„Nyneivo,“ řekla Egwain, „nezavolal jsem tě sem jenom proto, abych ti předala novinky.“
Nyneiva si sevřela cop. Věděla, že se jí dostane pokárání za to, jak se Egwain vyhýbala.
„Vlastně,“ pokračovala Egwain, Jsem tě chtěla požádat o radu.“
Nyneiva zamrkala. „Jakou radu?“
„Nu,“ řekla Egwain a přešla přes plamen, „Jsi jedna z mála lidí, kteří mě napadají a byli v podobné situaci jako já.“
„Amyrlin?“ zeptala se Nyneiva bezbarvě.
„Vůdkyně,“ odvětila Egwain, prošla kolem Nyneivy a kývnutím ji vyzvala, ať se k ni připojí, „o které si všichni myslí, že je příliš mladá. Která se svého postavení domohla neočekávaně. Která ví, že je na tu práci ta pravá, ale její okolí ji přijímá jenom zdráhavé.“
„Ano,“ řekla Nyneiva, která kráčela Egwain po boku, a v očích se jí objevil vzdálený výraz. „Dalo by se říct, že o týhle situaci něco vím.“
„Jak ses s tím vypořádala?“ zeptala se Egwain. „Připadá mi, že všechno, co dělám, musím dělat osobně – protože když ne, tak jakmile zmizím z dohledu, ignorujou mě. Spousta z nich si myslí, že jim rozkazuju jen proto, aby to bylo vidět, neboje štve, že mám vyšší postavení než ony.“
„Jak jsem se s tím vypořádala, když jsem byla vědma?“ zeptala se Nyneiva. „Egwain, nevím, jestli se mi to povedlo. Polovinu času jsem se sotva dokázala ubránit tomu, abych nenapohlavkovala Jonovi Thaneovi, a o Cennovi vůbec nemluvím!“
„Ale nakonec tě respektovali.“
„Šlo o to, že jsem je nesměla nechat zapomenout na moje postaveni. Nesmělo se jim dovolit, aby o mně dál přemýšleli jako o mladý holce. Rychle si zjednej autoritu. Vládni ženám ve Věži pevnou rukou, Egwain, protože začnou tím, že budou chtít zjistit, kam tě až můžou zatlačit. A jakmile jim dovolíš, aby tě zatlačily o jedinou dlaň, získat to, cos ztratila, bude těžší než dostat rozlitý sirup zpátky do láhve.“
„Dobře,“ řekla Egwain.
„A nechoď na ně se zbytečnou prací,“ řekla Nyneiva. Vyšly z věžové sněmovny a procházely chodbami. „Ať si zvyknou, že rozkazuješ, ale ať jsou to dobré rozkazy. Ujisti se, že tě neobcházejí. Řekla bych, že by pro ně bylo jednodušší začít se obracet na přísedící nebo adžah než na tebe; ženy v Emondově Roli začaly místo za mnou chodit za ženským kroužkem.
Pokud zjistíš, že přísedící začaly dělat rozhodnutí, které se měly předložit celý sněmovně, budeš kolem toho muset udělat pořádný kravál. Věř mi. Budou brblat, že se rozčiluješ kvůli maličkostem, ale dvakrát si rozmyslí, než udělají něco důležitýho bez tvýho vědomí.“
Egwain přikývla. Byla to dobrá rada, ačkoli – pochopitelně – ovlivněná Nyneiviným vnímáním světa. „Myslím, že největší problém,“ řekla Egwain„je, že mám tak málo skutečných přívrženců.“
„Máš mě. A Elain.“
„Opravdu?“ zeptala se Egwain, zastavila se v chodbě a pohlédla na Nyneivu. „Opravdu tě mám, Nyneivo?“
Bývalá vědma se zastavila vedle ní. „Jasně že máš. Nebuď hloupá.“
„A jak bude vypadat,“ zeptala se Egwain, „když ty, které mě znají nejlíp, moji autoritu odmítnou? Mohlo by ostatním připadat, že je tady něco, o čem nevědí? Nějaká slabost, o které vědí jenom moje kamarádky?“
Nyneiva ztuhla. Její upřímnost se náhle změnila v podezíravost a oči sejí zúžily. „Tady vůbec nešlo o nějaké moje rady, že ne?“
„Ovšemže šlo,“ řekla Egwain. „Jenom hlupačka by ignorovala rady těch, kdo ji podporují. Ale jak ses cítila ty, v těch prvních týdnech po tom, co ses stala vědmou? Když se na tebe všechny ženy, kterés měla vést, dívaly jenom jako na holku, kterou znávaly předtím?“
„Mizerně,“ řekla tiše Nyneiva.
„A bylo to od nich správné?“
„Ne. Protože jsem se stala něčím víc. Už jsem to nebyla já, ale moje postavení.“
Egwain se starší ženě zahleděla do očí a proběhlo mezi nimi jakési porozumění.
„Světlo,“ řekla Nyneiva. „Tos mě teda dostala, co?“
„Já tě potřebuju, Nyneivo,“ řekla Egwain. „Nejen proto, že jsi v síle tak silná, nejen proto, že jsi chytrá a odhodlaná žena. Nejen proto, že někdo tak nezkrocený politikou Věže je osvěžující, a nejen proto, že jsi jedna z mála, kdo Randa znal předtím, než tohle všechno začalo. Ale protože potřebuju lidi, kterým můžu bezvýhradně věřit. Jestli můžeš být jednou z nich.“
„Budu před tebou klečet,“ řekla Nyneiva. „Líbat ti prsten.“
„A co? Neudělala bys to i pro jinou amyrlin?“
„Ne s radostí.“
„Ale udělala.“
„Ano.“
„A opravdu si myslíš, že by některá odvedla lepší práci než já?“
Nyneiva zaváhala a pak zavrtěla hlavou.
„Tak proč taková zatrpklost, že sloužíš amyrlin? Ne mně, Nyneivo, ale tomu postavení.“
Nyneiva se zatvářila, jako by vypila něco velice hořkého. „Tohle pro mě… nebude lehké.“
„Nepamatuju si, že by ses někdy vyhýbala úkolu, protože je těžký, Nyneivo.“
„Postavení. Dobře. Zkusím to.“
„Tak můžeš začít tím, že mě budeš oslovovat matko.“ Zvednutým prstem zarazila Nyneiviny protesty. „Aby sis to pamatovala, Nyneivo. Nemusí to být napořád, alespoň ne v soukromí. Ale musíš o mně začit přemýšlet jako o amyrlin.“
„Dobrá, dobrá. Už jsi mě dost popíchala. Už teď mám pocit, jako bych celý den popíjela odvar z pelyňku.“ Po krátkém zaváhání dodala: „Matko.“ Skoro jako by jí to slovo zaskočilo v krku.
Egwain se povzbudivě usmála.
„Nebudu se k tobě chovat jako ženské ke mně potom, co se ze mě stala vědma,“ slíbila Nyneiva. „Světlo! Je divný, když se můžu cítit stejně jako ony. No, stejně to byly hlupačky. Já budu lepší; uvidíš. Matko.“
Tentokrát to neznělo tak nucené. Egwain se usmála ještě víc. Jen máloco dokázalo Nyneivu motivovat tak jako soutěž.
V Egwainině mysli náhle zacinkal zvonek. Málem zapomněla na svoje ochrany. „Myslím, že dorazila Elain.“
„Dobře,“ řekla Nyneiva a znělo to, jako by sejí ulevilo. „Tak pojďme.“ Vyrazila ke sněmovně, ale pak se zarazila. Ohlédla se. „Jestli ti to vyhovuje, matko.“
Jsem zvědavá, jestli to někdy dokáže vyslovit, aniž by to znělo nemotorně, pomyslela si Egwain. Nu, alespoň se snaží. „Skvělý nápad.“ Připojila se k Nyneivě. Když však dorazily do sněmovny, našly ji prázdnou. Egwain se se založenýma rukama rozhlédla.
„Možná nás vyrazila hledat,“ ozvala se Nyneiva.
„Viděly bychom ji v chodbě,“ řekla Egwain. „Kromě toho…“
Elain se objevila v místnosti. Na sobě měla nádherné bílé šaty, poseté zářícími diamanty. Jakmile spatřila Egwain, usmála se od ucha k uchu, rozběhla se k ní a vzala ji za ruce. „Dokázalas to, Egwain! Zase jsme jednotné!“
Egwain se usmála. „Ano, i když Věž je stále zraněná. Čeká nás spousta práce.“
„Zníš jako Nyneiva.“ Elain s úsměvem pohlédla na Nyneivu.
„Díky,“ odvětila Nyneiva suše.
„No tak, nebuď hloupá.“ Elain přešla k Nyneivě a přátelsky ji objala. „Jsem ráda, že jsi tady. Bála jsem se, že nedorazíš a Egwain tě bude muset honit a vytahat tě za uši.“
„Amyrlin,“ prohlásila Nyneiva, „má na práci mnohem důležitější věci. Není to tak, matko?“
Elain sebou škubla a zatvářila se užasle. V očích sejí zajiskřilo a potlačila úsměv. Myslela si, že Nyneiva dostala vynadáno. Egwain však samozřejmě věděla, že to by na Nyneivu nezabralo; bylo by to jako snažit se vytrhnout si z kůže zahnutý tm.