Rozčilovalo ji, jak snadno ji předbíhali – před lety se pyšnila tím, že v čestném závodě dokáže předběhnout všechny kluky, co znala. Nyní… nu, snad to bylo tím, že strávila příliš mnoho měsíců hrabáním se v knihách.
Nicméně předhonila Aes Sedai, které zdržovala jejich potřeba zachovávat si dekorum. To Min už jakékoli způsoby, pokud šlo o jejího obrovitého ovčáka, odhodila. A tak běžela k bráně, vděčná za to, že má spodky a pevné boty.
Byl tam. Prudce se zastavila a hleděla přes rozestoupený zástup Aielů v cadin’sorech na něj, jak tam stojí a mluví se dvěma obránci, kteří patřili ke strážím na hradbách. Když se přiblížila, podíval se na ni; cítil ji přicházet, stejně jako ona cítila jeho.
Rand někde našel starý dlouhý hnědý plášť. Měl rukávy jako kabát, přestože z ramenou volně splýval. Pod ním měl oblečenou košili a vybrané černé kalhoty.
Teď když byl tak blízko, bylo teplo procházející poutem zaplavující. Copak to ostatní neviděli? Nutilo ji to zvednout ruku a zastínit si oči, přestože zde nebylo nic, co by šlo skutečně vidět. Bylo to jen tím poutem. Až na to… vzduch kolem něj jako by se skutečně křivil. Byl to jen trik slunečních paprsků? Kolem jeho hlavy se otáčely nové vize. Obvykle si jich nevšímala, ale tentokrát to nešlo. Otevřené jeskyně, jako zející chřtán. Kameny pokryté krví. Dva mrtví muži na zemi, obklíčení řadami a řadami trolloků, dýmka, z níž stoupal kouř.
Rand jí pohlédl do očí a – navzdory poutu – ji ohromilo, co spatřila. Šedé oči podobné drahokamům měl hlubší. Kolem nich viděla slabé vrásky. Byly tam i předtím? Určitě byl na ně příliš mladý.
Ty oči nevypadaly mladě. Hleděli si do očí a Min pocítila záchvěv paniky. Byl tohle stejný muž? Nebo Randa, kterého milovala, někdo ukradl a nahradil prastarou silou, kterou – jak věděla – nedokáže nikdy poznat či pochopit? Přece jen ho ztratila? A pak se usmál a oči – jakkoli hluboké – patřily jemu. Ten úsměv byl něčím, co už velmi dlouho toužila znovu spatřit. Nyní to byl mnohem sebevědomější úsměv, než jaký jí předváděl v prvních týdnech společného života, přesto byl ale stále zranitelný. Umožňoval jí vidět jednu jeho část, kterou jiní nikdy vidět nesměli.
Ta část bylo mládí, ještě nějak nevinné. Rozběhla se k němu a sevřela ho v objetí. „Ty tupohlavý hlupáku! Tři dny? Co jsi tři dny dělal?“
„Žil, Min,“ řekl a ovinul kolem ní paže.
„Nevěděla jsem, že to je tak těžký.“
„Pro mě občas ano.“ Zmlkl a jí ke spokojenosti stačilo, že ho drží. Ano, byl to tentýž muž. Změnil se – a k lepšímu – ale stále to byl Rand. Tiskla se k němu. Bylo jí jedno, že se zde shlukuje stále víc a víc lidí. Jen ať se dívají.
Nakonec vydechla a neochotně se odtáhla. „Rande, Alanna je pryč. Zmizela dneska.“
„Ano. Cítil jsem ji odcházet. Někam na sever. Do Hraničních států, snad do Arafelu.“
„Mohli by ji využít proti tobě, aby zjistili, kde jsi.“
Usmál se. Světlo, bylo tak příjemné opět vidět na jeho tváři tenhle výraz! „Aby mě našel, na to ji Stín nepotřebuje, Min, a už nikdy nebude. Všechny oči upírá přímo na mě a bude je upírat, dokud je neoslepím.“
„Cože? Ale Rande..
„To je v pořádku, Min. Čas, kdy mě mohl umlčet potichu – a tak vyhrát – pominul. Střet je jistý a zaječení, které spustí lavinu, už zaznělo.“
Jako by v něm plál život. Jeho nadšení bylo opojné. Rand ji stále jednou paží objímal – tou paží, která končila pahýlem – a obrátil se k Aielům. „Mám toh.“ Třebaže na nádvoří za nimi vládl zmatek, Aielové stáli klidně.
Byli na to připravení, napadlo Min. Aielové nebyli vysloveně nepřátelští, ale ani nesdíleli nadšení obránců. Tairenové si mysleli, že se Rand vrátil, aby je vedl do Poslední bitvy.
„V Pustině,“ řekl Rhuark a vystoupil vpřed, „žije zvíře. Meegerling. Hodně se podobá kryse, ale je mnohem hloupější. Když ho postavíš blízko k zrní, vydá se rovnou k němu, bez ohledu na nebezpečí. Bez ohledu na to, kolikrát spadne do jámy mezi ním a jídlem, udělá totéž, když ho postavíš zase na začátek. Aielské děti se tou hrou baví.“ Prohlížel si Randa. „Nemyslel jsem si, že budeš meegerling, Rande al’Thore.“
„Slibuju, že už vás nikdy neopustím,“ řekl Rand. „Ne z vlastní vůle a ne bez toho, aniž bych vám to řekl a – když budou souhlasit – vzal s sebou Děvy jako stráž.“
S Aiely to nehnulo. „To zabrání tomu, aby sis vysloužil další Zo/z,“ řekl Rhuark. „Nezmění to, co se dělo předtím. A sliby už jsme slyšeli.“
„To je pravda,“ řekl Rand a pohlédl Rhuarkovi do očí. „Pak tedy vyrovnám svoje Zo/z.“
Něco mezi nimi proběhlo, něco, čemu Min nerozuměla, a Aielové se rozdělili a vypadali uvolněněji. Dvacet Děv postoupilo vpřed jako Randova stráž. Rhuark s ostatními se stáhl a připojil se ke skupině moudrých, které vše stranou sledovaly.
„Rande?“ ozvala se Min.
„Bude to v pořádku,“ řekl, přestože jeho city měly pochmurný nádech. „Tohle byla jedna z věcí, které musím napravit. Jedna z mnoha.“ Sundal paži z jejího ramene a prohlížel si nádvoří, váhavě, jako kdyby něco hledal. Ať to bylo cokoli, nenašel to, takže vyrazil ke králi Darlinovi, který právě ve spěchu dorazil.
Král Darlin se mu uklonil s rukou na hrušce úzkého meče. „Můj pane Draku. Konečně vyrazíme?“
„Pojď se mnou, Darline,“ odpověděl Rand, jak procházel nádvořím. „Máme spoustu práce. Kdo ještě je tady? Narišma, Flinn. Výborně.“ Kývl na dva aša’many v černých kabátech, kteří právě doběhli. „Vaše Aes Sedai? Aha, tady jsou. Ano, teď tohle, Kaineo, byla bys tak hodná a sehnala mi pár poslů?“
Jedna z Děv – žena, která měla na Aielanku nezvykle tmavé vlasy – se rozběhla pryč, aby splnila, oč žádal. Min se zamračila a držela se Randovi a Darlinovi po boku, zatímco dva aša’manové se zařadili za ně.
Nyneiva s Merise vedly skupinku Aes Sedai. Když spatřily přicházejícího Randa, zastavily se, jako kdyby nechávaly jeho, aby se setkal s «z’wz’. Shlukly se do hloučku, pohrávaly si s šaty a vypadaly rozrušeněji než obvykle.
Rand přešel rušné otevřené nádvoří, vešel do stínu vysoko se tyčícího opevnění Kamene a přistoupil k nim.
„Rande al’Thore,“ řekla Nyneiva, která si při jeho příchodu založila ruce. „Ty jsi…“
„Pitomec?“ dokončil Rand pobaveným hlasem. „Arogantní hlupák? Vznětlivý přitroublý kluk, který potřebuje napohlavkovat?“
„Ehm. Ano.“
„Všechno je to pravda, Nyneivo,“ řekl. „Teď to vidím. Možná se mi konečně dostalo trochu moudrosti. Ale myslím že si budeš muset vymyslet nějaké nové urážky. Ty, co používáš, se ošoupávají jako loňská tkanička. Pošlete někdo pro Kadsuane. Slibuju, že ji nedám popravit.“
Aes Sedai se zdály být jeho příkrým tónem ohromené, ale Min se usmála. Po střetu s Aiely se jeho sebevědomí opět vynořilo. Bylo nanejvýš uspokojivé vidět, jak Aes Sedai odzbrojuje a jejich námitky a výtky jim umírají na rtech. Merise poslala jednoho ze sloužících, aby přivedl Kadsuane.
„Narišmo,“ obrátil se Rand. „Potřebuju, abys zašel za tou hraničářskou armádou, která mě přišla hledat. Předpokládám, že jsou pořád ve Far Maddingu. Řekni tamním velitelům, že přijímám jejich podmínky a za pár dní přijdu a setkám se s nimi.“