Vlci začali výt. Lidem připadalo jedno vytí jako druhé. Pro Perrina se všechna odlišovala. Toto bylo radostné vytí, začátek lovu.
Počkat. Tohohle jsem se bál! Nesmím se nechat polapit. Jsem člověk, ne vlk.
V tu chvíli však zachytil jelení pach. Mocné zvíře a cenná kořist. Nedávno tudy procházelo.
Perrin se snažil ovládnout, ale očekávání bylo příliš silné. Vrhl se po stopě za pachem. Vlci včetně Hopsala se nehnali před ním. Běželi s ním, a když ho nechali vést, cítil z nich spokojenost.
Byl herold, špice, hrot útoku. Za ním řval hon. Bylo to, jako by vedl bouřící vlny samotného oceánu. Ale také je držel zpátky.
Nemůžu je přinutit, aby kvůli mně zpomalili, pomyslel si Perrin.
A pak byl na všech čtyřech, luk odhozený a zapomenutý, nohy a ruce proměněné v tlapy. Ostatní nad tou nádherou zavyli nadšením. Mladý býk se k nim skutečně připojil.
Jelen byl před nimi. Mladý býk ho zahlédl mezi stromy; byl zářivě bílý, s parožím s přinejmenším šestadvaceti výsadami. Byl obrovský, větší než kůň. Jelen se obrátil a ostře pohlédl na smečku. Upřel zrak Perrinovi do očí a on ucítil jeho strach. Pak, s mohutným odrazem zadních nohou a napjatými svaly na bocích, seskočil jelen ze stezky.
Mladý býk vyzývavě zavyl a hnal se podrostem za ním. Velký bílý jelen běžel dál a každým skokem překonával vzdálenost dvaceti kroků. Nikdy nenarazil do větve ani neklopýtl, navzdory zrádné lesní půdě, pokryté kluzkým mechem.
Mladý býk ho sledoval s dokonalou přesností; kladl tlapy tam, kam před několika okamžiky dopadla kopyta, a přesně kopíroval každý jeho krok. Slyšel, jak jelen těžce oddechuje, viděl, jak se mu na srsti pění pot, cítil jeho strach.
Ale ne. Mladý býk nepřijme podřadné vítězství, kdy svou kořist uštve k smrti. Ochutná krev z jejího hrdla, plnou silou hnanou zdravým srdcem. Porazí svou kořist, když je na vrcholu!
Začal měnit trasu a nesledoval přesně tu, kterou běžel jelen. Potřeboval být před ním, ne ho následovat! Jelení pach byl stále víc cítit děsem. To Mladého býka pohánělo k větší rychlosti. Jelen se vrhl doprava a Mladý býk skočil, všemi čtyřmi dopadl na stojící kmen stromu a odrazil se stranou, aby změnil směr. Otočka mu získala nepatrně času.
Brzy skákal jen jediné nadechnuti za jelenem a každým skokem se dostával pár coulů od kopyt. Zavyl a jeho bratři a sestry těsně za ním odpověděli. Byl to jejich lov. Jich všech.
Avšak Mladý býk je vedl.
Když jelen znovu zabočil, vytí Mladého býka se změnilo ve vítězné vrčení. Příležitost je tady! Mladý býk přeskočil kládu a čelistmi sevřel jelení krk. Cítil pot, srst, teplou krev rozlévající se mu po tesácích. Svou vahou strhl jelena na zem. Zatímco se převalovali, Mladý býk nepovoloval sevření a přinutil jelena se zakrvaveným tělem zůstat ležet na zemi.
Vlci vítězně zavyli a on jelena na okamžik pustil s úmyslem zahryznout se mu zepředu do krku a zabít. Nic jiného neexistovalo. Les byl pryč. Vyti zesláblo. Jenom zabiti. Sladké zabití.
Narazilo do něj nějaké tělo a srazilo ho do křoví. Mladý býk s vrčením omámené zavrtěl hlavou. Zastavil ho jiný vlk. Hopsal! Proč?
Jelen vyskočil na nohy a pak se znovu rozběhl lesem. Mladý býk zuřivě zavyl a chystal se vyrazit za ním. Hopsal opět skočil a vrhl se svou vahou na Mladého býka.
Když zemře tady, zemře poslední smrtí, vyslal Hopsal. Tenhle lov skončil, Mladý býku. Budeme lovit zase jindy.
Mladý býk se málem otočil, aby Hopsala napadl. Ale ne. Jednou to zkusil a byla to chyba. Nebyl vlk. Byl…
Perrin ležel na zemi, v ústech cítil krev, která nebyla jeho, zhluboka vydechoval a z tváře mu stékal pot. Zvedl se na kolena, pak se posadil, lapal po dechu a třásl se následkem toho nádherného, děsivého lovu.
Ostatní vlci se posadili, ale nemluvili. Hopsal ležel vedle Perrina, prošedivělou hlavu na letitých tlapách.
„Tohle,“ řekl nakonec Perrin„ je to, čeho se bojím.“
Ne, toho se nebojíš, odpověděl Hopsal.
„Říkáš mi, jak se cítím?“
Není z tebe cítit strach, vyslal Hopsal.
Perrin se znovu natáhl a zíral na větve nad sebou, zatímco pod ním praskaly větvičky a listí. Srdce mu z lovu bušilo. „Tak si s tím dělám starosti.“
Starosti nejsou totéž co strach, řekl Hopsal. Proč říkat jedno a cítit druhé? Děláš si starosti, děláš si starosti, děláš si starosti. Nic jiného neděláš.
„Ne. Taky zabíjím. Pokud mě naučíš, jak ovládat vlčí sen, bude to takhle?“
Ano.
Perrin pohlédl stranou. Jelenova krev se rozlila po suché kládě, temnota, vsakující se do dřeva. Takový způsob učení ho zažene na samou hranici, za níž se stane vlkem.
Ale už se té záležitosti vyhýbal příliš dlouho, vyráběl v kovárně podkovy, zatímco nejsložitější a nejnáročnější věci nechával být a odkládal je. Spoléhal se na moc čichu, kterou dostal, volal vlky, když je potřeboval – ale jinak si jich nevšímal.
Nemohli jste něco vyrobit, dokud jste nerozuměli jeho částem. Nebude vědět, jak se vypořádat s vlkem ve svém nitru – nebo ho odmítnout – dokud nepochopí vlčí sen.
„Tak dobře,“ řekl Perrin. „Budiž.“
Galad se na Silákovi klusem prohnal ležením. Všude kolem děti vztyčovaly stany, hloubily ohniště a připravovaly se na noc. Jeho muži každý den pochodovali téměř do soumraku a pak brzy ráno vstávali. Čím dřív se dostanou do Andoru, tím lépe.
Ty Světlem prokleté bažiny už měli za sebou; nyní cestovali otevřenou travnatou krajinou. Snad by bylo rychlejší vydat se na východ a po jedné z velkých cest na sever, ale nebylo by to bezpečné. Nej lepší bude vyhnout se přesouvajícím se vojskům Draka Znovuzrozeného a Seančanů. Na děti září Světlo, ale nejeden hrdina v tom Světle zemřel. Kdyby neexistovalo nebezpečí smrti, nebylo by ani hrdinství, ale Galad by byl raději, kdyby na něj zářilo Světlo, zatímco dál dýchá.
Utábořili se poblíž Jehannahské silnice a zítra ráno ji překročí a budou pokračovat na sever. Poslal hlídku, aby cestu sledovala. Chtěl vědět, jaký je na ní provoz, a obzvlášť potřeboval zásoby.
Bez ohledu na bolest z rozličných zranění Galad pokračoval v obhlídce tábora, doprovázen malým jízdním doprovodem. Tábor byl uspořádaný a úhledný. Stany byly seskupeny podle legií a pak postaveny tak, aby tvořily soustředné kruhy, v nichž nebyly žádné rovné cestičky. Účelem bylo zmást a zpomalit nepřítele.
Poblíž středu tábora byla část prázdná. Díra ve formaci, kde si kdysi stavěli stany tazatelé. Rozkázal, aby se tazatelé rozdělili, dva ke každé setnině. Pokud nebudou tazatelé odděleni od ostatních, možná pocítí s ostatními dětmi větší spřízněnost. Galad si v duchu poznamenal, že má načrtnout nové rozložení tábora, aby díra zmizela.
Galad se svými společníky pokračoval v cestě táborem. Jel tak, aby ho bylo vidět, a muži, které míjel, mu salutovali. Dobře si pamatoval slova, která jednou řekl Gareth Bryne: Většinu času není generálovým nej důležitějším úkolem činit rozhodnutí, ale připomínat mužům, že někdo ta rozhodnutí dělá.
„Můj pane velící kapitáne,“ ozval se jeden z jeho společníků. Brandel Vordarian. Byl to starší muž, nejstarší z kapitánů, kteří pod Galadem sloužili. „Přál bych si, abys poslání toho dopisu ještě zvážil.“
Vordarian jel hned vedle Galada, s Tromem po druhém boku. Kapitáni Golever a Harneš jeli v doslechu za nimi a následoval je Bornhald, který dnes sloužil jako Galadův osobní strážce.