás napůl cesty ke středové místnosti, komnatě závazků. Oheň nás uráží. Přejeme si jen splnit vaše touhy.“
Tvor seje očividně snažil znovu ukolébat, ale rytmus jeho slov nebyl správný a nehodil se k Tomovu hraní. Mat Eelfinna sledoval a pak začal doprovázet flétnu zpěvem. Z lidí, co znal, neměl zrovna nejlepší hlas, ale nebyl ani nijak hrozný. Eelfinn zívl, pak se usadil vedle stěny a zavřel oči. Za chviličku spal.