Tom spustil flétnu a vypadal, že to na něj udělalo dojem.
„Hezká práce,“ zašeptal Noal. „Netušil jsem, že starým jazykem mluvíš tak plynně.“
Mat se zarazil. Ani si neuvědomoval, že jím mluví.
„Já už ze starého jazyka hodně zapomněl,“ mnul si Noal bradu, „ale hodně jsem toho zachytil. Problém je, že pořád neznáme cestu timhle místem. Jak se tam dostaneme, aniž by nás některý z nich vedl?“
Měl pravdu. Birgitte tam bloudila celé měsíce a nikdy nevěděla, jestli její cíl není jen pár kroků od ní. Komnata, kde se Mat setkal s vůdci Eelfinnů… řekla, že když se tam dostane, musejí s ním smlouvat. To musí být ta komnata závazků, o které se Eelfinn zmínil.
Chudák Moirain. Přišla jedněmi z červených dveří; měla by ji chránit dohoda, kterou Eelfinnové uzavřeli se starodávnými Aes Sedai. Ale ty dveře byly zničeny. Neexistovala cesta zpátky.
Když sem Mat původně přišel, pochválili ho za to, že moudře požádal o odchod. Přestože pořád brblal, že Eelfinnové nezodpověděli jeho otázky, chápal, že oni to nedělají. Na otázky tu byli Aelfinnové; Eelfinnové plnili přání. Oni však ta přání překroutili a vzali si cenu, jakou chtěli. Mat je mimoděk pořádal o doplnění vzpomínek, způsob, jak se zbavit Aes Sedai a o cestu ven z věže.
Pokud to Moirain nevěděla a nepožádala o cestu ven jako on… nebo jestli požádala o cestu zpátky ke dveřím, protože nevěděla, že jsou zničené…
Mat si řekl o cestu ven. Oni mu ji dali, ale on si nedokázal vzpomenout, jaká byla. Všechno zčernalo a on se probudil a visel z ašandarei.
Mat něco vytáhl z kapsy a pevně to sevřel v pěsti. „Aelfinnové a Eelfinnové se sem nějak dostávají,“ zašeptal. „Musí tady být správná cesta.“
„Jedna cesta,“ řekl Noal. „Čtyři možnosti, po nich čtyři možnosti, po nich čtyři možnosti… naše šance jsou neuvěřitelně malé!“
„Šance,“ řekl Mat a natáhl ruku. Otevřel ji o ukázal dvě kostky. „Co je do šancí?“
Zbylí dva se podívali na jeho kostky ze slonoviny a pak zpátky na něj. Mat cítil, jak ho zaplavuje štěstěna. „Dvanáct oči. Tři pro každé dveře. Když hodím jedna, dvě nebo tři, půjdeme rovně. Čtyři, pět, šest, jdeme doprava, a tak dále.“
„Ale Mate,“ zašeptal Noal a zalétl pohledem ke spícímu Eelfinnovi. „Ty šance nejsou stejné. Například nemůžeš hodit jedničku a sedm je mnohem pravděpodobnější…“
„Ty to nechápeš, Noale,“ řekl Mat a hodil kostky na podlahu. Rachotily po šupinovitých dlaždicích jako zuby. „Nezáleží na tom, co je pravděpodobný. Ne když jsem u toho já.“
Kostky se zastavily. Jedna z nich se zachytila v rýze mezi dvěma dlaždicemi a zůstala vratce stát jedním rohem nahoru. Na druhé padla jednička.
„A co tohle, Noale,“ řekl Tom. „Zdá se, že přece jenom může hodit jedničku.“
„No to je teda něco,“ řekl Noal a poškrábal se na bradě.
Mat zvedl ašandarei, pak sebral kostky a vyrazil přímo vpřed. Ostatní dva ho následovali a spícího Eelfinna nechali za sebou.
Na příští křižovatce hodil Mat znovu a padla devítka. „Zpátky, odkud jsme přišli?“ svraštil Tom čelo. „To je…“
„Přesně to, co uděláme,“ řekl Mat, otočil se a vrátil se. Spící Eelfinn z místnosti zmizel.
„Mohli ho vzbudit,“ poznamenal Noal.
„Nebo by to mohla být jiná místnost,“ řekl Mat a znovu hodil. Další devítka. Byl otočený směrem, kterým přišli, takže devítka znamenala znovu se vracet. „Aelfinnové a Eelfinnové mají pravidla,“ řekl Mat, obrátil se, rozběhl chodbou a druzí dva za ním. „A tohle místo má pravidla.“
„Pravidla musejí dávat smysl, Mate,“ řekl Noal.
„Musejí být důsledný,“ řekl Mat. „Ale nemusejí odpovídat naší logice. Proč by měly?“
Dávalo mu to smysl. Nějakou dobu běželi – tahle chodba vypadala mnohem delší než ostatní. Když doběhli do další místnosti, začínal už být udýchaný. Znovu hodil kostkami, ale tušil, co uvidí. Devět. Zpátky do první místnosti.
„Hele, tohle je pitomost!“ prohlásil Noal, když se otočili a rozběhli zpátky opačným směrem. „Takhle se nikdy nikam nedostaneme!“
Mat si ho nevšímal a běžel dál. Brzy opět dorazili do první místnosti.
„Mate,“ ozval se Noal prosebně. „Nemůžeme si alespoň…“
Vrazili do první místnosti a Noal zmlkl. Protože tohle nebyla první místnost. Tato měla bílou podlahu, byla obrovská a stály v ní široké černé sloupy, která stoupaly k neviditelnému stropu daleko nad nimi.
Zářící bílá mlha, která se hromadila u stropu jejich chodby, se vlila do místnosti a stoupala vzhůru k temnotě jako vodopád, který míří špatným směrem. Přestože podlaha a sloupy vypadaly jako skleněné, Mat věděl, že na omak budou pórovité jako kámen. Místnost osvětlovaly řady zářících žlutých pruhů, která stoupaly vzhůru po všech sloupech a označovaly místa, kde byly hrany rýh na sloupech.
Tom ho poplácal po rameni. „Mate, chlapče, to bylo šílené. A účinné. Nějak.“
„To je asi tak to, co bys ode mě měl čekat,“ řekl Mat a dotkl se krempy klobouku. „Už jsem v téhle místnosti byl. Jsme na správné stopě. Jestli je Moirain pořád naživu, bude někde za ní.“
KAPITOLA 54
Světlo na světě
Tom se zvednutou pochodní zkoumal obrovské hvězdicové černé sloupy a zářící žluté linky na nich. Ty zalévaly celou místnost mdlým světlem, v němž Tom vypadal bledě a zažloutle.
Mat si vzpomínal na zápach tohoto místa, na tu zatuchlost. Teď když věděl, co má hledat, cítil i něco jiného. Pižmový pach zvířecího doupěte. Dravčího brlohu.
Z místnosti vedlo pět chodeb, jedna z každého hrotu hvězdy. Vzpomínal si, jak procházel jedním z těchto průchodů, ale nebyla tady předtím jenom jedna cesta ven?
„Zajímalo by mě, jak vysoko ty sloupy sahají,“ řekl Tom, zvedl pochodeň výš a zamžoural.
Mat zpocenými dlaněmi pevněji sevřel ašandarei. Vstoupili do liščího doupěte. Dotkl se svého medailonu. Eelfinnové na něj předtím nepoužili sílu, ale museli o ní něco vědět, ne? Ogierové ovšem usměrňovat neuměli. Možná to znamenalo, že Eelfinnové také ne.
Z kraje místnosti se ozývaly šustivé zvuky. Stíny se hýbaly a přesouvaly. Eelfinnové tam byli, tam v temnotě. „Tome,“ řekl Mat. „Měli bychom ještě něco zahrát.“
Tom temnotu sledoval. Nic nenamítal; zvedl flétnu a začal hrát. Zvuk zněl v rozlehlé místnosti osaměle.
„Mate,“ ozval se Noal, který klečel poblíž středu místnosti. „Koukni se na tohle.“
„Já vím,“ řekl Mat. „Vypadá to jako sklo, ale na omak je to jako kámen.“
„Ne, to nemyslím,“ řekl Noal. „Něco tady je.“
Mat se k němu opatrně přiblížil. Tom se k nim připojil, díval se a hrál, zatímco Noal svou lucernou osvětlil roztavenou hroudu strusky na podlaze, velkou zhruba jako malá truhla. Měla černou barvu, ale hlubší černou, od níž se toho odráželo méně než od podlahy a sloupů.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Noal. „Možná jedny z padacích dveří?“
„Ne,“ řekl Mat. „Ty to nejsou.“
Oba se na něj podívali.
„Je to dveřní rám,“ řekl Mat a udělalo se mu zle. „Dveřní rám z rudého kamene. Když jsem jím předtím prošel, byl takhle uprostřed místnosti. Když se na druhé straně roztavil…“
„Roztavil se i tady,“ dořekl Noal.
Všichni tři na něj zírali. Tomova hudba zněla ponuře.