Bornhald vedle něj vydechl. „Nevěřím, že jsi to chtěl udělat. Co kdyby si Aes Sedai přivedli Jediné síle bychom se nedokázali ubránit.“
„Neublížily by mi,“ řekl Galad. „A kromě toho, kdyby mě Aybara tady dokázal zabít pomocí jediné síly, mohl by mi totéž udělat i v našem ležení. Ale pokud je takový, jak tvrdíš ty a dítě Byar, hodně si dává záležet na tom, jak vypadá. Nevedl trolloky proti Dvouříčí přímo. Předstíral, že lidi brání.“ Takový muž by si počínal prohnaně. Galadovi nehrozilo nebezpečí.
Chtěl Aybaru vidět ná vlastní oči a byl rád, že k tomu došlo. Ty oči… už samy o sobě byly téměř důvodem k odsouzení. A Aybara zareagoval na zmínku o zavražděných bělokabátnících a ztuhl. Kromě toho tu ještě bylo to, co mu jeho muži pověděli o tom, že je spojený se Seančany a má s sebou muže, co dokážou usměrňovat.
Ano, tenhle Aybara byl nebezpečný muž. Galadovi dělalo starosti, že by se tu měl se svým vojskem pustit do boje, ale Světlo bude stát na jejich straně. Lepší bude tohohle Aybaru porazit hned, než čekat a postavit se mu v Poslední bitvě. Rychle učinil rozhodnutí. Správné rozhodnutí. Budou bojovat.
„Pojďte,“ řekl Galad a mávl na muže rukou. „Vraťme se do tábora.“
KAPITOLA 11
Nečekaný dopis
„řece si nemůžou myslet, že tohle podepíšu,“ prohlásila Elain a hodila svazek papírů na zem vedle svého křesla.
„Je nepravděpodobné, že si to myslí,“ řekla Dyelin. Zlaté vlasy jí zářily, v rozhodné tváři měla klidný výraz a štíhlé tělo uvolněné. Ta zena byla dokonala! bylo nespravedlivé, ze vypadala tak užasne, zatímco tlam si připadala jako prasnice, vykrmená a připravená na porážku. V krbu v Elainině obývacím pokoji praskaly teplé plameny. Na jednom ze servírovacích stolků u stěny stál džbán s vínem, ale jí samozřejmě nic takového nedovolili. Jestli se jí ještě někdo pokusí nabídnout to zatracené kozí mlíko…
Birgitte postávala u vzdálené stěny, zlatý cop jí visel přes pravé rameno a kontrastoval s jejím červeným kabátem s bílým límcem a kalhotami v barvě nebeské modři. Nalila si šálek čaje a nad ním se usmívala, pobavená Elaininou rozmrzelostí. Elain skrz pouto její pocity cítila pokoji nikdo jiný nebyl. Elain se odebrala do obývacího pokoje poté, co přijala nabídku od Ellorienina posla s vysvětlením, že by ji „zvážila“ v soukromí. No, zvážila ji! Zvážila, že je dobrá tak na vyhození a nic víc!
„Tohle je urážka,“ řekla a máchla rukou k papírům.
„Máš v úmyslu držet je ve vězení napořád, Elain?“ zeptala se Dyelin a pozvedla obočí. „Nemůžou si dovolit zaplatit výkupné, ne poté, co financovaly svůj pokus získat trůn. Takže ti nezbývá, než se rozhodnout.“
„Můžou si tam shnít,“ prohlásila Elain a založila si ruce. „Sebraly proti mně armádu a oblehly Caemlyn!“
„Ano,“ řekla Dyelin suše. „Myslím, že u toho jsem byla.“
Elain zamumlala tichou kletbu, pak vstala a začala přecházet po místnosti. Birgitte ji sledovala; obě věděly, že Melfane radila, ať se Elain nepřepíná. Elain se své strážkyni paličatě podívala do očí a pokračovala v chůzi. Ať shoří a ať shoří i ta zatracená porodní bába! Chůze není přepínání.
Ellorien byla jedním z posledních, kdo hlasitě zdržoval, a byly s ní největší potíže – snad až na Jarida Saranda. Tyto měsíce byly pro Elain začátkem dlouhého období zkoušek. Jaký postoj zaujme k určitým záležitostem? Jak snadno se nechá postrkovat? Jak moc se podobá své matce?
Měli by vědět, že se nenechá snadno zastrašit. Naneštěstí však stála na vysoké vachrlaté hromadě čajových šálků. Každý z těch šálků představoval jeden andorský rod; některé ji podporovaly dobrovolně, jiné s nechutí. Jen málokterý byl tak pevný, jak by seji líbilo.
„Zajatí šlechtici představují dobrý zdroj,“ řekla Elain. „Tak by se na ně mělo hledět.“
Dyelin přikývla. Šlechtična uměla Elain podněcovat, přinutit ji hledat odpovědi, o nichž obě věděly, že je potřebuje najít. „Zdroj není k ničemu, pokud ho nakonec nespotřebuješ,“ poznamenala Dyelin. Držela pohár s vínem. Zatracená ženská.
„Ano,“ řekla Elain, „ale prodat zdroj lacino by znamenalo získat si pověst lehkomyslníce.“
„Pokud něco neprodáš těsně předtím, než jeho cena prudce spadne,“ řekl Dyelin. „O spoustě kupců se říkalo, že jsou hlupáci, když prodávají papriku pod cenou, a když pak ceny klesly ještě víc, najednou byli moudří.“
„A tihle zajatci? Myslíš, že jejich cena brzo klesne?“
„Jejich rody jsou kompromitovány,“ odpověděla Dyelin. „Čím silnější bude tvoje postavení, Elain, tím menší cenu budou tihle političtí vězni mít. Neměla bys tu výhodu rozmařile utratit, ale ani bys ji neměla nechat pod zámkem, dokud to už nebude všem jedno.“
„Mohla bys je popravit,“ ozvala se Birgitte.
Obě na ni upřely pohled.
„Co je?“ zeptala se Birgitte. „Zaslouží si to a získala bys pověst, že máš tvrdou ruku.“
„Není to správné,“ řekla Elain. „Neměli by je zabít za to, že podporovaly nárok na trůn někoho jiného. Bez královny není možná zrada.“
„Takže naši vojáci můžou umírat, ale šlechta si jen tak zatraceně odejde?“ zeptala se Birgitte. Pak zvedla ruku dřív, než mohla Elain něco namítnout. „Ušetři mě té lekce, Elain. Chápu to. Nesouhlasím, ale chápu to. Vždycky to tak bylo.“
Elain se vrátila k přecházení. Nicméně když míjela Ellorienin návrh, zastavila se, aby na něj dupla. Birgitte nad tím jen zvedla obočí, ale Elain to udělalo dobře. „Návrh“ byl seznam nicneříkajících slibů ukončených požadavkem, aby Elain „pro dobro Andoru“ zajatkyně propustila. Ellorien tvrdila, že jelikož nemají žádné peníze, Koruna by je měla omilostnit a propustit je, aby pomáhaly s obnovou.
Po pravdě řečeno Elain něco takového zvažovala. Ale kdyby je Zeď propustila, ty tři by Ellorien považovaly za svoji zachránkyni! Jakákoli vděčnost, kterou by snad mohly k Elain cítit, by směřovala k její soupeřce. Krev a zatracenej popel!
„Hledačky větn> se začínají ptát na zem, kterou jsi jim slíbila,“ poznamenala Dyelin.
„Už?“
Starší žena přikývla. „Ten požadavek mi pořád dělá starosti. Proč chtěji takový proužek země?“
„Je zasloužený,“ řekla Elain.
„Snad. Ačkoli to znamená, že jsi první královna za pět pokolení, která postoupí část Andoru – je jedno, jak malou – cizí mocnosti.“
Elain se zhluboka nadechla a kupodivu se cítila klidněji. Ty mizerné změny nálad! Neslibovala Melfane, že s postupujícím těhotenstvím nebudou tak výrazné? Přestojí stále občas připadalo, jako když její pocity poskakují kolem jako míč při dětské hře.
Elain se uklidnila a posadila se. „Tohle nemůžu dovolit. Všechny rody číhají na příležitost, jak se protlačit k moci.“
„Zaručuju ti, že na jejich místě bys dělala totéž,“ řekla Dyelin.
„Ne kdybych věděla, že se blíží Poslední bitva,“ obořila se na ni Elain. „Musíme udělat něco, abychom šlechtu nasměrovali k důležitějším věcem. Něco, co by je sjednotilo za mnou, neboje alespoň přesvědčilo, že si se mnou nemají zahrávat.“
„A ty máš nějaké prostředky, jak toho dosáhnout?“ zeptala se Dyelin.
„Ano,“ odvětila Elain a zalétla pohledem k východu. „Je načase zmocnit se Cairhienu.“
Birgitte se potichu rozkašlala, jak jí zaskočil čaj. Dyelin jen zvedla obočí. „Troufalý tah.“