Před hostincem seděla trojice mužů a ve tmě kouřili dýmky. Ve vzduchu kolem oken hostince se vznášel pronikavý pach. Lan si jich příliš nevšímal, dokud – jako jeden muž – nevstali od dýmky. Odvázali koně od plotu vedle hostince.
No skvěle, pomyslel si Lan. Berkové, kteří v noci sledují cestu a čekají na unavené poutníky. Nu, tři muži by neměli představovat příliš velké nebezpečí. Klusem se rozjeli za Lanem. Nezaútočí, dokud nebudou dál od hostince. Lan se natáhl, aby uvolnil meč v pochvě.
„Můj pane,“ ozval se Bulen naléhavě, když se ohlédl přes rameno. „Dva z těch mužů mají hadori.“
Lan se prudce obrátil, až jeho plášť zavlál. Tři muži se blížili a nezastavovali. Rozdělili se, aby ho s Bulenem objeli.
Lan sledoval, jak je míjejí. „Andere?“ zavolal. „Co si myslíš, že děláš?“
Jeden z trojice – hubený, nebezpečně vyhlížející muž s dlouhými vlasy, svázanými hadori dozadu – se ohlédl přes rameno. Už to byly celé roky, co se s ním Lan setkal naposledy. Vypadalo to, jako že se konečně vzdal kandorské uniformy; na sobě měl černý plášť a pod ním kožený lovecký oděv.
„Vida, Lan,“ řekl Ander a trojice se zastavila. „Nevšiml jsem si tě.“
„To jistě,“ prohlásil Lan suše. „A ty, Nazare. Odložil jsi /zar/orz ještě jako kluk. Teď ji máš?“
„Můžu si dělat, co se mi zlíbí,“ řekl Nazar. Stárnul – muselo mu být už přes sedmdesát – ale k sedlu měl připevněný meč. Vlasy mu zbělely.
Třetí muž, Rakim, nebyl Malkier. Měl šikmé saldejské oči a při pohledu na Lana pokrčil rameny a zatvářil se rozpačitě.
Lan zvedl prsty k čelu a zavřel oči, zatímco trojice se rozjela napřed. Co za hloupou hru to hrají? To je jedno, řekl si Lan a zase oči otevřel.
Bulen začal něco říkat, ale Lan ho zamračeným pohledem umlčel. Sjel z cesty na jih a vydal se po úzké vyšlapané stezce.
Netrvalo dlouho a za sebou zaslechl tlumený klapot kopyt. Obrátil se a spatřil tři muže, jak jedou za ním. Lan přitáhl Mandarbovi uzdu a se skřípáním zubů ho zastavil. „Já nepozvednu zlatého jeřába!“
„Nic takového netvrdíme,“ řekl Nazar. Trojice se opět rozdělila a objela je.
Lan pobídl Mandarba vpřed a dojel je. „Tak mě přestaňte sledovat.“
„Když jsem se díval naposledy, byli jsme před tebou,“ řekl Ander.
„Vydali jste se po téhle cestě za mnou,“ obvinil ho Lan.
„Cesty nejsou tvoje, Lane Mandragorane,“ opáčil Ander. Pohlédl na Lana. Tvář měl ukrytou ve stínu. „Pokud sis nevšiml, už nejsem ten kluk, kterému kdysi dávno vynadal hrdina od Salmamy. Stal se ze mě voják a vojáků je třeba. Takže když chci, pojedu tudy.“
„Přikazuju vám, abyste se otočili a vrátili,“ prohlásil Lan. „Najděte si na východ jinou cestu.“
Rakim se zasmál a hlas měl po všech těch letech stále chraptivý. „Už nejsi můj kapitán, Lane. Proč bych poslouchal tvoje rozkazy?“ Zbylí dva se uchechtli.
„Krále bychom samozřejmě poslechli,“ řekl Nazar.
„Ano,“ přikývl Ander. „Kdyby nám dal rozkazy on, možná bychom poslechli. Ale já tady žádnýho krále nevidím. Leda bych se pletl.“
„Padlý národ nemůže mít krále,“ řekl Lan. „Bez království není král.“
„A přece jedeš,“ řekl Nazar a trhl otěžemi. „Jedeš na smrt v zemi, o které tvrdíš, že to není království.“
„Je to můj osud.“
Ti tři pokrčili rameny a rozjeli se napřed.
„Nebuďte blázni,“ řekl Lan tiše a zastavil Mandarba. „Tahle cesta vede na smrt.“
„Smrt je lehčí než peříčko, Lane Mandragorane,“ zavolal Rakim přes rameno. „Jestli jedeme jenom na smrt, pak to bude jednodušší cesta, než jsem čekal!“
Lan zaťal zuby, ale co mohl dělat? Všechny tři zmlátit do bezvědomí a nechat je ležet u cesty? Pobídl Mandarba vpřed.
Z dvojice se stala pětice.
Galad snídal, když si všiml, že přišel dítě Byar, aby si s ním promluvil. Jídlo bylo prosté: ovesná kaše, do níž byla zamíchaná hrstka rozinek. Když všichni vojáci jedli prosté jídlo, nemuseli si navzájem závidět. Někteří velící kapitáni si jedli mnohem lépe než jejich muži. Tak to Galad nechtěl. Ne když tolik lidí ve světě hladoví.
Byar čekal ve vchodu Galadova stanu, až si ho velitel všimne. Vychrtlý muž s propadlými tvářemi měl na sobě bílý plášť, tabard natažený přes kroužkovou košili.
Nakonec Galad odložil lžíci a na Byara kývl. Voják popošel ke stolu, zůstal stát v pozoru a čekal. Galadův stan nebyl bohatě vybavený. Jeho meč – Valdův meč – ležel na jednoduchém stole za dřevěnou miskou, povytažený z pochvy. Z pochvy vykukovaly volavky na čepeli a ve vyleštěné oceli se odrážela Byarova postava.
„Mluv,“ rozkázal Galad.
„Mám další zprávy o té armádě, můj pane velící kapitáne,“ řekl Byar. „Jsou poblíž místa, kde zajatci tvrdili, že budou, pár dní od nás.“
Galad přikývl. „Nesou prapor Ghealdanu?“
„Spolu s praporem Mayene.“ V Byarových očích se třpytil horlivý plamen. „A s vlčí hlavou, i když v hlášeních stojí, že ten včera večer sundali. Zlatooký tam je. Naši zvědové jsou si tím jistí.“
„Opravdu zabil Bomhaldova otce?“
„Ano, můj pane velící kapitáne. Já toho tvora znám. Se svými jednotkami přišel z místa nazývaného Dvouříčí.“
„Dvouříčí?“ řekl Galad. „Je zajímavé, jak často o tom místě v poslední době slýchám. Nepochází odtamtud al’Thor?“
„Tak se to říká,“ odvětil Byar.
Galad si promnul bradu. „Pěstujou tam dobrý tabák, dítě Byare, ale neslyšel jsem, že by pěstovali armády.“
„Je to temné místo, můj pane velící kapitáne. Dítě Bornhald a já jsme tam loni nějaký část strávili; je to tam zamořené temnými druhy.“
Galad vzdychl. „Zníš jako tazatel.“
„Můj pane velící kapitáne,“ pokračoval Byar naléhavě, „můj pane, prosím, věř mi. Nejsou to prostě jen nějaké spekulace. Tohle je jiné.“
Galad se zamračil. Pak pokynul rukou k druhé stoličce vedle stolu. Byar se posadil.
„Vysvětli mi to,“ řekl Galad. „A pověz mi všechno, co o tomhle Perrinovi Zlatookém víš.“
Perrin si vzpomínal na doby, kdy ho uspokojovaly prosté snídaně sestávající z chleba a sýra. Ty už byly minulostí. Možná to bylo kvůli jeho vztahům s vlky, nebo se mu možná za tu dobu změnily chutě. Nyní toužil po mase, zvláště dnes ráno. Nemohl ho mít vždycky, což bylo v pořádku. Ale obvykle si o něj nemusel říkat.
Tak jako dnes. Vstal, opláchl si obličej a spatřil služebnou, jak vstupuje s velkým kusem šunky, horkým a šťavnatým. Žádné fazole, žádná zelenina. Žádná šťáva. Jenom nasolená šunka, prudce opečená nad ohněm, a dvě uvařená vejce. Služebná všechno položila na stůl a odešla.
Perrin si utřel ruce, přešel koberec, který měl ve stanu, a vdechl vůni šunky. Jedna jeho část cítila, že by ji měl odmítnout, ale nedokázal to. Ne když byla přímo před ním. Posadil se, zvedl vidličku a nůž a pustil se do jídla.
„Pořád nechápu, jak můžeš něco takovýho jíst k snídani,“ poznamenala Faile, která vyšla z koupelny v jejich stanu a utírala si ruce do ručníku. Jejich velký stan byl závěsy rozdělen na několik částí. Na sobě měla jedny ze svých nenápadných šedých šatů. Dokonalé, protože neodpoutávaly pozornost od její krásy. Byly zdůrazněné širokým černým opaskem – poslala pryč všechny svoje zlaté opasky, bez ohledu na jejich nádheru. Navrhl, že jí najde nějaký, který sejí bude víc líbit, a ona se zatvářila, jako když je jí nevolno.