„Vedl sis dobře, pane Norry,“ řekla Elain a stále se cítila pobaveně a uraženě zároveň. Bylo zvláštní, jak často jste se zmítali mezi těmito dvěma pocity, když do toho byl zapletený Matrim Cauthon. „Světlo ví, že jsem měla dost práce. Ale prosím, pokud někdo tvrdí, že se se mnou zná osobně, předlož to alespoň Birgitte.“
„Ano, Veličenstvo.“
„Zařiď setkání s Matrimem Cauthonem,“ řekla a marně zatoužila po tom, aby měla čas napsat mu dopis stejně urážlivý, jako byl ten jeho. „Pověz mu, že s sebou musí přivést Torna. Aby… aby ho držel na uzdě.“
„Jak si přeješ, Veličenstvo,“ řekl Norry a charakteristicky prkenně se uklonil. „Smím-li se vzdálit…“
Kývnutím mu poděkovala a on odešel a zavřel za sebou dveře. Elain líně držela dvěma prsty Matův dopis. Mohla by Mata nějak využít, aby jí pomohl s problémy, která dělá Ellorien? Tak jako využila Hraničáře? Nebo to bylo příliš okaté?
„Co myslíš, proč se zmiňoval o zvonařích?“ zeptala se Birgitte.
„Mohl by mít nějaký tak prostý důvod, jako že potřebuje do tábora nový zvon.“
„Ale nemyslíš si, že je to tak prosté.“
„Je v tom zapletený Mat,“ řekla Elain. „On umí věci komplikovat a to, jak napsal ten dopis, smrdí nějakým jeho plánem.“
„Pravda. A kdyby prostě jen chtěl zvon, mohl by si za hodinu hraní v kostky vyhrát dost na to, aby si ho koupil.“
„No tak,“ řekla Elain, „Takové štěstí nemá.“
Birgitte si posměšně odfrkla do čaje. „Musíš dávat víc pozor, Elain. Ten chlap by si mohl zahrát kostky s Temným a vyhrál by.“
Elain potřásla hlavou. Vojáci, včetně Birgitte, uměli být tak pověrčivá cháska. „Ujisti se, že až Mat dorazí, bude ve službě pár gardistek navíc. Umí být neukázněný a já bych nechtěla, aby tady udělal nějakou scénu.“
„Kdo je ten muž?“ zeptala se zmateně Dyelin.
„Jeden z dalších dvou taveren, kteří vyrůstali s Randem al’Thorem,“ řekla Birgitte a polkla čaj. Během Elainina těhotenství přestala pít. Alespoň někdo další musel taky trpět.
„Mat je… obzvlášť živelná osobnost,“ řekla Elain. „Umí být velice užitečný, když ho pořádně držíš na uzdě. Když ne – což je většinou – může z něj být pořádná katastrofa. Ale ať už si o něm můžeš myslet cokoli, on a jehc Banda umějí bojovat.“
„Využiješ je, že jo?“ zeptala se Birgitte a pozorně šiji pí ohlížela.
„Samozřejmě,“ řekla Elain. „A podle toho, co si pamatuju, že Mat říkal, má v Bandě spoustu Cairhieňanů. Jsou to synové tamních rodů. Když dorazím s touhle částí Bandy jakožto součástí mojí armády, možná bude přechod snazší.“
„Takže máš opravdu v úmyslu to provést?“ zeptala se Dyelin. „Zmocnit se Slunečního trůnu? Ted’?“
„Svět potřebuje jednotu,“ řekla Elain a vstala. „S Cairhienem nás začnu spojovat. Rand už ovládá Illian a Tear a připoutal k sobě Aiely. Všichni jsme spojení.“
Pohlédla na západ, kde cítila ten uzel emocí, kterým byl Rand. Jediná věc, kterou z něj v poslední době cítila, byl hluboko pohřbený chladný hněv. Byl v Arad Domanu?
Elain ho milovala. Neměla ale v úmyslu dovolit, aby se Andor stal jen další součástí Drakovy říše. Kromě toho, kdyby Rand měl v Šajol Ghúlu zemřít, kdo by té říši vládl? Mohla by se rozpadnout, ale Elain se obávala, že by někdo – snad Darlin – byl dost silný, aby ji udržel pohromadě. Pokud ano, zůstal by Andor sám mezi agresivní seančanskou říší na jihozápadě, Randovým nástupcem na severozápadě a jihovýchodě a sjednocenými Hraničáři na severu a severovýchodě.
Tohle nemohla dopustit. Zena v ní se při pomyšlení na to, že plánuje Randovu smrt, úplně schoulila, ale královna nemohla být tak choulostivá. Svět se měnil.
„Uvědomuju si, že bude těžké řídit dvě země,“ řekla Elain. „Ale já musím Cairhien získat. Pro dobro obou trůnů.“
Obrátila se a setkala se s Dyelininým pohledem a starší žena pomalu přikývla. „Zdá se, že ses rozhodla.“
„Ano,“ řekla Elain. „Ale cítím, že jestli to mám zvládnout, budu potřebovat spolehlivě používat cestování. Zařiď mi schůzku se Sumeko a Alise. Musíme si promluvit o budoucnosti rodinky.“
KAPITOLA 12
Prázdný kalamář
Min seděla na okenní římse v Tearském Kameni a užívala si tepla. Odpolední vánek byl osvěžující, přestože protknutý vlhkostí a pachy města pod ní. Tairenové to počasí nazývali „chladným“, což u Min vyvolávalo úsměv. Jak by tihle lidé reagovali na pořádnou andorskou zimu s hromadami sněhu u stěn domů a rampouchy visícími z okapů?
Poslední dobou se o počasí dalo říci jen to, že je menší vedro než obvykle. Teplo, které si Min užívala, však nemělo nic společného s horkým počasím.
Město zaléval sluneční svit. Na nádvořích Kamene se obránci s pruhovanými rukávy a spodkami neustále zastavovali a hleděli vzhůru k čisté obloze. Na obzoru stále číhaly mraky, ale kolem města se roztrhaly v nepřirozeném prstenci. Dokonale kruhovém.
Teplo, které Min cítila, nebylo způsobeno slunečnimi paprsky.
„Jak tam můžeš jen tak sedět?“ naléhala Nyneiva.
Min otočila hlavu. Okno bylo otevřené dokořán a stěny Kamene silné. Min na římse seděla s ohnutými koleny a dotýkala se holými prsty u nohou stěny na opační straně. Její boty a punčochy ležely na podlaze vedle hromádky knih.
Nyneiva přecházela po pokoji. Tearský Kámen vydržel obléhání a bouře, války a pustošení, ale Min přemýšlela o tom, jestli kdy přežil něco, jako je podrážděná Nyneiva al’Meara. Tmavovlasá Aes Sedai strávila poslední tři dny tím, že pochodovala po chodbách jako bouřkový mrak, zastrašovala obránce a děsila služebnictvo.
„Tři dny,“ řekla Nyneiva. „Už je pryč tři dny! Poslední bitva je na spadnutí a Drak Znovuzrozený se ztratí.“
„Neztratil se,“ řekla Min tiše. „Rand ví, kde je.“
„Ty to taky víš,“ řekla Nyneiva stroze.
„Já tě k němu nedovedu, Nyneivo.“
„A proč ne? Určitě si nemůžeš…“
„Potřebuje být sám.“
Nyneiva se odvrátila. Přešla ke stolku v rohu a nalila si šálek ledového tremalkingského černého. Ledový čaj. To bylo tak divné. Čaj měl člověka zahřívat za studených dnů.
Min opět obrátila pohled k severu, ke vzdálenému, mračny zahalenému oparu. Nakolik byla schopná to skrz pouto určit, hleděla přímo na něj. Snad byl v Andoru? Nebo v Hraničních státech? Nejprve, když pocítil tu příšernou úzkost, byla v pokušení použít pouto, aby ho našla. Byla to bolest hlubší, než ta ve zraněních na jeho boku. Agónie, hněv a zoufalství. V té chvíli sejí Rand zdál být nebezpečnější než kdy předtím. Dokonce ani té noci – když nad ní klečel a jednou rukou ji škrtil – nebyl tak děsivý.
A pak…
Usmála se. A pak přišlo teplo. Vyzařovalo z pouta, jako když v zimě hřeje krb. Dělo se něco nádherného, něco, na co čekala, aniž by o tom věděla.
„Bude to v pořádku, Nyneivo,“ řekla.
„Jak to můžeš říct?“ Zena usrkla čaj. „Nezničil Ebú Dar, ale to neznamená, že není nebezpečný. Slyšelas, co málem udělal Tamovi. Svému vlastnímu otci, Min.“
„Člověka by neměli odsuzovat za to, co ‚málem’ udělal, Nyneivo. Zarazil se.“
„U Natrinovy mohyly se nezarazil.“