„Tam jsi dostal svoje odpovědi, je to tak?“ zeptal se Tom.
Mat přikývl.
„Myslíš, že bych taky mohl nějaké dostat?“ zeptal se Tom. „Tři otázky. Jakékoli odpovědi, co chceš…“
„Nechceš je,“ řekl Mat a stáhl si krempu klobouku. „Věř mi, nechceš. Nejsou to odpovědi. Jsou to hrozby. Sliby. My…“
Vedle něj se Tom zastavil. Moirain v jeho náruči se začínala hýbat. Slabě zasténala, oči stále zavřené. Ale proto Mat neztuhl.
Před nimi viděl další kruhovou žlutou komnatu. Uprostřed ní stál dveřní rám z červeného kamene. Nebo to, co z něj zbylo.
Mat zaklel a rozběhl se. Podlaha byla posetá kusy červeného kamení. Mat zasténal, pustil oštěp a zvedl pár úlomků. Dveře něco roztříštilo, výbuch ohromné síly.
Nedaleko vchodu do místnosti Tom klesl na zem s vrtící se Moirain v náručí. Vypadal vyčerpaně. Ani jeden z nich už neměl ranec; Mat dal svůj Noalovi a Tom ten svůj nechal ležet cestou. A tato místnost byla slepá ulička, z níž nevedly žádné další východy.
„Ať tohle místo shoří!“ zařval Mat, strhl si klobouk a zíral do obrovské nekonečné tmy nad nimi. „Ať všichni shoříte, hadi a lišky! Ať si celou tu vaši bandu vezme Temný. Máte moje oko, máte Noala. To je dost vysoká cena! To je příliš vysoká cena! Copak vás nenasytí ani život Jaina zatraceného Dalekokrokého, vy netvoři!“
Jeho slova zazněla a vytratila se, aniž by se mu dostalo odpovědi. Starý kejklíř pevně zavřel oči a dál drže! Moirain. Vypadal zbitý, semletý na prášek. Ruce měl červené a plné puchýřů, jak ji tahal ven, a rukávy kabátu ohořelé.
Mat se zoufale rozhlížel. Pokusil se zatočit se zavřeným okem a ukázat. Když oko otevřel, ukazoval doprostřed místnosti. Rozbitý dveřní rám.
V tu chvíli ucítil, jak v něm naděje začíná umírat.
„Byl to dobrý pokus, chlapče,“ řekl Tom. „Vedli jsme si dobře. Lip, než jsme mohli čekat.“
„Já se nevzdám,“ řekl Mat, který se snažil potlačit ten zdrcující pocit. „Vrátíme… vrátíme se a najdeme cestu zpátky na místo mezi Aelfinny a Eelfinny. Dohoda stanovila, že musí ten průchod nechat otevřený. Použijeme ho a vypadneme odtud, Tome. Ať shořím, jestli tady umřu. Pořád mi dlužíš pár korbelů.“
Tom otevřel oči a usmál se, ale nevstal. Zavrtěl hlavou, až se mu svěšený knír zatřepotal, a sklopil pohled k Moirain.
Víčka se ji zachvěla a otevřela oči. „Tome,“ zašeptala s úsměvem. „Myslela jsem, že slyším tvůj hlas.“
Světlo. Její hlas Mata odnesl do minulosti. Do jiných časů. Před dávnými věky.
Pohlédla na něj. „A Mat. Drahý Matrim. Věděla jsem, že pro mě přijdete. Vy oba. Kéž byste nepřišli, ale věděla jsem, že přijdete…“
„Odpočívej, Moirain,“ řekl Tom tiše. „Budeme venku, co by na harfu dvakrát zabrnkal.“
Mat na ni hleděl, jak tam bezmocně leží. „Ať shořím. Nedovolím, aby to skončilo takhle!“
„Už jdou, chlapče,“ řekl Tom. „Slyším je.“
Mat se obrátil k východu. Viděl to, co Tom slyšel. Aelfinnové se kradli chodbou, kroutící se a smrtící. Usmívali se a on v popředí těch úsměvů viděl jedovým zubům podobné řezáky. A oči. Ty nepřirozené, štěrbinové oči. Pohybovali se hladce. Strašliví, dychtiví.
„Ne,“ zašeptal Mat. „Musí existovat cesta.“ Mysli, přikázal si. Mate, ty pitomče. Musí existovat cesta ven. Jak jsi unikl minule? Noal se na to ptal. Tohle ničemu nepomáhalo.
Tom si se zoufalým výrazem sundal ze zad harfu. Začal na ni hrát. Mat tu píseň poznal, Sladké šepoty zítřka. Žalozpěv za padlé mrtvé. Byl nádherný.
Kupodivu se zdálo, že hudba Aelfinny konejší. Zpomalili a ti vpředu se v chůzi začali pohupovat do rytmu. Věděli to. Tom si hrál na vlastním pohřbu.
„Nevím, jak jsem se posledně dostal ven,“ zašeptal Mat. „Byl jsem v bezvědomí. Probudil jsem se pověšený. Rand mě odřízl.“
Zvedl ruku k jizvě. Odpovědi, které od Aelfinnů původně dostal, nic neodhalovaly. Věděl o Dceři Devíti měsíců, věděl o vzdání se poloviny světla na světě. Věděl o Rhuideanu. Všechno to dávalo smysl. Žádné mezery. Žádné otázky.
Až na…
Co ti Eelfinnové dali?
„Kdyby bylo po mém,“ zašeptal Mat s pohledem upřeným na blížící se Aelfinny, „chtěl bych zaplnit ty díry.“
Aelfinnové se plazili vpřed a těla měli omotaná těmi svými žlutými šaty. Tomova hudba kroužila ve vzduchu a odrážela se od stěn. Tvorové se k nim blížili pravidelným, pomalým krokem. Věděli, že už svoji kořist mají.
Dva Aelfinnové vpředu nesli zářivé bronzové meče, z nichž kapalo něco červeného. Chudák Noal.
Tom začal zpívat. „Ach, jak dlouhý život prožil ten, kdo kroky měřil poničenou zem.”
Mat naslouchal a v jeho hlavě rozkvétaly vzpomínky. Tomův hlas ho odnesl do dávno uplynulých dnů. Dnů jeho vlastních vzpomínek, dnů vzpomínek jiných. Dnů, kdy zemřel, dnů, kdy žil, dnů, kdy bojoval a kdy zvítězil.
„Chci mít ty díry zaplněný…“ zašeptal si Mat pro sebe. „To jsem řekl. Eelfinnové mi vyhověli a dali mi vzpomínky, které nejsou moje.“
Moirain opět zavřela oči, ale poslouchala Tomovu hudbu a usmívala se. Mat si myslel, že Tom hraje Aelfinnům, ale teď přemýšlel, jestli nehraje pro Moirain. Alespoň teskná píseň za nezdařenou záchranu.
„Plavil se dál až na světa práh,“ zpíval Tom nádherným, zvučným hlasem. „A nikdy si nepřál ztratit svůj strach.“
„Chci mít ty díry zaplněný,“ zopakoval Mat, „tak mi dali vzpominky. To byl první dar.“
„Neboť strach člověka je ta věc pravá. Drží ho v bezpečí a odvahu mu dává!“
„Požádal jsem nevědomky ještě o něco jiného,“ řekl Mat. „Řekl jsem, že se chci zbavit Aes Sedai a jediný síly. Na to mi dali medailon. Další dar.“
„Nedovol strachu, by přitěží se stal, vždyť důkazem je, že žiješ stále dál!“
„A… požádal jsem ještě o jednu věc. Řekl jsem, že se jich chci zbavit a být zpátky v Rhuideanu. Eelfinnové mi dali všechno, o co jsem požádal. Vzpomínky, aby vyplnily díry. Medailon, abych měl pokoj od síly…“
A co? Poslali ho zpátky do Rhuideanu a pověsili. Ale oběšení byla cena, ne odpověď na jeho požadavek.
„Já dál půjdu rozbitou cestou sám,“ zpíval Tom stále hlasitěji, „s břemenem, co na ramenou mám!“
„Dali mi ještě něco,“ zašeptal Mat a zahleděl se na ašandarei, které držel v rukou, zatímco Aelfinnové začali syčet hlasitěji.
Takto je naše smlouva psána; takto je dohoda uzavřena.
Bylo to vyřezáno na zbrani. Na čepeli byli dva krkavci, ratiště popsané slovy ve starém jazyce.
Myšlenka je času šíp, vzpomínka nikdy neztracena.
Proč muji dali? Nikdy o tom neuvažoval. Ale nežádal o zbraň.
Oč bylo požádáno, to je dáno. Cena je zaplacena.
Ne, nežádal jsem o zbraň. Žádal jsem o cestu ven.
A oni mi dali tohle.
„Tak sešli na mne svých ohavných lží mrak,“ zakřičel Tom poslední slova písně. „Jsem čestný muž a nesklopím zrak!“
Mat obrátil ašandarei a zabodl ho do zdi. Hrot se zabořil do nekamene. Kolem něj se rozstříklo světlo a rozlilo se jako krev řinoucí se z rozťaté žíly. Mat zaječel a vrazil oštěp hlouběji. Ze stěny vybuchly mohutné vlny světla.
Sjel ašandarei šikmo dolů a vytvořil zářez. Druhou stranou vytáhl zbraň nahoru a vyřízl velký převrácený trojúhelník světla. Zalilo jej světla, které jako by drnkalo. Aelfinnové došli až ke vchodu vedle Torna, ale teď syčeli a ustupovali před mocnou září.