„No,“ řekl Mat, „věděli jsme, že takhle se ven nedostaneme. Budeme si muset cestu ven vyjednat.“ A já se zatraceně ujistím, že tentokrát nebudu viset.
„Povedou nás kostky?“ zeptal se Noal a vstal.
Mat je nahmatal v kapse kabátu. „Nevidím důvod, proč ne.“ Ale nevytáhl je. Obrátil se, aby si prohlédl hlubiny mistnosti. Zdálo se, že Tomova hudba některé ze stínů utišila. Ale jiné se stále pohybovaly. Ve vzduchu se vznášel neklid.
„Mate?“ zeptal se Tom.
„Věděli jste, že se vrátím,“ řekl Mat hlasitě. Jeho hlas se neodrážel. Světlo! Jak velké to tadyye? „Věděli jste, že napochoduju do tý vaší zatracený říše zpátky, je to tak? Věděli jste, že mě nakonec dostanete.“
Tom váhavě sklonil flétnu.
„Ukažte se!“ řekl Mat. „Slyším, jak se tam škrábete, jak dýcháte.“
„Mate,“ ozval se Tom a položil mu ruku na rameno. „Nemohli vědět, že se vrátíš. Moirain nevěděla jistě, že se vrátíš.“
Mat sledoval tmu. „Už jsi někdy viděl chlapy, jak vedou dobytek na jatka, Tome?“
Kejklíř zaváhal a pak zavrtěl hlavou.
„No, každý člověk to dělá po svým,“ řekl Mat. „Ale dobytek, víš, ten ví, že něco není v pořádku. Ucítí krev. Zvířata začnou vyšilovat, odmítnou do jatek vejít. A víš, jak to vyřešit?“
„Musíme se o tom bavit právě teď, Mate?“
„Vyřešíš to tak,“ pokračoval Mat, „že je jatkama párkrát provedeš, když jsou čistý, když pachy nejsou tak silný. Necháš je projít a uniknout, rozumíš, a oni si budou myslet, že je to místo bezpečný.“ Podíval se na Torna. „Věděli, že se vrátím. Věděli, že to oběšení přežiju. Oni véc/Z věci, Tome. Ať shořím, ale vědí.“
„My se ven dostaneme, Mate,“ slíbil mu Tom. „Dokážeme to. Moirain to viděla.“
Mat rázně přikývl. „To teda dostaneme, zatraceně. Oni hrajou hru, Tome. Já hry vyhrávám.“ Vytáhl z kapsy kostky. Každopádně většinou vyhrávám.
Za nimi znenadání zašeptal nějaký hlas. „Vítej, synu bitev.“
Mat se prudce otočil a rozhlédl se po místnosti.
„Támhle,“ ukázal Noal holí. Vedle jednoho ze sloupů stála postava, napůl osvětlená žlutým světlem. Další Eelfinn. Vyšší, s ostřeji řezanou tváří. V jeho očích se odráželo světlo pochodní. Oranžové.
„Mohu vás zavést tam, kam chcete,“ řekl Eelfinn drsným a skřípavým hlasem. Zvedl ruku proti záři pochodní. „Za určitou cenu.“
„Tome, hudbu.“
Tom začal opět hrát.
„Jeden z vás už se nás pokusil přimět, abychom odložili naše nástroje,“ řekl Mat. Z rance, který měl přehozený přes rameno, vytáhl pochodeň, natáhl ruku stranou a zapálil pochodeň od Noalovy lucerny. „Nebude to fungovat.“
Eelfinn se před novým světlem s tichým vrčením stáhl. „Přišli jste si pro dohodu, a přesto záměrně provokujete? Neudělali jsme nic, čím bychom si tohle zasloužili.“
Mat si stáhl šátek z krku. „Nic?“
Tvor neodpověděl, ačkoli ustoupil do temnějšího místa mezi sloupy. Jeho kostnatou tvář teď žluté světlo sotva osvětlovalo.
„Proč s námi chceš mluvit, synu bitev,“ zašeptal hlas ze stínů, „když nechceš uzavřít obchod?“
„Ne,“ řekl Mat. „Žádný vyjednávání. Dokud nedojdeme do velké síně, komnaty závazků.“ To bylo jediné místo, kde budou dohodou vázáni. Neříkala to tak Birgitte? Jistě, vypadalo to, že se sama spoléhala na příběhy a pověsti.
Tom dál hrál, očima těkal ze strany na stranu a snažil se sledovat stíny. Noal začal hrát na malé činely, které si přivázal k nohavicím, a ťukal do nich do rytmu Tomovy hudby. Stíny se však stále pohybovaly.
„Tvoje… konejšení nás nezpomalí, synu bitev,“ ozval se za nimi hlas. Mat se obrátil a sklonil zbraň. Stál za ním další Eelfinn, těsně za hranicí stínu. Žena, s červeným hřebenem táhnoucím se po zádech, jejíž hruď křižovaly kožené řemeny ve tvaru písmene X. Její rudé rty se usmály. „Jsme prastaří, válečníci poslední lítosti, ti, kdo znají tajemství.“
„Buď pyšný, synu bitev,“ zasyčel další hlas. Mat se znovu otočil a na čele mu vyrazil pot. Žena opět zmizela ve stínech, ale světlem kráčel další Eelfinn. Nesl dlouhý ohavný bronzový nůž, na čepeli zdobený křížovým vzorem růží a s trny trčícími blízko konce záštity. „Vylákal jsi naše nejschopnější. Budeš… ochutnán.“
„Co…“ začal Mat, ale hubený, nebezpečně vyhlížející Eelfinn vešel zpátky do stínů a zmizel. Příliš rychle. Jako by ho temnota pohltila.
Ze stínů se začal ozývat další šepot; hluboké, navzájem se překrývající hlasy. Ze tmy se vynořovaly tváře s nelidskýma širokýma očima a rty zkroucenými v úsměvu. Tvorové měli špičaté zuby.
Světlo! V místnosti byly tucty Eelfinnů. Přesouvali se, pohybovali se kolem, tančili do světla a zase uskakovali zpátky do tmy. Někteří se pohybovali nenuceně, jiní rázně. Všichni vypadali nebezpečně.
„Budeš smlouvat?“ zeptal se jeden.
„Přišel jsi bez dohody. Nebezpečné,“ řekl jiný.
„Syn bitev!“
„Chuť!“
„Cítíme jeho strach.“
„Pojď s námi. Nech tady to strašné světlo.“
„Je třeba uzavřít dohodu. Počkáme.“
„Jsme trpěliví. Věčně trpěliví.“
„Chuť!“
„Přestaňte!“ zařval Mat. „Žádný dohody! Ne, dokud nedojdeme doprostřed.“
Tom po jeho boku sklonil flétnu. „Mate. Myslím, že hudba už nezabírá.“
Mat stroze přikývl. Potřeboval, aby měl Tom připravené zbraně. Kejklíř schoval flétnu a vytáhl nože. Mat si šeptajících hlasů nevšímal a hodil kostky na zem.
Jak se kutálely, ze tmy u nejbližšího sloupu vyběhla nějaká postava. Mat zaklel, sklonil oštěp a bodl po Eelfinnovi, který se po zemi pohyboval po všech čtyřech. Mátová čepel však prošla přímo skrz, jako by to byl jen kouř.
Byla to iluze? Trik očí? Mat váhal příliš dlouho a další tvor sebral kostky a skočil zpátky do stínů. Ve vzduchu se něco zajiskřilo. Tomova dýka našla svůj cíl a trefila stvoření do ramene. Tentokrát čepel pronikla, zůstala zabodnutá a od ní odlétla sprška tmavé krve.
Železo, pomyslel si Mat a proklel svoji pitomost. Obrátil ašandarei a použil konec ovinutý železem. Zachvěl se, když si všiml, jak se Eelfinnova krev na zemi začíná vypařovat. Byla to bílá pára, jako v ostatních místnostech, ale v této byly nějaké tvary. Vypadaly jako zkroucené tváře, které se na okamžik objevily a zaječely, než zase zmizely.
Ať shoří! Nemohl se nechat rozptylovat. Měl další kostky. Sáhl do kapsy, ale ze stínů vyrazil Eelfinn, jako by ho chtěl popadnout za kabát.
Mat zavířil zbraní a železným koncem udeřil lišáka ze strany do obličeje. Rozdrtil kost a odhodil tvora stranou jako otep klacíků.
Obklopovalo je syčení a vrčení. Ve tmě se pohybovaly oči, odrážející světlo pochodní. Eelfinnové se přesouvali, zakrytí tmou, a Mata s ostatními obkličovali. Mat zaklel a udělal krok směrem k Eelfinnovi, kterého předtím udeřil.
„Mate!“ řekl Tom a popadl ho za manžetu kabátu. „Do toho se nemůžeme pouštět.“
Mat zaváhal. Připadalo mu, že zápach je teď silnější, pach šelem. Všude kolem se pohybovaly stíny, teď už zběsileji, a jejich šepot byl vzteklý a mísil se se štěkavým voláním.
„Oni tu temnotu ovládají,“ řekl Noal. Ostražitě stál, otočený k Matoví a Tomovi zády. „Tyhle žlutý světla mají odpoutat naši pozornost; jsou tady otvory a kryté přístěnky. Je to všechno trik.“
Mat cítil, jak mu buší srdce. Trik? Ne, ne jenom trik. Na způsobu, jakým se ti tvorové ve stínu pohybovali, bylo cosi nepřirozeného. „Ať shoří,“ řekl Mat a setřásl Tomovu ruku, ale do tmy se nevrhl.