S pohledem upřeným před sebe kráčela Nyneiva po široké dlážděné ulici. Po obou stranách stály budovy, postavené v tairenském nahodilém stylu. Obrovské panské sídlo se dvěma věžičkami a bronzovými vraty, podobajícími se bráně, stálo vedle skromně velkého hostince. Naproti nim se táhla řada domů s ozdobným kováním na dveřích a oknech, ale přímo uprostřed řady někdo postavil řeznictví.
Nyneiva s Naeffem mířili do Letní čtvrti, která ležela hned za západní hradbou. Nebyla to nejbohatší část Tearu, ale rozhodně sejí dařilo. Ovšem, v Tearu se ve skutečnosti lidé dělili jen na dvě skupiny – prostí nebo urození. Mnozí šlechtici stále považovali prosté lidi za zcela odlišné – a mnohem podřadnější – bytosti.
Některé z těch prostých lidí míjeli. Muže ve volných spodcích, uvázaných kolem kotníků, a s barevnými šerpami kolem pasu. Zeny v šatech upnutých až ke krku a světlými zástěrami. Běžně bylo vidět široké ploché slamáky, stejně jako plátěné čapky, shrnuté na stranu. Mnoho lidí mělo přes ramena přehozené svázané dřeváky, aby šije obuli, až se vrátí do Maule.
Lidé, kteří Nyneivu míjeli, měli teď ustarané tváře a někteří se vyděšeně ohlíželi. Tím směrem zasáhla město bublina zla. Světlo dej, ať není mnoho zraněných, protože Nyneiva neměla času nazbyt. Musela se vrátit do Bílé věže. Dráždilo ji, že musí Egwain poslouchat. Ale poslechne a odjede, jakmile se Rand vrátí. Ráno někam zmizel. Nesnesitelný chlap. Alespoň si s sebou vzal Děvy. Údajně řekl, že si musí pro něco zajít.
S Naeffem po boku zrychlila Nyneiva krok, až téměř utíkali. Průchod by byl rychlejší, ale ne bezpečný. Nemohla si být jistá, že někoho nerozříznou. Začínáme být na těch průchodech příliš závislí, pomyslela si. Vlastní nohy už nám nepřipadají dost dobré.
Zabočili za roh, kde stála řada nervózních obránců v černých kabátech a stříbrných kyrysech, z nichž vyčnívaly nadýchané čemozlaté rukávy. Obránci se rozestoupili, aby mohla s Naeffem projít, ale přestože vypadali, že se jim při jejím příchodu ulevilo, stále nervózně svírali zbraně.
Město za nimi vypadalo lehce… bledší, než by mělo. Nanicovatě. Dlažební kostky měly o něco světlejší šedou, stěny domů o něco světlejší hnědou či šedou barvu, než by měly.
„Máte uvnitř lidi, kteří hledají zraněné?“ zeptala se Nyneiva.
Jeden z obránců zavrtěl hlavou. „Držíme lidi venku, ehm, urozená paní Aes Sedai. Není to bezpečné.“
Většina Tairenů si ještě nezvykla na to, že má Aes Sedai prokazovat úctu. Až donedávna bylo ve městě usměrňování postaveno mimo zákon.
„Vyšlete muže na průzkum,“ prohlásila Nyneiva rozhodně. „Urozeného pána Draka nepotěší, když bude vaše bázlivost stát životy. Začněte na obvodu. Když najdete někoho, komu můžu pomoct, pošlete pro mě.“
Muž odešel. Nyneiva se obrátila k Naeffovi a ten přikývl. Otočila se a vkročila do zasažené části města. Když její noha dopadla na dlažební kostku, kámen se proměnil v prach. Noha sejí propadla roztříštěnou dlažební kostkou a dopadla na udusanou hlínu.
Sklopila pohled a zamrazilo ji. Vyrazila dál a kameny se pod jejíma nohama rozpadaly na prach. Společně s Naeffem došli k nedalekému domu a za sebou zanechávali stopu z kamenů rozpadlých na prášek.
Byl to hostinec s pěknými balkóny v prvním patře, jemným kováním na skleněných oknech a verandou z tmavě namořeného dřeva. Dveře byly otevřené, a když Nyneiva zvedla nohu, aby vystoupila na nízkou verandu, prkna se také obrátila v prach. Nyneiva ztuhla a pohlédla dolů. Naeff došel k ní, pak si klekl a promnul špetku prachu mezi prsty.
„Je jemný,“ řekl tiše, „nejjemnější prášek, jakýho jsem se kdy dotkl.“
Vzduch byl nepřirozeně svěží, což zvláštně kontrastovalo s tichou ulicí. Nyneiva se zhluboka nadechla a vešla do hostince. Stálo ji to dost úsilí, neboť kráčela dřevěnou podlahou, která jí sahala až po kolena, jak se prkna při jejím doteku rozkládala.
Uvnitř panovalo šero. Stojací lampy už nehořely. V místnosti seděli lidé, zmrazení uprostřed pohybu. Většinou šlo o šlechtice ve vybraném oblečení; muži měli vousy naolejované do špičky. Jeden seděl poblíž nich, na vysoké židli u stolu. Korbel s ranním pivem měl napůl zvednutý ke rtům. Nehýbal se, ústa pootevřená, jak se chtěl napít.
Naeff se tvářil zachmuřeně, ačkoli se zdálo, že aša’mana máloco překvapí či znepokojí. Udělal krok vpřed a Nyneiva skočila a popadla ho za paži. Zamračil se na ni a ona ukázala dolů. Přímo před ním se – stěží viditelná pod stále celými prkny – propadala zem. Naeff se chystal vkročit do sklepa hostince.
„Světlo,“ řekl Naeff a ucouvl. Klekl si a poklepal na prkno před sebou. To se rozpadlo na prach a ve spršce se sneslo do temného sklepa pod ním.
Nyneiva setkala ducha, vzduch a vodu, aby na muže, který seděl na židli poblíž, použila rytí. Normálně by se člověka při používání rytí dotýkala, ale tentokrát váhala. Bude to fungovat i bez doteku, ale pro léčení to nebude tak účinné.
Rytím nic nezjistila. Žádný život, žádnou známku toho, že vůbec kdy žil. Ani neměl tělo z masa a kostí. S neblahým tušením použila rytí na další lidi v potemnělé místnosti. Děvče, které neslo snídani třem andorským kupcům. Tlustý hostinský, který musel mít problémy s procházením mezi těsně seskupenými stoly. Žena v honosných šatech, která seděla úplně vzadu a upjatě četla malou knížku.
V nikom z nich nebyl žádný život. Nebyly to mrtvoly; byly to slupky. S rozechvělými prsty se Nyneiva natáhla a dotkla ramene muže u vysokého stolu. Okamžitě se rozpadl na prášek, který se s lehkým bafnutím snesl k zemi. Židle a prkna pod ní se nerozpadly.
„Tady není koho zachraňovat,“ řekla Nyneiva.
„Ubožáci,“ řekl Naeff. „Světlo ať ochraňuje jejich duše.“
Pro Nyneivu často nebylo lehké tairenské šlechtice litovat – ze všech lidí, s nimiž se kdy setkala, sejí zdáli nejnadutější. Ale tohle si nezasloužil nikdo. Kromě toho bylo v této bublině polapeno i mnoho prostých lidí.
Společně s Naeffem vyšla z hostince a stále rozčileněji se tahala za cop. Nesnášela, když se cítila bezmocně. Jako v případě toho ubohého vojáka, který v Arad Domanu roznítil požár panského sídla, nebo lidí, které sklátily neznámé choroby. Dnes prázdné skořápky. K čemu bylo učit se léčení, když nemohla lidem pomáhat?
A teď musí odejít. Vrátit se do Bílé věže. Připadalo jí to jako útěk. Obrátila se k Naeffovi. „Vítr,“ řekla.
„Nyneivo Sedai?“
„Opři se do toho domu náporem větru, Naeffe,“ řekla. „Chci vidět, co se stane.“
Aša’man udělal, oč ho požádala, a jeho neviditelné tkanivo vytvořilo poryv větru. Celá budova vybuchla a rozpadla se na prach, který odlétl jako bílé chmýří pampelišek. Naeff se k ní obrátil.
„Jak široká říkali, že ta bublina je?“ zeptala se.
„Asi dvě ulice všemi směry.“
„Potřebujeme víc větru,“ řekla a začala splétat tkanivo. „Vytvoř tak velký poryv, jak zvládneš. Jestli tady jsou nějací zranění, takhle je najdeme.“
Naeff přikývl. Společně vykročili vpřed a vytvořili vítr. Roztříštili domy, přiměli je vybuchnout a zřítit se. Naeff v tom byl mnohem obratnější, ale Nyneiva byla silnější v jediné síle. Společně smetli hroutící se budovy, kameny a slupky v prachové bouři.
Byla to vyčerpávající práce, ale vytrvali. Doufala – navzdory všemu rozumu – že najde někoho, komu bude moct pomoci. Před ni a Naeffem se zhroutily domy a prach poletoval ve vířícím větru. Tlačili prach dokola a dovnitř. Jako žena, která vytírá podlahu.