Svým způsobem bylo děsivé, že si s tím dělá starosti.
„Urozený pane Perrine,“ řekla Alliandre, když se Morgasa posunula dál. „Je pravda, že poté, co najdeš Gilla a jeho družinu, plánuješ poslat moje lidi zpátky do Jehannahu?“
Morgasa prošla kolem Masuri – Aes Sedai měla ráda, když jí šálek doplnila teprve poté, co na něj lehce poklepala nehtem.
„Ano,“ odpověděl Perrin. „Všichni víme, že jsi především nikdy neměla tak zcela v úmyslu se k nám připojit. Kdybychom tě nevzali s sebou, nikdy by tě Šaidové nezajali. Masema je mrtvý. Je načase nechat tě, ať se vrátíš a vládneš své zemi.“
„Se vší úctou, můj pane,“ řekla Alliandre. „Proč mezi mými lidmi verbuješ, když nechceš postavit armádu, kterou bys v budoucnu využil?“
„Já se nesnažím verbovatřekl Perrin. „To, že je neodmítám, ještě neznamená, že mám v úmyslu tuhle armádu ještě zvětšovat.“
„Můj pane,“ namítla Alliandre. „Jistě je ale moudré nechat si to, co už máš.“
„Má pravdu, Perrine,“ dodala Berelain tiše. „Stačí se jen podívat na oblohu, aby člověk věděl, že Poslední bitva tu bude každou chvíli. Proč její vojsko posílat zpátky? Jsem si jistá, že urozený pán Drak bude potřebovat každého vojáka z každé země, která mu přísahala.“
„Až se rozhodne, může pro ně poslat,“ prohlásil Perrin paličatě.
„Můj pane,“ řekla Alliandre. „Já jsem mu nepřísahala. Já jsem přísahala tobě. Pokud Ghealdan potáhne do Tarmon Gai’donu, bude to pod tvým praporem.“
Perrin se zvedl, a polekal tak několik lidí ve stanu. Odcházel? Beze slova přešel k otevřené straně stanu a vystrčil hlavu ven. „Wile, pojď sem,“ zavolal.
Tkanivo jediné síly bránilo lidem venku, aby poslouchali, co se děje uvnitř. Morgasa Masurino zavázané tkanivo, které střežilo stan, viděla. Svou složitostí jako by se vysmívalo jejímu nepatrnému nadání.
Masuri poklepala na bok šálku a Morgasa ho rychle dolila. Když byla ta žena nervózní, ráda popíjela čaj.
Perrin se obrátil zpátky do stanu, následovaný hezkým mladíkem, který nesl v plátně zabalený balík.
„Rozbal to,“ řekl Perrin.
Mladík, který vypadal vyděšeně, poslechl. Na praporu byla vlčí hlava, Perrinova pečeť.
„Já jsem ten prapor nevytvořil,“ řekl Perrin. „Nikdy jsem ho nechtěl, ale – jak mi poradili – nechal jsem ho vlát. No, důvody k něčemu takovému pominuly. Nařídil jsem, ať tu věc sundají, ale zdálo se, že to nikdy nefunguje dlouho.“ Podíval se na Wila. „Wile, chci to rozhlásit po táboře. Dávám přímý rozkaz. Chci, aby všechny tyhle zatracené prapory do posledního spálili. Rozumíš?“
Wild zbledl. „Ale…“
„Udělej to,“ řekl Perrin. „Alliandre. Jakmile Randa najdeme, složíš mu přísahu. Nepojedeš pod mojí zástavou, protože já žádnou mít nebudu. Jsem kovář, a tím to končí. Už jsem ty hlouposti snášel dost dlouho.“
„Perrine?“ zeptala se Faile. Vypadala překvapeně. „Je to moudré?“
Pitomec. Alespoň si o tom měl promluvit se svou ženou. Ale muži jsou muži. Mají rádi svoje tajemství a plány.
„Nevím, jestli je to moudré. Aleje to to, co dělám,“ řekl a posadil se. „Běž, Wile. Chci, aby večer byly všechny prapory spálené. Žádný průtahy, jasný?“
Will ztuhl, pak se otočil a bez odpovědi odkráčel ze stanu. Ten chlapec vypadal zrazeně. Morgasa se kupodivu cítila stejně. Bylo to pošetilé. Tohle chtěla – tohle měl Perrin udělat. A přesto, lidé se báli a měli k tomu dobrý důvod. Ta obloha, věci, které se ve světě děly… Nu, v takových časech se snad muži dalo odpustit, když se ujal velení.
„Jsi blázen, Perrine Aybaro,“ řekla Masuri. Měla v sobě určitou neotesanost.
„Synku,“ oslovil Perrina Tam, „ten prapor pro chlapce hodně znamená.“
„Až moc,“ řekl Perrin.
„Možná. Aleje dobré mít něco, k čemu člověk může vzhlížet. Když jsi sundal tu druhou zástavu, bylo to pro ně těžké. Tohle bude horší.“
„Je to nutné,“ řekl Perrin. „Muži z Dvouříčí se k tomu praporu příliš upínají a začínají mluvit, jako kdyby chtěli zůstat se mnou, místo aby se vrátili zpátky k rodinám, kam patří. Až budeme mít zase průchody, Tame, vezmeš je a půjdete.“ Podíval se na Berelain. „Předpokládám, že tebe a tvých mužů se zbavit nemůžu. Vy se se mnou vrátíte k Randovi.“
„Neuvědomovala jsem si,“ řekla Berelain škrobeně, „že ses nás potřeboval ‚zbavit’. Když jsi požadoval služby mojí okřídlené gardy při záchraně své ženy, zdaleka ses tak nezdráhal moji podporu přijmout.“
Perrin se zhluboka nadechl. „Oceňuju vaši pomoc, vás všech. V Maldenu jsme udělali správnou věc, a to nejen pro Faile a Alliandre. Bylo to třeba udělat. Ale ať shořím, teď je po všem. Pokud se chcete přidat k Randovi, jsem si jistej, že vás přijme. Ale moji aša’manové jsou vyčerpaní a mají svoje úkoly. Mám v sobě ty háčky, co mě táhnou zpátky k Randovi. Ale než se tam vydám, musím to vyřešit s várna všema.“
„Manželi,“ ozvala se Faile úsečně. „Smím navrhnout, abychom začali s těmi, kteří chtějí, abys je poslal pryč?“
„Ano,“ řekla Aravine. Bývalá gai’sainka seděla v zadní části stanu a bylo snadné ji přehlédnout, přestože se z ní stala důležitá osoba ve správě Perrinova ležení. Byla cosi jako Perrinův neoficiální správce. „Někteří z uprchlíků se rádi vrátí domů.“
„Pokud to půjde, raději bych přesunul všechny,“ řekl Perrin. „Grady?“
Aša’man pokrčil rameny. „Průchody, které jsem otevřel pro zvědy, mě tolik nevysílily a myslím, že bych dokázal vytvořit i pár větších. Pořád jsem trochu slabý, ale už jsem se skoro uzdravil. Neald ale bude potřebovat víc času.“
„Můj pane.“ Balwer si tiše odkašlal. „Mám tady pár zajímavých čísel. Poslat průchody tolik lidí, kolik teď máš, zabere hodiny, možná dny. Nebude to rychlá záležitost, jako když jsme mířili k Maldenu.“
„To bude drsný, můj pane,“ řekl Grady. „Nemyslím, že bych dokázal držet průchod otevřený tak dlouho. Ne jestli chceš, abych měl pro jistotu sílu k boji.“
Perrin se znovu posadil a opět si prohlédl mapu. Berelain měla prázdný šálek; Morgasa k ní rychle zamířila, aby ho dolila. „Tak dobře,“ řekl Perrin. „Začneme posílat pryč malé skupiny uprchlíků, ale nejdřív ty, kdo chtějí odejít.“
„Aještě,“ ozvala se Faile„ je možná načase vyslat posly, aby se spojili s urozeným pánem Drakem; možná bude ochotný poslat další aša’many.“
Perrin přikývl. „Ano.“
„Naposledy, co víme,“ řekla Seonid, „byl v Cairhienu. Odtamtud je největší množství uprchlíků, takže bychom mohli začít tím, že některé z nich pošleme domů a společně s nimi zvědy, aby se sešli s urozeným pánem Drakem.“
„On tam není,“ řekl Perrin.
„Jak to víš?“ Edarra položila šálek. Morgasa se protáhla kolem stěny stanu a sebrala ho, aby ho znovu naplnila. Edarra, nejstarší z moudrých a možná nejpřednější z nich – u moudrých se to dalo těžko poznat – vypadala na svůj údajný věk překvapivě mladě. Morgasina nepatrná schopnost v ovládání jediné síly stačila na to, aby jí prozradila, že je ta žena silná. Nejspíš nejsilnější v místnosti.
„Já…“ Zdálo se, že Perrin tápe. Měl nějaký zdroj informací, o který se s ostatními nepodělil? „Rand má ve zvyku být tam, kde ho nečekáte. Pochybuju, že zůstal v Cairhienu. Ale Seonid má pravdu – nej lepší bude začít s hledáním tam.“
„Můj pane,“ řekl Balwer. „Bojím se, do čeho bychom se mohli, ehm, dostat, když si nedáme pozor. Hromady uprchlíků, které se nečekaně vracejí průchody? Nějakou dobu už nejsme s nikým v kontaktu. Možná bychom kromě toho, že se spojíme s Drakem, mohli vyslat zvědy, aby opatřili informace?“