Rozhovory odhalovaly, čeho se muži obávají. Měli by chápat, že starosti k ničemu nejsou. Nikdo nemohl vědět, jaký vzor kolo tká.
Ukázalo se, že Byarovi zajatci jsou skupina lidí s překvapivě velkým množstvím plně naložených vozíků, snad stovkou či více. Lidé se shlukli kolem vozů a nepřátelsky si děti prohlíželi. Galad se zamračil a rychle si prohlédl situaci.
„To je pořádná karavana,“ ozval se tiše Bornhald po jeho boku. „Kupci?“
„Ne,“ řekl Galad tlumeně. „To je cestovní vybavení – všimni si těch kolíků po stranách, aby se to dalo nosit po částech. Pytle s ječmenem pro koně. Vzadu v tom voze napravo je v plachtě zabalené podkovářské náčiní. Vidíš ta kladiva, co vykukují ven?“
„Světlo!“ zašeptal Bornhald. Také to viděl. Tihle lidé patřili ke značně velké armádě. Ale kde byli vojáci?
„Připravte se je rozdělit,“ řekl Galad Bomhaldovi a sesedl. Vydal se k vozu v čele. Muž, který ho řídil, byl tělnatý a brunátný a vlasy měl učesané způsobem, který se velice nedostatečně pokoušel zakrýt zvětšující se pleš. Nervózně v ruce mačkal hnědý plstěný klobouk a za opaskem krátkého hrubého kabátu měl zastrčené rukavice. Galad u něj neviděl žádné zbraně.
Vedle vozu stáli dva další, mnohem mladší. Jeden byl mohutný svalnatý chlapík, který vypadal jako rváč – ale nějako voják – který by mohl dělat potíže. Paži mu svírala hezká žena a kousala si dolní ret.
Když muž ve voze spatřil Galada, trhl sebou. Vida, pomyslel si Galad, ví toho dost, aby poznal Morgasina nevlastního syna.
„Tak tedy, poutníci,“ řekl Galad opatrně. „Můj muž říká, že jste mu pověděli, že jste kupci?“
„Ano, dobrý urozený pane,“ řekl vozka.
„O téhle oblasti toho moc nevím. Vyznáte se tady?“
„Moc ne, pane,“ odpověděl vozka a oběma rukama žmoulal klobouk. „Vlastně jsme sami daleko od domova. Já jsem Basel Gill z Caemlynu. Přijel jsem na jih, abych obchodoval s kupci z Ebú Daru. Ale kvůli těm seančanským vetřelcům obchod nevyšel.“
Vypadal nervózně. Alespoň ale nelhal o tom, odkud pochází. „Ajak se ten kupec jmenoval?“ zeptal se Galad.
„Falin Deborša, můj pane, proč?“ řekl Gill. „Ty to v Ebú Daru znáš?“
„Byl jsem tam,“ odpověděl Galad klidně. „Máš pořádnou karavanu. Zajímavá sbírka zboží.“
„Slyšeli jsme, že se tady na jihu sbírají vojska, můj pane. Spoustu toho zboží jsem koupil od žoldnéřské jednotky, která se rozcházela, a myslel jsem, že bych je tady dole mohl prodat. Možná, že i tvoje vojsko potřebuje táborové vybavení? Máme stany, přenosné kovárny, všechno, co by se vojákům mohlo hodit.“
Chytré, pomyslel si Galad. Možná by tu lež přijal, ale „kupec“ měl s sebou příliš mnoho kuchařů, pradlen a podkovám, a přitom na tak cennou karavanu ani náhodou dost strážců.
„Aha,“ řekl Galad. „No, náhodou potřebuju zásoby. Hlavně jídlo.“
„Bohužel, můj pane,“ řekl muž. „Jídlo navíc nemáme. Prodám ti cokoli jiného, ale jídlo jsem přes posla slíbil někomu v Lugardu.“
„Zaplatím víc.“
„Dal jsem slovo, můj dobrý pane,“ řekl muž. „To nemůžu porušit, bez ohledu na cenu.“
„Chápu.“ Galad mávl na Bornhalda. Voják vydal rozkazy a děti s tasenými zbraněmi vyrazily vpřed.
„Co… co to děláte?“ zeptal se Gill.
„Rozdělujeme tvoje lidi,“ odpověděl Galad. „Promluvíme si s každým o samotě a uvidíme, jestli se jejich verze shodují. Obávám se, že jsi k nám možná nebyl… upřímný. Konec konců, mně to připadá, že patříte k velké armádě. Pokud je to tak, moc rád bych věděl, čí armáda to je, nemluvě o tom, kde je.“
Zatímco Galadovi vojáci obratně rozdělovali zajatce, Gillovi se na čele objevil pot. Galad chvíli čekal a Gilla pozoroval. Nakonec k němu přiběhli Bornhald a Byar s rukama na mečích.
„Můj pane velící kapitáne,“ řekl Bornhald naléhavě.
Galad se odvrátil od Gilla. „ano?“
„Máme tady situaci,“ řekl Bornhald. Tvář měl zrudlou hněvem. Byar vedle něj ho pozoroval rozšířenýma, téměř zuřivýma očima. „Někteří z vězňů promluvili. Je to tak, jak ses obával. Poblíž je velká armáda. Utkali se s Aiely – támhle ti chlapíci v bílém jsou vlastně Aielové.“
„A dál?“
Byar si odplivl. „Slyšel jsi někdy o muži jménem Perrin Zlatooký?“
„Ne. Měl bych?“
„Ano,“ řekl Bornhald. „Zabil mého otce.“
KAPITOLA 5
Dopisy
Gawyn pospíchal chodbami Bílé věže a nohama v těžkých botách dusal po tmavomodrém koberci na rudých a bílých dlaždicích. Zrcadlové lampy odrážely světlo a vypadaly jako stráže.
Sleete svižně kráčel vedle něj. Navzdory světlu lamp vypadala Sleetova tvář zpola zahalená ve stínu. Možná za to mohlo jeho dvoudenní strniště – což bylo u strážce zvláštní – nebo dlouhé vlasy; čisté, ale neostříhané. Nebo možná jeho rysy. Nepravidelné, jako nedokončená kresba, s ostrými liniemi, rozdělenou bradou, hákovitým nosem, který mu kdysi zlomili, a vyčnívajícími lícními kostmi.
Pohyboval se pružně jako strážci, ale vyzařovalo z něj cosi prvotního, víc než z ostatních. Spíše než lovec, pohybující se lesem, to byl tichý predátor, ukrývající se ve stínech, kterého kořist nikdy nespatří, dokud se nezablýsknou zuby.
Došli na křižovatku, kde stálo několik Chubainových mužů a střežilo jednu ze síní. Na bocích jim visely meče a na sobě měli bílé tabardy se znakem plamene Tar Valonu. Jeden zvedl ruku.
„Já můžu dál,“ řekl Gawyn. „Amyrlin…“
„Sestry ještě neskončily,“ odpověděl strážný nepřátelsky.
Gawyn zaťal zuby, ale nedalo se nic dělat. Společně se Sleetem ustoupili a čekali, dokud-konečně! -nevyšlyzhlídanémístnostitřiAes Sedai. Vypadaly znepokojeně. Vydaly se pryč, následované dvěma vojáky, kteří nesli něco zabaleného v bílé látce. Tělo.
Oba strážní konečně zdráhavé ustoupili a nechali Gawyna se Sleetem projít. Ti rychle prošli chodbou a vstoupili do malé studovny. U dveří Gawyn zaváhal a ohlédl se do chodby. Zahlédl několik přijatých, jak vykukují zpoza rohu a něco si šeptají.
Tato vražda znamenala, že už byly zabity čtyři sestry. Egwain měla plné ruce práce s tím, že se snažila zabránit adžah, aby si opět přestala vzájemně věřit. Varovala všechny, aby si dávali pozor, a řekla sestrám, aby nechodily samy. Černé adžah znaly Bílou věž velmi dobře a jeho členky zde žily celé roky. Pomocí průchodů mohly vklouznout do chodeb a spáchat vraždu.
Alespoň tak znělo oficiální vysvětlení těch smrtí. Gawyn si jím ale nebyl tak jistý. Se Sleetem v patách vklouzl do místnosti.
Byl tam i samotný Chubain. Hezký muž na Gawyna pohlédl a svěsil koutky úst. „Urozený pane Trakande.“
„Kapitáne,“ odpověděl Gawyn a prohlížel si místnost. Měla asi tři krát tři kroky a u zadní stěny stál jediný stůl a nezapálená pánev na žhavé uhlí. V rohu hořela bronzová stojací lampa a téměř celou podlahu pokrýval kulatý koberec. Pod stolem se na něm rozlévala skvrna tmavé tekutiny.
„Opravdu si myslíš, že najdeš něco, co sestry nenašly, Trakande?“ zeptal se Chubain se založenýma rukama.
„Hledám jiné věci,“ odpověděl Gawyn a popošel vpřed. Klekl si, aby koberec prozkoumal.
Chubain si odfrkl a pak vyšel do chodby. Věžová garda bude místo hlídat, dokud nedorazí sloužící, aby ho uklidili. Gawyn měl pár minut.
Sleete přistoupil k jednomu z gardistů hned za dveřmi. Většinou se k němu nechovali tak nepřátelsky jako ke Gawynovi. Ten pořád nepřišel na to, proč jsou na něj takoví.