„Můj pane Draku?“ řekl Narišma. „Je to prozíravé, když uvážíme povahu toho místa?“
„Prozíravé? Prozíravost je pro ty, kdo mají v úmyslu prožít dlouhý život, Narišmo. Darline, chci tady mít seřazené vznešené pány a vznešené paní, aby mě uvítali. Jeden z těch poslů, co dorazil, by měl ten úkol zvládnout. Také rozešli zprávu, že Bílá věž byla znovu sjednocena a že Egwain al’Vere je amyrlinin stolec.“
„ Cože? “ zeptala se Merise. Několik dalších Aes Sedai zalapalo po dechu.
„Rande,“ ozvala se Min. „Pochybuju, že amyrlin bude nadšená, že veřejně mluvíš o rozkolu.“
„To je pravda,“ řekl Rand. „Darline, sepiš prohlášení, že Egwain al’Vere vystřídala na pozici amyrlin Elaidu a’Roihan. To by mělo jako informace stačit, aniž se prozradí příliš. Světlo ví, že nepotřebuju provést nic dalšího, čím Egwain naštvu…“
„Dalšího?“ zeptala se Korele a zbledla.
„Ano,“ řekl Rand ledabyle. „Už jsem ji byl v Bílé věži navštívit.“
„A oni tě nechali odejiti” zeptala se Korele.
„Nedal jsem jim jinou možnost. Darline, laskavě tady shromáždi naše síly. Chci, aby tu večer byly. Flinne, budeme potřebovat průchody. Velké. Možná bude zapotřebí kruh.“
„Tarwinovo sedlo?“ zeptala se dychtivě Nyneiva.
Rand na ni pohlédl a zaváhal. Když promluvil, Min cítila jeho bolest – ostrou, pronikavou, skutečnou. „Ještě ne, Nyneivo. Nalil jsem do Bílé věže horký olej a ten začne brzy vřít. Čas. Nemáme čas\ Seženu Lanoví pomoc, přísahám, ale teď se musím připravit čelit Egwain.“
„Čelit jí?“ řekla Nyneiva a popošla vpřed. „Rande, co jsi udělal?“
„Co bylo třeba. Kde je Bašere?“
„Byl se svými muži mimo město, můj pane Draku,“ řekl Flinn. „Projížděli koně. Brzo by se měl vrátit.“
„Dobře. Půjde se mnou do Arad Domanu. Ty taky, Nyneivo. Min.“ Podíval se na ni a ty bezedné oči jako by ji do sebe vtahovaly. „Potřebuju tě, Min.“
„Máš mě. Nemotoro pitomá.“
„ Callandor, “ řekl. „Hraje v tom svoji roli. Musíš zjistit jakou. Nemůžu Vrt uzavřít stejně, jako jsem to zkusil posledně. Něco mi uniká, něco životně důležitého. Zjisti mi to.“
„Zjistím, Rande.“ Zamrazilo ji. „Slibuju.“
„Věřím ti.“ Vzhlédl, když z jedné z mnoha strážnic v Kameni vyšla postava v kápi.
„Kadsuane Melaidhrin,“ řekl Rand. „Odpouštím ti tvoje minulé chyby a odvolávám tvoje vyhnanství. Ne že by to pro tebe kdy představovalo něco víc než menší nepříjemnost.“
Odfrkla si a shrnula kápi. „Pokud si myslíš, že mít na sobě v tomhle horku plášť je ‚menší’ nepříjemnost, kluku, pak potřebuješ poučit o rozdílech. Věřím, že chápeš chyby, kterých ses dopustil. Především mi připadá nevhodné, že bych já potřebovala ‚odpuštění’.“
„Tak dobře,“ řekl Rand. „Prosím, přijmi mé odpuštění spolu s mojí omluvou. Dalo by se říct, že jsem byl v poslední době pod neobvyklým tlakem.“
„Ze všech lidí,“ prohlásila Kadsuane přísně, „si právě ty nemůžeš dovolit nechat se řídit vnějšími tlaky.“
„Právě naopak. Jsem, kdo jsem, díky těmto tlakům, Kadsuane. Nemůžeš vytvarovat kov bez bušení kladiva. Ale o tohle nejde. Pokoušela ses mnou manipulovat a žalostnější selhala. Ale při tom selhání jsi mi něco ukázala.“
„A to co?“
„Myslel jsem, že se ze mě stává meč,“ řekl Rand a v očích se mu objevil vzdálený výraz. „Ale mýlil jsem se. Nejsem zbraň. Nikdy jsem nebyl.“
„Tak co jsi?“ zeptala se s upřímnou zvědavostí Min.
Jen se usmál. „Kadsuane Sedai, mám pro tebe úkol, pokud ho přijmeš.“
„Řekla bych, že to bude záviset na tom, jaký je to úkol,“ odpověděla a založila si ruce.
„Potřebuju, abys někoho našla. Někoho, kdo zmizel, někoho, kdo – jak se domnívám -je možná v rukou spojenců, co to myslí dobře. Víš, byl jsem informován, že Bílá věž zadržuje Mattina Stepaneose.“
Kadsuane svraštila čelo. „A ty ho chceš?“
„Vůbec ne. Ještě jsem se nerozhodl, co s ním, takže nějakou dobu z něj může být Egwainin problém. Ne, osoba, kterou chci, je nejspíš někde na Caralainské pastvině. Vysvětlím ti to podrobněji, až nebudeme tady venku.“
Vznešení páni a vznešené paní se shromažďovali. Rand se na ně podíval, přestože znovu přejel pohledem nádvoří, jako by něco hledal. Něco, z čeho mu bylo úzko.
Otočil se zpět ke vznešeným pánům a paním. Min je sledovala s pochybnostmi. Kromě Darlina na ni žádný z nich nikdy neudělal dojem. Rand jí položil ruku na rameno. Shromáždění šlechtici vypadali neupraveně, jak je zjevně vytáhli z postelí nebo od stolů, i když na sobě měli sbírku jemného hedvábí a volánů. Působili, jako by na nádvoří Kamene, kde všichni ostatní byli za nějakým účelem, ani nepatřili.
Neměla bych na ně být tak tvrdá, napadlo Min, která si založila ruce. Ale na druhou stranu musela předtím sledovat, jak jejich pletichaření a patolízalství Randa rozčiluje. Kromě toho nikdy neměla příliš v lásce ty, kteří se považovali za důležitější než všichni ostatní.
„Postavte se do řady,“ řekl Rand a zamířil k nim.
Vznešení páni a paní na něj zmateně zírali.
„Do řady, “ zopakoval Rand hlasitě a pevně. „Hned.“
Poslechli ho a kvapně se seřadili. Rand se vydal podél řady, počínající Darlinem, a každému muži a ženě pohlédl do očí. Rand cítil… zvědavost. Možná nepatrný hněv. Co to dělal?
Nádvoří ztichlo. Rand kráčel mlčky dál a postupně hleděl na všechny šlechtice. Min stočila pohled stranou. Weiramon, který stál téměř na konci řady, po Randovi neustále pokukoval a pak zase odvracel pohled. Vysoký muž měl řídnoucí šedé vlasy a bradku uhlazenou do špičky.
Nakonec Rand došel k němu. „Podívej se mi do očí, Weiramone,“ řekl Rand tiše.
„Můj pane Draku, jistě nejsem hoden…“
„Udělej to.“
Weiramon poslechl, třebaže s nezvyklými obtížemi. Vypadal, jako by zatínal zuby, a v očích měl slzy.
„Takžeysz to ty,“ řekl Rand. Min cítila jeho zklamání. Rand stočil pohled stranou k místu, kde v řadě jako poslední stála Anaijella. Hezká žena se od Randa odtáhla a odvrátila hlavu. „Vy oba.“
„Můj pane…“ začal Weiramon.
„Chci, abys ode mne doručil zprávu,“ řekl Rand. „Těm ostatním z vašeho… spolku. Pověz jim, že už se mezi mými spojenci nemůžou ukrývat.“
Weiramon se pokusil bouřit, ale Rand k němu přistoupil o krok blíž. Weiramon vyvalil oči a Anaijella vykřikla a zakryla si tvář.
„Pověz jim,“ pokračoval Rand, tlumeně ale velitelsky, „že už nejsem slepý.“
„Proč…“ začala Anaijella. „Proč nás necháváš jít?“
„Protože dnešek je den shledání,“ řekl Rand. „Ne den smrti. Běžte.“
Oba dva odklopýtali pryč a vypadali naprosto vyčerpaně. Ostatní na nádvoří to překvapeně a zmateně sledovali. Aielové však začali tlouct oštěpy o štíty. Anaijella s Weiramonem se ponořili do Kamene a jako by se drželi ve stínu na nádvoří.
„Leeh,“ řekl Rand. „Vezmi si dvě další. Sledujte je.“
Tři z Děv, které hlídaly Randa, se oddělily a rozběhly se za bývalými šlechtici. Min přistoupila k Randovi a uchopila ho za paži. „Rande? Co to mělo znamenat? Co jsi v nich viděl?“
„Čas schovávání skončil, Min. Stín o mě hrál a prohrál. Od teď je to válka, ne úskoky.“