„Je to jídlo,“ řekl Perrin.
„To vidím,“ odfřkla si, zatímco se prohlížela v zrcadle. „Cos čekal, že si myslím? Že je to kámen?“
„Chtěl jsem říct,“ vysvětloval Perrin mezi sousty, „že je jídlo jako jídlo. Proč bych se měl starat, co jím k snídani, a co k jiným jídlům?“
„Protože je to divné,“ řekla a připnula si šňůrku s malým modrým kamenem. Opět se prohlédla v zrcadle a pak se obrátila, až jí zašustily volné rukávy šatů podle saldejské módy. S úšklebkem se zastavila vedle jeho talíře. „Posnídám s Alliandre. Pošli pro mě, když bude něco nového.“
Přikývl a polkl. Proč by si měl člověk dávat maso k obědu, ale odmítat ho na snídani? Nedávalo to smysl.
Rozhodl se, že budou nadále tábořit vedle Jehannahské silnice. Co jiného taky s armádou bělokabátníků přímo před sebou, mezi ním a Lugardem, dělat? Jeho zvědové potřebovali čas, aby mohli posoudit nebezpečí. Strávil spoustu času přemýšlením o zvláštních vizích, které měl, o vlcích nahánějících ovce k nestvůře a o Faile, kráčející k útesu. Nedokázal pochopit jejich význam, ale mohly mít něco společného s bělokabátníky? Jejich přítomnost ho znepokojovala víc, než chtěl přiznat, ale choval v sobě nepatrnou naději, že to bude jen bezvýznamné setkání a moc ho nezdrží.
„Perrine Aybaro,“ ozval se hlas zvenčí. „Dovolíš mi vejít?“
„Pojď dál, Gaule,“ zavolal. „Můj stín je tvůj.“
Vysoký Aiel vešel dovnitř. „Díky, Perrine Aybaro,“ řekl a pohlédl na šunku. „Pěkná hostina. Něco slavíš?“
„Nic kromě snídaně.“
„Velké vítězství,“ rozesmál se Gaul.
Perrin zavrtěl hlavou. Aielský humor. Přestal se snažit ho pochopit. Gaul se usadil na zem a Perrin si v duchu povzdychl, než zvedl talíř a posadil se na koberec naproti Gaulovi. Talíř si položil do klína a pokračoval v jídle.
„Nemusíš kvůli mně sedět na zemi,“ řekl Gaul.
„Nedělám to, protože musím, Gaule.“
Gaul přikývl.
Perrin si uřízl další sousto. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby prostě celou tu věc popadl a začal z ní kusy odtrhávat. Vlci to měli s jídlem snazší. Příbory. K čemu?
Takové myšlenky ho zarazily. On nebyl vlk a nechtěl jako vlk uvažovat. Možná by měl začít snídat ovoce, jak se sluší, jak říkala Faile. Zamračil se a pak se vrátil k masu.
„Bojovali jsme s trolloky v Dvouříčí,“ řekl Byar tlumeným hlasem. Galadova zapomenutá kaše chladla na stole. „Několik tuctů mužů z našeho tábora to může potvrdit. Vlastním mečem jsem zabil několik těch bestií.“
„Trolloci v DvouříčťT zeptal se Galad. „To je stovky lig od Hraničních států!“
„Ale stejně tam byli,“ řekl Byar. „Pan velící kapitán Niall to musel tušit. Poslali nás tam na jeho rozkaz. Víš, že Pedron Niall by nešel prostě jen tak naslepo.“
„Ano. Souhlasím. Ale Dvouříčí?“
„Je plné temných druhů,“ řekl Byar. „Bornhald ti říkal o Zlatookém. V Dvouříčí tenhle Perrin Aybara pozvedl prapor starodávného Manetherenu a mezi sedláky verboval vojsko. Vycvičení vojáci se možná sedlákům, které přinutili obléct uniformu, pošklebují, ale když jich máš dost, můžou být nebezpeční. Někteří to umějí s holí nebo lukem.“
„Toho jsem si vědom,“ řekl Galad bezvýrazně, neboť si vzpomněl na jednu zvlášť pokořující lekci, kterou kdysi dostal.
„Ten člověk, ten Perrin Aybara,“ pokračoval Byar. „Je to zplozenec Stínu, to je jasné jak den. Říkají mu Zlatooký, protože má zlaté oči, takovou barvu nikdo jiný nemá. Byli jsme si jistí, že Aybara trolloky přivedl a použil je, aby lidi z Dvouříčí přinutil vstoupit do své armády. Nakonec nás odtamtud vyhnal. A teď je tady před námi.“
Shoda náhod, nebo něco víc?
Byar očividně uvažoval o tomtéž. „Můj pane velící kapitáne, možná jsem to měl zmínit dřív, ale ve Dvouříčí to nebylo poprvé, co jsem se s tímhle tvorem Aybarou setkal. Asi před dvěma lety zabil dvě děti na zapomenuté cestě v Andoru. Tehdy jsem jel s Bornhaldovým otcem. Narazili jsme na Aybaru v táboře kus od hlavní cesty. Běhal s vlky jako nějaký divoch! Než se nám ho podařilo přemoct, zabil dvě děti, a poté, co jsme ho zajali, utekl do noci. Můj pane, chtěli jsme ho pověsit.“
„Jsou i jiní, kteří to můžou potvrdit?“ zeptal se Galad.
„Dítě Oratar může. A dítě Bornhald může potvrdit, co jsme viděli v Dvouříčí. Zlatooký ZrpZ i ve Falme. Už jenom za to, co provedl tam, by měl být předán spravedlnosti. Je to jasné. Přivedlo nám ho samo Světlo.“
„Víš určitě, že jsou naši lidé s bělokabátníky?“ zeptal se Perrin.
„Tváře jsem neviděl,“ řekl Gaul, „ale Elyas Machera má velice bystré oči. Je si jistý, že viděl Basela Gilla.“
Perrin přikývl. Elyasovy zlaté oči budou stejně dobré jako Perrinovy.
„Sulin a její zvědové přinesli podobné zprávy,“ řekl Gaul, který přijal pohár piva, nalitého z Perrinova džbánu. „Armáda bělokabátníků má spoustu vozů, velmi podobných těm, které jsme poslali napřed. Tohle zjistila dneska brzo ráno, ale požádala mě, ať ti to povím, až se probudíš, protože ví, že mokřiňani umějí být nedůtkliví, když je ráno někdo ruší.“
Gaul očividně neměl ponětí, že by to mohla být urážka. Perrin byl mokřiňan. Mokřiňani byli nedůtkliví, alespoň podle názoru Aielů. Takže Gaul jen konstatoval obecně přijímanou skutečnost.
Perrin potřásl hlavou a ochutnal jedno z vajec. Vařilo se příliš dlouho, ale jíst se dalo. „Zahlédla Sulin někoho, koho poznala?“
„Ne, i když viděla pár gai’šainů“ řekl Gaul. „Ale Sulin je Děva, takže bychom možná měli poslat někoho, kdo její slova potvrdí – někoho, kdo se nebude dožadovat, aby nám mohl vyprat kalhoty.“
„Potíže s Bain a Čiad?“ zeptal se Perrin.
Gaul se zašklebil. „Přísahám, že mě ty ženské doženou k šílenství. Od jakého muže můžeš čekat, že vydrží něco takového? Bylo by skoro lepší mít za gai’šaina Oslepitele, než tyhle dvě.“
Perrin se uchechtl.
„Nicméně zajatci vypadají v pořádku. V tom hlášení je toho víc. Jedna z Děv zahlédla nad ležením prapor, který vypadal hodně výrazně, takže pro tvého tajemníka Sebbana Balwera nakreslila kopii. On říká, že to znamená, že s tímto vojskem jede sám pan velící kapitán.“
Perrin se podíval na poslední kousek šunky. To nebyla dobrá zpráva. Nikdy se s velícím kapitánem nesetkal, ale už se setkal s jedním z bělokabátnických řadových kapitánů. Byla to ta noc, kdy zemřel Hopsal, noc, která Perrina už dva roky pronásledovala.
Byla to ta noc, kdy poprvé zabil.
„Co víc potřebuješ?“ Byar se k němu naklonil a propadlé oči mu plály horlivostí. „Máme svědky, kteří ho viděli zabít dva z nás! Necháme ho projít kolem, jako by byl nevinný?“
„Ne,“ řekl Galad. „Ne, při Světle, pokud to, co říkáš, je pravda, pak si toho muže nemůžeme jen tak nevšímat. Naší povinností je přinést spravedlnost těm, kterým bylo ublíženo.“
Byar se dychtivě usmál. „Vězňové prozradili, že mu královna Ghealdanu přísahala věrnost.“
„To by mohl být problém.“
„Nebo příležitost. Ghealdan je přesně to, co děti potřebují. Nový domov, místo, kde vše vybudovat znovu. Mluvíš o Andoru, můj pane velící kapitáne, ale jak dlouho nás tam budou trpět? Mluvíš o Poslední bitvě, ale ta může být měsíce daleko. Co kdybychom osvobodili celou zemi ze spárů strašlivého temného druha? Jistě by královna-nebo její nástupce – měla pocit, že je nám zavázána.“