„Takže jsou to temní druzi?“ zamračila se Min.
Rand se k ní s úsměvem obrátil. „Už nepředstavují hrozbu. Já…“ Náhle se odmlčel a pohlédl stranou. Min se otočila a zamrazilo ji.
Nedaleko stál Tam al’Thor. Právě vyšel z nejbližšího vchodu do Kamene a zastavil se na nízkém schodišti, které vedlo na nádvoří. V Randových emocích se opět objevila bojácnost a Min si uvědomila, po čem předtím pátral.
Tam hleděl na syna a nehýbal se. Vlasy měl šedé a tvář vrásčitou, přesto byl pevný jako málokdo.
Rand zvedl ruku a dav – včetně Aes Sedai – se rozestoupil. Rand, následovaný Min, mezi nimi prošel ke schodům, vedoucím nahoru do Kamene. Po několika těch schodech váhavě vyšel. Celé nádvoří se ponořilo do ticha; dokonce i rackové přestali křičet.
Rand se na schodech zastavil a Min vycítila jeho zdráhavost, jeho hanbu, jeho hrůzu. Rand – který beze strachu čelil Zaprodancům – se bál svého otce.
Pak Rand dvěma rychlými kroky překonal posledních pár schodů a prudce Tama objal. Stál o jeden schod níž, díky čemuž byli téměř stejně vysocí. Vlastně v této pozici působil Tam téměř jako obr a Rand jako dítě, které se k němu tiskne.
A tam, svíraje otce v objetí, se Drak Znovuzrozený rozplakal.
Shromáždění Tairenové, Aes Sedai a Aielové to vážně sledovali. Nikdo se neošíval nebo neodvracel pohled. Rand pevně zavřel oči. „Mrzí mě to, otče,“ zašeptal. Min ho stěží slyšela. „Tak moc mě to mrzí.“
„To je v pořádku, synku. To je v pořádku.“
„Provedl jsem tolik strašných věcí.“
„Nikdo nekráčí po obtížné stezce, aniž by občas klopýtl. Když jsi spadl, nezlomilo tě to. 7o je důležité.“
Rand přikývl. Nějakou chvíli se drželi. Nakonec se Rand odtáhl a pokynul k Min, která stála na úpatí schodů.
„Pojď, otče,“ řekl Rand. „Je tady někdo, koho ti chci představit.“
Tam se zasmál. „Jsou to tři dny, Rande. Už jsem se s ní potkal.“
„Ano, ale já jsem vás nepředstavil. Musím.“ Mávl na Min, která zvedla obočí a založila si ruce. Upřel na ni prosebný pohled, takže vzdychla a vyšla po schodech.
„Otče,“ řekl Rand a položil Min ruku na záda. „Tohle je Min Farshaw. A hodně pro mě znamená.“
KAPITOLA 14
Slib
Egwain kráčela do mírného svahu, kolem nohou se jí vlnila zelená tráva, vzduch byl chladný a příjemný. Motýli líně poletovali z květu na květ jako zvědavé děti, co nakukují do kredence. Egwain si nechala zmizet boty, aby cítila stébla trávy pod nohama.
S úsměvem se zhluboka nadechla a vzhlédla ke kypícím černým mračnům. Rozzlobené, násilné, tiché navzdory ametystovým bleskům. Nahoře strašlivá tichá bouře, dole klidná louka. Dvojakost světa snů.
Kupodivu jí Tel’aran’rhiod nyni připadal nepřirozenější než během prvních návštěv, kdy používala Verinin ter’angrial. Chovala se tady jako na hřišti, měnila šaty, jak se jí zachtělo, a předpokládala, že je v bezpečí. Nechápala to. Tel’aran’rhiod byl asi stejně bezpečný jako past na medvědy, natřená hezkými barvami. Kdyby ji moudré nesrovnaly, možná by se vůbec nedožila toho, aby se stala amyrlin.
Ano, myslím, že tohle je ono. Zvlněné zelené kopce, remízky stromů. Bylo to první místo, kam víc než před rokem přišla. Stát tady, dojít tak daleko, bylo svým způsobem významné. A přesto se zdálo, že než tohle skončí, bude muset překonat mnohem delší vzdálenost za mnohem kratší čas.
Když byla zajatkyní ve Věži, opakovaně si připomínala, že se může současně soustředit pouze na jeden problém. Nejdůležitější bylo opětovné sjednocení Bílé věže. Nyní se však zdálo, že problémů i možných řešení je nespočet. Zavalovaly ji, utápěla se ve všech těch věcech, co by měla dělat.
Během posledních několika dnů se naštěstí ve městě nečekaně našlo několik zásobáren obilí. V jednom případě šlo o zapomenuté skladiště, patřící muži, který v zimě zemřel. Další byly menší, pár pytlů tady, pár pytlů onde. Pozoruhodné bylo, že žádný z nich nenesl známky rozkladu.
Dnes večer měla dvě schůzky, které se zabývaly jinými otázkami. Jejím největším problémem bude, jak ji budou vnímat lidé, s nimiž se má setkat. Ani jedna skupina v ní neuvidí to, čím se stala.
Zavřela oči a přinutila se odejít. Když je otevřela, stála ve velké komnatě s temnými kouty a sloupy, které se zvedaly vzhůru jako silné věže. Srdce Tearského Kamene.
Uprostřed místnosti mezi lesem sloupů seděly dvě moudré. Jejich tváře nad světle hnědými sukněmi a bílými jupkami se zřetelně odlišovaly. Bair ji měla zbrázděnou vráskami, jako když necháte kůži vysušit na slunci. Navzdory tomu, že byla čas od času přísná, sejí od očí a úst šířily vrásky úsměvu.
Amysina tvář byla hladká jako hedvábí, což byl důsledek schopnosti usměrňovat. Neměla bezvěkou tvář, ale pokud šlo o to, jak dávala najevo city, mohla by klidně být Aes Sedai.
Obě měly šátky uvázané kolem pasu a jupky nezašněrované. Egwain se posadila proti nim, ale nechala si svůj mokřiňanský oděv. Amys pozvedla obočí; myslela si, že se Egwain měla převléct? Nebo oceňovala, že ze sebe Egwain nedělá něco, co není? Těžko říct.
„Bitva v Bílé věži skončila,“ řekla Egwain.
„A ta žena, Elaida a’Roihan?“ zeptala se Amys.
„Zajata Seančany,“ odpověděla Egwain. „Její stoupenkyně mě přijaly jako amyrlin. Moje postavení není zdalekajisté-občas mám pocit, jako bych balancovala na kameni, který stojí na jiném kameni. Ale Bílá věž je opět jednotná.“
Amys tiše mlaskla. Zvedla ruku a v ní se objevila pruhovaná štola – amyrlinina štola. „Pak myslím, že bys měla mít tohle.“
Egwain pomalu a tiše vydechla. Někdy se skutečně divila tomu, jak moc jí na názorech těchto žen záleží. Vzala si štolu a přehodila si ji přes ramena.
„Sorilee se ta novinka nebude líbit,“ zavrtěla Bair hlavou. „Pořád doufala, že ty hlupačky z Bílé věže opustíš a vrátíš se k nám.“
„Dávejte si pozor, prosím,“ řekla Egwain a vyvolala si šálek čaje. „Nejenže jsem jedna z těch hlupaček, přítelkyně moje, ale jsem jejich vůdce. Dalo by se říct, že královna hlupaček.“
Bair zaváhala. „Mám to/z.“
„Ne za to, že říkáš pravdu,“ ujistila ji Egwain. „Mnohé z nich jsou hlupačky, ale kdo z nás někdy není? Když jste mě potkaly v Tel’aran’rhiodu, nenechaly jste mě napospas mým chybám. Stejně tak já nemůžu opustit ty v Bílé věži.“
Amys přimhouřila oči. „Od chvíle, kdy jsme se setkaly naposledy, jsi hodně vyrostla, Egwain al’Vere.“
Egwain to rozechvělo. „Musela jsem vyrůst. V poslední době nemám lehký život.“
„Když lidem spadne střecha,“ řekla Bair, „někteří začnou odklízet trosky a posílí je to. Jiní odejdou do bratrovy držby a pijí jeho vodu.“
„Viděly jste v poslední době Randa?“ zeptala se Egwain.
„Kar’a’kam objal smrt,“ řekla Amys. „Přestal se snažit být silný jako skála a místo toho získal sílu větru.“
Bair přikývla. „Skoro mu budeme muset přestat říkat dítě.“ Usmála se. „Skoro.“
Egwain nedala najevo šok. Čekala, že se budou na Randa zlobit. „Chci, abyste věděly, jakou úctu k vám chovám. Ukázaly jste velkou čest, když jste mě tak přijaly. Myslím, že jediný důvod, proč vidím dál než moje sestry, je, že jste mě naučily kráčet vzpřímeně a se vztyčenou hlavou.“