„Hoď další válec!“ řekl Tom.
„To byl poslední!“ vykřikl Mat. „A máme už jenom tři noční květy.“ Jeho ranec byl lehký.
„Hudba na ně nezabírá,“ řekl Noal a zahodil bubínek. „Jsou příliš vzteklí.“
Mat zaklel, škrtátkem zapálil noční květ a hodil ho přes rameno. Všichni tři vběhli do další místnosti a běželi rovnou dál východem na opačné straně.
„Nevím, kudy jít, chlapče,“ řekl Tom. Zněl tak udýchaně! „Ztratili jsme se.“
„Vybíral jsem směr náhodně!“ řekl Mat.
„Jenže nemůžeš jít zpátky,“ řekl Tom. „Což je nejspíš směr, kterým štěstí chce, abychom šli!“
Noční květ zaduněl a výbuch se rozlehl chodbami. Nebyl zdaleka tak silný jako válečky. Mat se odvážil ohlédnout a spatřil kouř a jiskry, poletující chodbou. Oheň Aelfinny zpomalil, ale brzy se troufalejší členové tlupy kouřem protáhli.
„Možná bychom mohli vyjednávat!“ zalapal Tom po dechu.
„Vypadají příliš vztekle!“ namítl Noal.
„Mate,“ řekl Tom, „zmiňoval ses, že vědí o tvým oku. Odpověděli ti na otázku, která se ho týkala.“
„Řekli mi, že se zatraceně vzdám poloviny světla na světě,“ řekl Mat, kterému stále bušilo v lebce. „Nechtěl jsem to vědět, ale stejně mi to řekli.“
„Co ještě řekli?“ zeptal se Tom. „Cokoli, co by mohla být nápověda? Jak ses dostal ven minule?“
„Vyhodili mě,“ řekl Mat.
Vřítili se do další místnosti – žádný průchod – a vrhli se levým východem pryč. To, co Tom předtím říkal, byla pravda. Nejspíš se potřebovali vrátit. Ale nemohli, ne když měli to klubko zmijí tak těsně v patách!
„Vyhodili mě dveřním rámem v říši Aelfinnů,“ řekl udýchaně Mat. „vede do sklepení Tearského Kamene.“
„Tak bychom ho možná mohli najít!“ navrhl Tom. „Tvoje štěstí, Mate. Ať nás dostane do říše Aelfinnů.“
To by mohlo fungovat. „Dobře,“ řekl, zavřel oko a zatočil se.
Mat ukázal směr a otevřel oko. Ukazoval přímo na tlupu Aelfinnů, kteří se k nint proplétali chodbou.
„Zatracenej popel!“ zaklel Mat, obrátil se a rozběhl se náhodně vybranou chodbou pryč od nich.
Tom se k němu přidal, ale vypadal hodně utahaně. Mat by si od něj mohl Moirain na chvíli vzít, ale Tom bude tak unavený, že by nedokázal bojovat. Aelfinnové je uštvou, tak jako před staletími Birgitte.
V další místnosti se Tom klopýtavě zastavil a nahrbil se, ačkoli Moirain stále držel. Stejně jako ve všech místnostech i odtud vedly čtyři východy. Ale jediný, na němž záleželo, byl ten přímo k Aelfinnům. Ten, kterým se nemohli dát.
„Tahle hra se nedá vyhrát,“ lapal Tom po dechu. „Dokonce i když budeme podvádět, nedá se vyhrát.“
„Tome…“ řekl Mat naléhavě. Podal Tomovi ašandarei a zvedl Moirain. Byla tak lehká. Což bylo dobře, protože jinak by Tom v žádném případě nevydržel tak dlouho.
Noal pohlédl na ně a pak chodbou. Aelfinnové budou za pár okamžiků u nich. Noal pohlédl Matoví do očí. „Dej mi svůj ranec. Potřebuju ty noční květy.“
„Ale…“
„Žádný dohadování!“ prohlásil Noal. Vrhl se k Matoví a popadl jeden noční květ. Ten měl velice krátkou zápalnou šňůru. Zapálil ji a hodil do chodby. Aelfinnové byli tak blízko, že je Mat slyšel, jak při pohledu na ohňostroj vřískají a syčí.
Ozval se výbuch, z chodby se vyrojily jiskry a osvětlily temnou místnost. Když se jiskry přiblížily k jednomu sloupu páry, pára se odtáhla a před plameny utíkala. Ve vzduchu se vznášel silný pach kouře a síry. Světlo, v důlku mu zase tepala bolest.
„No tak, Mate,“ řekl Noal, zatímco Matovi stále ještě zvonilo v uších po výbuchu, „dej mi ten ranec.“
„Co to děláš?“ zeptal se Mat ostražitě, když si Noal vzal pytel a vylovil poslední noční květ.
„Vždyť to vidíš, Mate,“ řekl Noal. „Potřebujeme víc času. Musíš proti těm zmijím získat dostatečný náskok, aby ses mohl párkrát vrátit a nechat svoje štěstí, ať na tom zapracuje.“
Noal kývl k jedné z chodeb. „Tyhle chodby jsou úzké. Dobré místo pro obranu. Chlap by tam mohl stát a musel by bojovat jenom s jedním nebo dvěma naráz. Vydržel by možná pár minut.“
„Noale!“ ozval se Tom, který stál nedaleko Mátová ašandarei, opřeného o zeď, ruce měl opřené o kolena a sípavě oddechoval. „To nemůžeš udělat.“
„Ano, můžu,“ řekl Noal. Vykročil k chodbě, za kterou se shromažďovali Aelfinnové. „Tome, ty nejsi ve stavu, kdy můžeš bojovat. Mate, ty jsi ten, jehož štěstí může najít cestu ven. Ani jeden z vás zůstat nemůže. Já ano.“
„Nebudeme se pro tebe moc vrátit,“ řekl Mat ponuře. „Jakmile se začneme vracet, tohle prokletý místo nás zavede někam jinam.“
Noal na něj zpříma pohlédl a v ošlehané tváři měl odhodlaný výraz. „Já vím. Cena, Mate. Věděli jsme, že tohle místo si bude žádat cenu. Už jsem opotřebovaný, Mate. Tohle je stejně dobré místo na konec jako každé jiné.“
Mat vstal, zvedl Moirain a uctivě na Noala kývl. „Jdeme, Tome.“
„Ale…“
„Jdeme!“ vyštěkl Mat a rozběhl se kjednomu ze zbývajících východů. Tom na okamžik zaváhal, pak zaklel a připojil se k němu. V jedné ruce nesl Matovu pochodeň a v druhé ašandarei. Noal vešel do chodby za nimi a potěžkával meč. V kouři za ním se pohybovaly postavy.
„Mate,“ zavolal Noal a ohlédl se přes rameno.
Mat mávl na Torna, ať běží dál, ale zarazil se a ohlédl se.
„Jestli někdy potkáš Malkiera,“ řekl Noal, „pověz mu, že Jain Dalekokroký zemřel se ctí.“
„Povím, Jaine,“ řekl Mat. „Kéž tě Světlo obejme.“
Noal se obrátil zpátky k Aelfinnům a Mat ho tam nechal. Ozvalo se další zadunění, když vybuchl noční květ. Pak Mat uslyšel, jak se chodbou rozléhá Noalův hlas, když zařval bojový pokřik. Nebyl v jazyce, který by Mat kdy slyšel.
S Torném vstoupili do další komnaty. Tom plakal, ale Mat slzy zadržoval. Noal zemře se ctí. Kdysi by Mat takové úvahy považoval za hloupé – k čemu vám byla čest, když jste byli mrtví? Ale měl příliš mnoho vzpomínek na vojáky, strávil příliš mnoho času s muži, kteří pro tu čest bojovali a krváceli, aby teď takové názory znevažoval.
Zavřel oči a zatočil se, až ho Moirainina váha téměř vyvedla z rovnováhy. Vybral si směr a zjistil, že ukazuje zpátky směrem, z něhož přišli. Vrhl se chodbou a Tom ho následoval.
Když doběhli na konec chodby, neústil do místnosti, v níž nechali Noala. Tato byla kruhová a plná žlutých sloupů v podobě obrovských šlahounů, které se kolem sebe navzájem ovíjely a uprostřed vytvářely prázdný válcovitý prostor. Na spirálovitých lampách ležely bílé koule, které místnost zalévaly měkkým světlem, a dlaždice na podlaze byly uspořádány do vzoru z bílých a žlutých pruhů, ve spirále se vinoucích ze středu místnosti. Byla zde pronikavě cítit suchá hadí kůže.
Matrime Cauthone, ty nejsi žádný hrdina, pomyslel si a ohlédl se. Ten muž, co jste ho nechali za sebou, ten je hrdina. Kéž na tebe září Světlo, Noale.
teď co?“ zeptal se Tom. Zdálo se, že nabral trochu sil, takže mu Mat vrátil Moirain a vzal si oštěp. V této místnosti byly jen dva východy, jeden za nimi a jeden přímo na opačné straně. Mat se ale stejně roztočil se zavřenýma očima. Štěstí jim ukázalo na dveře naproti těm, jimiž vešli.
Vydali se jimi. Okna v této chodbě hleděla na džungli a nyní byli hluboko v ní. Mat čas od času zahlédl tři štíhlé věže. Místo, kde byli sotva před pár okamžiky, místo, kde krvácí Noal.