„Pro záchranu světa?“ zeptal se Tom a pohlédl dolů na Moiraininu klidnou tvář a tělo zabalené v záplatovaném plášti. Svůj ranec nechal na podlaze.
„Ona ještě musí něco vykonat,“ řekl Mat. Bolest trochu ustupovala. „Potřebujeme ji, Tome. Ať shořím, ale má to nejspíš něco společnýho s Randem. Každopádně se tohle muselo stát.“
„A kdyby se to nestalo?“ zeptal se Tom. „Říkala, že viděla…“
„Na tom nezáleží,“ řekl Mat a obrátil se ke vchodu. Eelfinnové byli stále udolaní. Při pohledu na jejich výrazy by si člověk myslel, že to oni přišli o oko! Mat si přehodil ranec přes rameno a Tomův nechal tam, kde ležel. Nemohl nést dva a zároveň bojovat.
„Teď jsem teda něco viděl,“ řekl Noal a rozhlížel se po místnosti a jejích obyvatelích. „Něco, co žádný člověk ještě neviděl, za to ručím. Neměli bychom je zabít?“
Mat zavrtěl hlavou. „Mohlo by to zrušit naši dohodu.“
„Dodrží ji?“ zeptal se Tom.
„Ne, když se z ní dokážou vykroutit,“ odvětil Mat a pak sebou zase škubl. Světlo, jak hrozně ho bolela hlava! Ale nemohl tady posedávat a brečet, jako by přišel o oblíbené hříbě. „Pojďme.“
Vyšli z velké síně. Noal nesl pochodeň, přestože hůl nechal zdráhavé ležet a dal přednost krátkému meči.
Tentokrát nebyly v chodbě žádné otvory a Mat slyšel, jak nad tím Noal mumlá. Připadalo mu to správné. Žádal o přímou cestu zpátky. Eelfinnové byli lháři a podvodníci, ale vypadalo to, že stejní lháři a podvodníci jako Aes Sedai. Mat tentokrát své požadavky formuloval pečlivě, místo aby vyprskl první, co ho napadlo.
Chodba se táhla velmi dlouho. Noal byl stále nervóznější; Mat kráčel vpřed a jeho kroky zněly do rytmu s jeho dunící lebkou. Jak chybějící oko změní způsob jeho boje? Bude si muset dávat větší pozor na levou stranu. A bude teď mít potíže s odhadem vzdálenosti. Vlastně je měl už nyní – bylo znepokojivě těžké odhadovat zdi a podlahu.
Tom si tiskl Moirain k hrudi jako skrblík, co si drží zlato. Co pro něj vůbec znamenala? Mat předpokládal, že Tom tady je ze stejného důvodu jako on – protože má pocit, že je třeba to udělat. Nečekal, že v Tornově tváři spatří takovou něhu.
Chodba náhle končila pětibokým obloukem. Místnost za ním vypadala jako ta s rozteklou struskou na podlaze. Nebyly zde žádné stopy po předchozím boji, žádná krev na zemi.
Mat se zhluboka nadechl a jako první prošel skrz. Napjal se, když tam spatřil Eelfinny, krčící se nebo stojící ve stínech, syčící a vrčící. Nehýbali se a neútočili, třebaže někteří tiše poštěkávali. Ve stínech se dokonce ještě víc podobali liškám. Když se Mat na některého přímo podíval, téměř by si ho mohl splést s obyčejným mužem nebo ženou, ale způsob, jakým se ve tmě pohybovali, někdy po čtyřech… Takto nechodil žádný člověk, ne s tím napětím uvězněného dravce. Jako zuřivý pes, kterého od vás odděluje plot a on dychtivě touží zahryznout se vám do krku.
Dohodu však dodrželi. Žádný z nich nezaútočil, a když Mat a ostatní dorazili na opačnou stranu místnosti, začal být Mat sám se sebou spokojený. Porazil je. Posledně měli navrch, ale jen proto, že bojovali jako zbabělci a praštili chlapa, který nevěděl, že rvačka už začala.
Tentokrát byl připravený. Ukázal jim, že Matrim Cauthon není žádný hlupák.
Vešli do chodby, u jejíhož stropu se vznášela slabě zářící mlha. Podlahu tvořily ty černé překrývající se trojúhelníky, po stranách zaoblené jako šupiny. Vstoupili do jedné z místností, kde z rohů stoupaly spirály páry a Mat začal dýchat uvolněněji, přestože oční důlek ho stále bolel jako čerstvě vykleštěného hřebce spodek.
Uprostřed místnosti se zastavil, ale pak pokračoval dál. Žádal přímou cestu. To dostane. Tentokrát žádné přecházení tam a zpátky. „Krev a zatracenej popel!“ zaklel Mat, když si v chůzi něco uvědomil.
„Co je?“ zeptal se Tom a poplašeně odtrhl pohled od Moirain.
„Moje kostky,“ řekl Mat. „Měl jsem do tý dohody zahrnout i to, že mi vrátí kostky.“
„Ale zjistili jsme, že je k tomu, abys nás vedl, nepotřebuješ.“
„O to nejde,“ zabručel Mat. „Mám ty kostky rád.“ Znovu si stáhl klobouk a zahleděl se do chodby před nimi. Zahlédl tam nějaký pohyb? Tam v dálce, o dobrý tucet místností dál? Ne, musela to být jen hra stínů a pohybující se mlhy.
„Mate,“ řekl Noal. „Zmínil jsem se, že už starý jazyk neovládám tak jako dřív. Ale myslím, že jsem rozuměl, cos říkal. Tý dohodě, cos uzavřel.“
„Ano?“ řekl Mat, který poslouchal jen napůl. Zase mluvil starým jazykem? Ať shoří. A co to tam dál v chodbě bylo?
„No,“ pokračoval Noal, „řekls – jako součást dohody – něco jako: ‚A vy lišky nás nemůžete praštit nebo se nás snažit zabít nebo tak.‘“
„Jo, to jsem řekl.“
„Řekls lišky, Mate,“ zopakoval Noal. „Lišky nám nemůžou ublížit.“
„A oni nás nechali projít.“
„Ale co ti druzí?“ zeptal se Noal. „Aelfinnové? Když nám Eelfinnové nemůžou ublížit, musejí nás na pokoji nechat i Aelfinnové?“
Stíny ve vzdálené chodbě se změnily v postavy nesoucí dlouhé bronzové vlnité meče se zakřivenými čepelemi. Vysoké postavy oblečené ve vrstvách žluté látky, s rovnými černými vlasy. Tucty, které se pohybovaly s nepřirozenou elegancí a oči upíraly před sebe. Oči se zorničkami v podobě svislých štěrbin.
Krev a zatracenej popel!
„Utíkejte!“ zaječel Mat.
„Kterým směrem?“ zeptal se vyděšeně Noal.
„To je jedno!“ zavřískl Mat. „Hlavně pryč od nich!“
KAPITOLA 55
Ten, kterého tu nechali
Hlasité zadunění otřáslo chodbami, až celá stavba zarachotila. Mat klopýtl, opřel se o stěnu a z otvoru za nimi se snesla sprška kamenných úlomků a kouř.
Vykoukl a podíval se do chodby, zatímco Tom s Noalem běželi dál, Tom s Moirain v náručí. Noal odhodil pochodeň, vytáhl bubínek a pokusil se Aelfinny ukonejšit. Nezabralo to, takže se Mat obrátil k výbušným válečkům a nočním květům.
Světlo, ty válečky ale byly smrtící! Viděl mrtvoly Aelfinnů, rozeseté po celé chodbě, lesklou kůži roztrhanou a servanou, a ohavně vypadající páru, která stoupala z jejich krve. Z dveří a výklenků vyklouzávali další a prodírali se kouřem. Chodili po dvou, ale vypadalo to, jako když se při chůzi plazí, kličkovali chodbou sem a tam a jejich syčení bylo stále vzteklejší a vzteklejší.
S bušícím srdcem se Mat rozběhl za Torném a Noalem. „Pořád nás sledujou?“ zakřičel Noal.
„Co myslíš?“ řekl Mat, když je dohnal „Světlo, tihle hadi jsou ale rychlík
Společně vrazili do další místnosti, stejné jako všechny ostatní. Nejasně nevyvážené čtvercové stěny, pára zvedající se v rozích, černé dlaždice v trojúhelníkovém vzoru. Uprostřed nebyl žádný trojúhelníkový otvor, kterým by se dostali ven. Krev a zatracenej popel.
S ašandarei ve zpocených dlaních se Mat rozhlédl po třech cestách ven. Nemohli provést stejný trik jako předtím, kdy pobíhali tam a zpátky mezi týmiž dvěma místnostmi. Ne, když měli v patách Aelfinny. Potřeboval probudit svoje štěstí. Připravil se otočit a…
„Musíme běžet dál!“ zaječel Noal. Zastavil se u dveří a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. „Mate! Jestli nás ti hadi dohoní…“
Mat je slyšel, jak za nimi syčí. Jako valící se proud. Vybral si směr a rozběhl se.