Mat se bleskově obrátil. Na podstavcích nyní stáli Eelfinnové, čtyři muži, čtyři ženy. Všech osm mělo bilé oblečení místo černého – muži bílé sukně s řemeny přes hruď, ženy bílé sukně s halenkami, vše vyrobené z toho znepokojivého bledého materiálu, který vypadal jako kůže.
„Bacha na jazyk,“ řekl Mat Tomovi a Noalovi a snažil se ovládnout strach. „Řeknete něco špatně, a oni vás pověsí a budou tvrdit, že to bylo vaše vlastní přání. O nic je nežádejte.“
Ostatní dva mlčeli, Tom k sobě tiskl Moirain, Noal ostražitě držel pochodeň a hůl a ranec měl přehozený přes rameno.
„Tohle je velká síň,“ řekl Mat Eelfinnům. „Místo, kterýmu říkáte komnata závazků. Dohody, které tady uzavřete, musíte splnit.“
„Dohoda byla uzavřena,“ řekl s úsměvem, který předváděl špičaté zuby, jeden z mužů.
Další Eelfinn se předklonil a zhluboka dýchal, jako by něco cítil. Nebo… jako by z Mata a ostatních něco vytahoval. Birgitte tvrdila, že se živí emocemi.
„Jaká dohoda?“ obořil se na ně Mat a rozhlížel se po podstavcích. „Světlo vás spal,y’ató dohoda?“
„Cena musí být zaplacena,“ řekl jeden.
„Požadavkům musí být vyhověno,“ ozval se další.
„Oběť musí být přinesena.“ To pronesla jedna z žen. Usmívala se širším úsměvem než ostatní. Také měla špičaté zuby.
„Chci, aby součástí dohody byla cesta zpátky,“ řekl Mat. „Chci ji tam, kde byla, a znovu otevřenou. A s vyjednáváním jsem zatraceně ještě neskončil, takže si nemyslete, že tohle je můj jedinej požadavek, Světlo vás spal.“
„Bude otevřena,“ řekl Eelfinn. Ostatní se předklonili. Cítili jeho zoufalství. Několik z nich se tvářilo nespokojeně. Nečekali, že se sem dostaneme, pomyslel si Mat. Nelíbí se jim, když musejí riskovat, že o nás přijdou.
„Chci, abyste tu cestu ven nechali otevřenou, dokud jí neprojdeme,“ pokračoval Mat. „Ne že ji zahradíte nebo necháte zmizet, až k ní dorazíme. A chci, aby k ní vedla přímá cesta, žádné měnící se místnosti. Přímá cesta. A vy zatracený lišky nás nesmíte omráčit nebo se nás snažit zabít nebo tak něco.“
Nelíbilo se jim to. Mat zahlédl, jak se několik z nich mračí. Dobře. Uvidí, že nevyjednávají s děckem.
„Vezmeme šiji,“ řekl Mat. „Dostaneme se ven.“
„Toto jsou drahé požadavky,“ řekl jeden z Eelfinnů. „Čím za tyto laskavosti zaplatíte?“
„Cena byla stanovena,“ zašeptal další zezadu.
A byla. Mat to nějak věděl. Jedna jeho část to věděla od chvíle, kdy si poprvé přečetl dopis. Kdyby tehdy poprvé s Aelfinny nemluvil, stalo by se něco z tohoto? Pravděpodobně by zemřel. Museli říkat pravdu.
Varovali ho, že přijde platba. Za život. Za Moirain. A on ji bude muset zaplatit. V tu chvíli věděl, že to udělá. Protože kdyby ne, zaplatili by příliš vysokou cenu. Nejen Tom, nejen Moirain, nejen sám Mat. Podle toho, co mu řekli, na tomto okamžiku závisel osud celého světa.
Ať shořím, jsem to ale pitomec, pomyslel si Mat. Možná jsem přece jenom hrdina. Nepřekoná tohle všechno?
„Já ji zaplatím,“ prohlásil Mat. „Polovinu světla na světě.“ Pro záchranu světa.
„Dohodnuto!“ oznámil jeden z mužských Eelfinnů.
Osm tvorů jako jeden seskočilo z podstavců. Obklíčili ho ve stahujícím se kruhu, podobném smyčce. Rychlí, pružní, dravčí.
„Mate!“ vykřikl Tom a snažil se udržet bezvědomou Moirain a zároveň sáhnout pro jeden ze svých nožů.
Mat Toma a Noala zarazil zvednutím ruky. „Tohle musí být,“ řekl a udělal pár kroků od svých kamarádů. Eelfinnové je minuli, aniž jim věnovali jediný pohled. Zlaté cvoky na řemenech křižujících hrudi mužských Eelfinnů se ve žlutém světle třpytily. Všech osm tvorů se široce usmívalo.
Noal zvedl meč.
„Ne!“ zaječel Mat. „Neporušuj dohodu. Když to uděláš, všichni tady umřeme!“
Eelfinnové se v těsném kruhu stáhli kolem Mata. Pokoušel se dívat na všechny najednou a srdce v hrudi mu tlouklo stále hlasitěji a hlasitěji. Zase ho očichávali, zhluboka se nadechovali a užívali si to, co z něj získávali.
„Ať shoříte, udělejte to,“ zavrčel Mat. „Ale tohle je to poslední, co ze mě dostanete. Uniknu z vaší věže a najdu si způsob, jak od vás svoji mysl navždycky osvobodit. Nedostanete mě. Matrim Cauthon není vaše zatracená loutka.“
„Uvidíme,“ zavrčel jeden z mužů a oči mu chtivě plály. Tvorova ruka vystřelila vpřed a ostré nehty se zatřpytily v kalném světle. Vrazil je přímo do důlku kolem Mátová levého oka a pak oko s prasknutím vyrval.
Mat zaječel. Světlo, to bolelo! Víc než jakékoli zranění, které kdy utrpěl v bitvě, víc než jakákoli potupa. Bylo to, jako by mu ten tvor ty svoje podvodné drápy vrazil do mysli i duše.
Mat padl na kolena a oštěp s rachotem dopadl na zem, zatímco Mat zvedl ruce k obličeji. Na tváři ucítil něco kluzkého a znovu zavřískl, když se jeho prsty dotkly prázdného otvoru, kde bývalo oko.
Prudce zaklonil hlavu a vyrazil ze sebe zmučený výkřik.
Eelfinnové k němu obraceli ohavné, téměř lidské tváře, oči slastně přivřené, jak se krmili něčím, co z Mata vycházelo. Téměř neviditelný bíločervený opar.
„Ta chuť!“ vykřikl jeden z Eelfinnů.
„Tak dlouho!“ vykřikl jiný.
„Jak se kolem něj kroutí!“ řekl ten, který mu vyrval oko. „Jak se otáčí! Vůně krve ve vzduchu! A hráč se stává středem všeho! Cítím samotný osmí!“
Mat vyl, jediné, slzami zamlžené oko upíral k temnotě nad sebou a klobouk mu spadl z hlavy. Jeho oční důlek byl jako v ohni! Planul! Cítil, jak mu na tváři zasychá krev a pak se při jeho křiku loupe. Eelfinnové zhluboka vdechovali a vypadali jako opilí.
Mat ještě naposledy zaječel. Pak zaťal pěsti a sevřel čelisti, ačkoli se nedokázal ubránit hlubokému zasténání – rozzuřenému bolestivému zavrčení – které mu zaznělo hluboko v hrdle. Jeden z mužských Eelfinnů se zhroutil, jako by ho to přemohlo. Byl to ten, který Mata připravil o oko. Svíral ho v ruce a stočil se kolem něj. Ostatní odklopýtali pryč ke sloupům nebo stěnám a opírali se o ně.
Noal se vrhl k Matovi. Tom ho následoval opatrněji, stále s Moirain v náručí.
„Mate?“ zeptal se Noal.
Se zuby zaťatými bolestí se Mat přinutil natáhnout za sebe a sebrat z bílé podlahy klobouk. Ať shoří, svůj klobouk tady nenechá. Byl to zatraceně dobrý klobouk.
Potácivě se zvedl.
„Tvoje oko, Mate…“ řekl Tom.
„To je jedno,“ řekl Mat. Ať shořím, jsem to ale pitomec. Zatracený pitomec s kozlí hlavou. Sotva přes tu trýznivou bolest dokázal uvažovat.
Z druhého oka mu tekly slzy bolesti. Skutečně to vypadalo, jako by ztratil polovinu světla na světě. Bylo to jako se dívat oknem, které je z poloviny začeměné. Navzdory spalující bolesti v levém očním důlku měl pocit, že by měl být schopen oko otevřít.
Ale nemohl. Bylo pryč. A žádné aessedaiovské usměrňování ho nemohlo nahradit.
Narazil si klobouk, paličatě si nevšímaje bolesti. Na levé straně stáhl krempu dolů, aby prázdný důlek zaclonil, pak se sklonil a zvedl ašandarei. Klopýtl, ale podařilo se mu to.
„To já jsem měl zaplatit,“ řekl Tom trpce. „Ne ty, Mate. Ani jsi sem nechtěl jít.“
„Byla to moje volba,“ odpověděl Mat. „A stejně jsem to musel udělat. Je to jedna z odpovědí, které mi Aelfinnové dali, když jsem sem přišel poprvé. Budu se muset vzdát poloviny světla na světě pro záchranu světa. Zatraceni hadi.“