„Pánové,“ řekl Noal. „Seberte zbraně…“
Mat se ohlédl přes rameno. Ze stínů za nimi se plížili Eelfinnové, ve dvojité vlně, kdy se první skupina pohybovala po čtyřech před druhou. Druhá skupina nesla ty zlověstně vyhlížející bronzové nože.
Stíny z hlubin místnosti jako by se šířily společně s Eelfinny a obkličovaly Mata a jeho společníky. Matoví se srdce rozbušilo ještě rychleji.
Eelfinnům plály oči a ti na čtyřech se rozběhli vpřed. Když se k nim Eelfinnové dostali, Mat se po nich ohnal, ale oni se rozdělili a uhýbali na stranu. Rozptylovali ho.
Za náma! pomyslel si Mat vyplašeně. Ze tmy tam vyskočila další tlupa Eelfinnů.
Mat se k nim otočil a ohnal se. Uskočili zpátky dřív, než je trefil. Světlo! Byli všude kolem, kypěli ze tmy, přibližovali se tak, že to bylo nebezpečné, a zase couvali.
Tom vytáhl dvě vrhací dýky a Noal držel krátký meč, druhou rukou mával pochodní a hůl ovinutá železem mu ležela na zemi u nohou. Jeden z Tomových nožů se zableskl a hledal maso, ale minul a vlétl do tmy.
„Neplýtvej nožema!“ řekl Mat. „Zatracení kozosyni, snaží se, abys je rozházel, Tome!“
„Pořádají na nás štvanici,“ zavrčel Noal. „Nakonec nás přemůžou. Musíme jít!“
„Kudy?“ zeptal se Tom naléhavě. Zaklel, když se ze stínů vynořila dvojice Eelfinnů s bronzovými kopími. Bodali a dotírali a nutili Mata, Toma a Noala ustupovat.
Na kostky nebyl čas. Stejně by jim je jenom ukradli. Mat škubnutím otevřel ranec a vytáhl noční květ. „Až tohle vybuchne, zavřu oči a otočím se.“
„ Cože? “ zeptal se Tom.
„Předtím to fungovalo!“ řekl Mat, zapálil světlici a vší silou ji hodil do tmy. Napočítal do pěti a výbuch, který následoval, otřásl celou místností. Všichni tři odvrátili zrak, ale barevný záblesk byl tak jasný, že pronikl víčky.
Eelfinnové vřískali bolestí a Mat zřetelně slyšel zvonění odhazovaných zbraní. Ruce se nepochybně zvedaly k očím.
„Jdeme!“ vykřikl Mat a obrátil se.
„Tohle je zatraceně šílený,“ řekl Tom.
Mat se dál otáčel a snažil se to vycítit. Kde bylo štěstí? „Tudy!“ řekl a ukázal náhodným směrem.
Otevřel oči právě včas, aby přeskočil tmavou postavu Eelfinna, choulícího se na zemi. Noal s Torném ho následovali a Mat je vedl přímo do tmy. Hnal se vpřed, až svoje přátele stěží rozeznával. Viděl jen ty žluté čáry.
Zatracenejpopel, pomyslel si. Jestli mě teď opustí štěstí…
Vrazili do pětiúhelníkové chodby a temnota kolem nich zmizela. Z místnosti tu chodbu neviděli, ale byla tady.
Tom zavýskl. „Mate, ty pitoměj ovčáku! Za tohle tě nechám zahrát na moji harfu!“
„Nechci hrát na tvoji proklatou harfu,“ řekl Mat a ohlédl se. „Ale až budeme venku, můžeš mi koupit pár korbelů.“
Z temné místnosti slyšel vřískání a jekot. To byl jeden spotřebovaný trik; teď už budou noční květy čekat. Mělas pravdu, Birgitte, napadlo ho. Nejspíš jsi několikrát prošla kolem chodby, kterous potřebovala, a netušilas, že je jen kousek od tebe.
Nikdy si nevybírej kartu, kterou protihráč chce, aby sis vybral. Mat si to měl uvědomit. Byl to jeden z nejstarších podfuků stvoření. Spěchali vpřed a míjeli pětiboké vchody, vedoucí do rozlehlých hvězdicovitých jeskyní. Tom s Noalem do nich nahlíželi, ale Mat šel dál. Přímo vpřed. Touhle cestou je jeho štěstí poslalo.
Něco bylo jinak, než když tady byl naposledy. Na podlaze nebyl žádný prach, v němž by zanechávali otisky. Věděli tehdy že přijde, a použili prach, aby ho zmátli? Nebo tentokrát uklidili, protože tušili, že by mohla dorazit návštěva? Kdo to mohl v takovéto říši tušit?
Předtím šel dlouho. Nebo krátce? Čas tady splýval. Zdálo se, jako by běželi hodiny, ale zároveň to působilo jako pár okamžiků.
A pak před sebou spatřili dveře, které se objevily jako útočící zmije. O chviličku dřív tam nebyly. Rám otvoru byl ze složitě vyřezávaného dřeva s nemožným vzorem propletených šlahounů, které vypadaly, jako by se vzájemně přehýbaly přes sebe, a nedávaly smysl.
Všichni tři se zastavili. „Zrcadla,“ řekl Noal. „Tohle už jsem viděl. Tak to dělají, zahalují věci zrcadly.“ Zněl nervózně. Kde by člověk v zatraceně rovném tunelu schoval zrcadla?
Byli na správném místě; Mat to cítil. Pach Eelfinnů tady byl nejsilnější. Zaťal zuby a prošel dveřním otvorem.
Místnost za ním byla stejná, jak šiji pamatoval. Nestály zde žádné sloupy, přestože místnost měla zřetelně hvězdicovitý tvar. Osm hrotů a pouze jeden vchod. Po hranách místnosti se táhly vzhůru zářící žluté pásky a v cípech stálo osm prázdných podstavců, černých a zlověstných.
Byla přesně stejná. Až na ženu, která se vznášela uprostřed.
Byla oděná jen v jemné bilé mlze, která se kolem pohybovala a zářila, a detaily ženiny postavy byly zamlžené, ale ne skryté. Oči měla zavřené a její tmavé vlasy – vlnité, ale už ne v dokonalých prstýncích – se třepotaly, jako by zezdola foukal vítr. Ruce měla položené na břiše a na levém zápěstí zvláštní náramek z čehosi, co vypadalo jako velice stará slonovina.
Moirain.
Mat pocítil příval emocí. Obavy, rozčilení, starost, úžas. Ona byla ta, kdo to všechno začal. Občas ji nenáviděl. Také jí vděčil za život. Ona byla první, kdo se do toho zapletl, a tahal ho sem a tam. Přesto – když se na to podíval zpětně – měl za to, že ze všech lidí, co ho využili, v tom byla ona nejupřímnější. Neomlouvala se, byla neústupná. A nezištná.
Všechno zasvětila ochraně tří hloupých kluků, kteří neměli ani tušení, co od nich svět bude žádat. Rozhodla se odvést je do bezpečí. Možná je trochu vycvičit, ať se jim to líbí, nebo ne.
Protože to potřebovali.
Světlo, teď mu její motivy připadaly tak jasné. Nehněval se na ni proto o nic méně, ale bylý vděčný. Ať shoří, že to ale byla matoucí směska emocí! Tyhle zatracené lišky – jak se opovažují ji takhle držet! Byla naživu?
Tom s Noalem zírali – Noal vážně, Tom nevěřícně. Mat tedy vykročil, aby Moirain vysvobodil. Jakmile se však rukama dotkl mlhy, ucítil spalující bolest. Zaječel, uskočil a mával rukou.
„Je to zatraceně horký,“ řekl. „Je..
Zmlkl, když Tom vyrazil.
„Tome…“ řekl varovně.
„Je mi to jedno,“ prohlásil kejklíř. Přistoupil k mlze, sáhl dovnitř, z oblečení se mu začalo kouřit a oči se mu zalily slzami bolesti. Ani sebou necukl. Ponořil se do mlhy, popadl ji a vytáhl ven. Její váha mu spočinula v náručí, ale jeho stárnoucí údy byly silné a ona vypadala tak křehce, že nemohla moc vážit.
Světlo! Mat zapomněl, jak je malá. Dobře o hlavu menší než on. Tom poklekl, sundal si kejklířský plášť a zabalil ji do něj. Stále měla zavřené oči.
„Je…“ zeptal se Noal.
„Je naživu,“ řekl Tom tiše. „Cítil jsem tlukot jejího srdce.“ Stáhl jí náramek z ruky. Vypadal jako člověk ohnutý dozadu a se zápěstími přivázanými ke kotníkům, oblečený v podivných šatech. „Vypadá to jako nějaký ter’angrial,“ řekl Tom a strčil ho do kapsy pláště. „Já…“
„Je to angrial,“ prohlásil nějaký hlas. „Tak silný, že je to téměř sa’angrial. Může být součástí její ceny, pokud byste ji chtěli zaplatit.“