Grady přikývl a zalétl pohledem k obloze, když se ze severu ozvalo hluboké hřmění. „Chci s ní jenom mluvit, víš? A chci zase vidět malého Gadrena. Už toho kluka ani nepoznám.“
„Určitě to je moc hezký kluk, Grady.“
Grady se zasmál. Bylo to zvláštní, ale příjemné, slyšet ho se smát. „Hezkej? Gadren? Ne, můj pane, na svůj věk je možná velkej, ale hezkej je asi jako pařez. Ale stejně ho mám opravdu moc rád.“ Pobaveně zavrtěl hlavou. „Ale měl bych už jít a učit se od Nealda ten trik. Děkuju, můj pane.“
Perrin s úsměvem sledoval, jak odchází, zatímco do tábora přiběhla jedna z Děv. Ohlásila se moudrým, ale mluvila dost nahlas, aby ji slyšel i Perrin. „Po cestě jede k táboru nějaký cizinec. Jede pod vlajkou příměří, ale má na sobě oblečení jako ty děti Světla.“
Perrin přikývl a shromáždil své stráže. Jak pospíchal k čelní straně ležení, objevil se Tam a zařadil se vedle něj. Dorazili právě ve chvíli, kdy se bělokabátník přiblížil k prvním strážním stanovištím. Muž jel na zářivě bílém valachovi a nesl dlouhou tyč s bílou vlajkou. Na bílém oděvu – kroužkové košili a tabardu, zahalených pláštěm – měl na prsou znak zlatého slunečního kotouče.
Perrin ucítil nepříjemné bodnutí. Toho muže poznával. Dain Bornhald.
„Přišel jsem si promluvit se zločincem Perrinem Aybarou,“ oznámil Bornhald hlasitě, když zastavil koně.
„Jsem tady, Bomhalde,“ zavolal Perrin a popošel vpřed.
Bornhald na něj pohlédl. „/s/ to ty. Světlo nám tě přineslo.“
„Pokud vám zároveň nedoneslo třikrát nebo čtyřikrát větší vojsko, než teď máte,“ zakřičel Perrin, „pak vážně pochybuju, že vám to bude co platný.“
„Zajali jsme lidi, kteří ti přísahali věrnost, Aybaro.“
„No, tak je můžete nechat vrátit k nám do tábora a my zase půjdeme.“
Mladý bělokabátník zamračeně obrátil koně na bok. „Máme spolu nedokončené záležitosti, temný druhu.“
„Není třeba, aby se to zvrhlo, Bomhalde,“ řekl Perrin. „Jak to vidím já, pořád si můžeme jít po svých.“
„Děti by raději zemřely, než aby opomenuly spravedlnost,“ řekl Dain a pak si odplivl. „Ale vysvětlení nechám na panu velícím kapitánovi. Chce se s tebou setkat osobně. Dostal jsem rozkaz přijít a říct ti, že na tebe čeká u cesty kousek odtud. Chtěl by, aby ses s ním sešel.“
„Myslíš, že napochoduju do tak očividné pasti?“ zeptal se Perrin.
Bornhald pokrčil rameny. „Přijď, nebo nechoď. Můj pan velicí kapitán je čestný muž a přísahá, že se bezpečně vrátíš – což je víc, než bych temnému druhovi poskytl já. Pokud máš Aes Sedai, můžeš šije přivést, aby ses cítil v bezpečí.“ S těmi slovy Bornhald obrátil koně a tryskem odjel.
Perrin zamyšleně stál a sledoval ho, jak mizí.
„Neuvažuješ vážně o tom, že bys tam šel, že ne, synku?“ zeptal se Tam.
„Raději bych měl jistotu, komu čelím,“ řekl Perrin. „A žádali jsme o vyjednávání. Možná se domluvíme na návratu našich lidí. Ať shořím, Tame. Než na ně zaútočíme, musím to alespoň zkusit.“
Tam vzdychl, ale přikývl.
„Zmiňoval se o Aes Sedai,“ řekl Perrin, ale ne o aša’manech. Vsadím se, že toho o nich moc nevědí. Zajdi za Gradym, ať se oblíkne jako někdo z Dvouříčí, a řekni mu, aby se mi společně s Gaulem a Sulin ohlásili. Zeptej se Edarry, jestli se k nám taky připojí. Ale neříkej o tom mojí ženě. Nás pět půjde napřed a uvidíme, jestli se s námi bělokabátníci opravdu setkají v míru. Když se něco pokazí, Grady bude připravený dostat nás ven průchodem.“
Tam přikývl a pospíšil si pryč. Perrin nervózně čekal, dokud se Tam nevrátil s Gaulem, Sulin a Edarrou. Grady dorazil o pár minut později, oblečený v hnědém vlněném plášti a zelených šatech vypůjčených od jednoho z dvouříčských mužů. Nesl dlouhý luk, ale pohyboval se jako voják, s rovnými zády a očima bystře se rozhlížejícíma po okolí. Vznášel se kolem něho opar nebezpečí, který by kolem sebe žádný obyčejný vesničan neměl. Perrin doufal, že se tím jeho přestrojení nepokazí.
Šestice vyrazila z tábora a naštěstí se zdálo, že se Faile nedozvěděla, co se děje. Kdyby šlo o delší vyjednávání nebo rozhovory, vzal by ji Perrin s sebou, ale měl v úmyslu se vrátit rychle a chtěl být schopen jednat, aniž by si o ni musel dělat starosti.
Šli pěšky a našli bělokabátníky kousek cesty od tábora. Vypadalo to, že je jich tam jenom asi tucet a postávali blízko malého stanu, vztyčeného vedle silnice. Byli proti větru, což Perrina trochu uklidnilo. Zachytil pach hněvu a znechucení, ale nepřipadalo mu to jako past.
Když se s ostatními přiblížili, z malého stanu vyšel někdo v bílé. Vysoký muž měl hezkou tvář a krátké tmavé vlasy. Většina žen by zřejmě prohlásila, že je krásný. Byl cítit… lépe než ostatní bělokabátníci. Kolem těch se vznášel divoký pach, jako když má zvíře vzteklinu. Z jejich vůdce byl cítit klid a žádný odpor.
Perrin pohlédl na své společníky.
„Nelíbí se mi to, Perrine Aybaro,“ řekla Edarra, které se rozhlížela kolem. „Na těchhle dětech je něco špatného.“
„Z těch stromů by nás mohli zasáhnout lučištníci,“ zabručel Tam a kývl ke vzdálenému hájku.
„Grady, držíš sílu?“ zeptal se Perrin.
„Jasně.“
„Buď připravený, jenom pro jistotu,“ řekl Perrin a pak vyrazil směrem ke skupince bělokabátníků. Jejich velitel si Perrina prohlížel s rukama založenýma za zády. „Zlaté oči,“ řekl muž. „Takže je to pravda.“
„Ty jsi pan velící kapitán?“ zeptal se Perrin.
„Ano.“
„Co chceš za to, že pustíš moje lidi, které držíš?“
„Moji muži mi pověděli, že už ses o takovou výměnu jednou pokusili,“ řekl velitel bělokabátníků. „A že jsi je podvedl a zradil.“
„Unesli nevinné lidi,“ odvětil Perrin. „A na oplátku žádali můj život. No, vzal jsem si své lidi zpátky. Nenuť mě, abych tu udělal totéž.“
Vůdce bělokabátníků přimhouřil oči. Bylo z něj cítit zamyšlení. „Udělám, co je správné, Zlatooký. Bez ohledu na cenu. Moji muži mi řekli, že jsi před pár lety zavraždil několik dětí a nikdy se ti nedostalo spravedlivého trestu. Že vedeš nájezdy trolloků na vesnice.“
„Na tvé muže není příliš spolehnutí,“ zavrčel Perrin. „Chci formálnější vyjednávání, kde se posadíme a promluvíme si. Ne něco narychlo spíchnutého.“
„Pochybuji, že to bude třeba,“ řekl velitel bělokabátníků. „Nepřišel jsem sem vyjednávat. Prostě jsem tě jenom chtě! vidět na vlastní oči. Chceš osvobodit svoje lidi? Postav se mému vojsku na bitevním poli. Udělej to a já zajatce propustím bez ohledu na výsledek. Zjevně to nejsou vojáci. Nechám je jít.“
„A když odmítnu?“ zeptal se Perrin.
„Tak to neprospěje… jejich zdraví.“
Perrin zaskřípal zuby.
„Tvoje armáda se utká s naší pod Světlem,“ řekl velitel bělokabátníků. „Takové jsou naše podmínky.“
Perrin zalétl očima vedle sebe. Grady se setkal s jeho pohledem a v očích měl očividnou otázku. Stačila by pouhá myšlenka a mohl bělokabátnického velitele na místě zajmout.
Perrin byl v pokušení. Přišli však proto, že jim bělokabátníci slíbili bezpečí. On mír neporuší. Místo toho se obrátil a odvedl své lidi zpátky do tábora.
Galad sledoval, jak Aybara odchází. Ty zlaté oči byly zneklidňující. Dosud Byarovu přesvědčování, že ten muž není pouhý temný druh, ale zplozenec Stínu, příliš nevěřil. Nicméně když hleděl do těch očí, nebyl si Galad už takjistý, že nad těmito tvrzeními může mávnout rukou.