Míjeli lidi, kteří na ulici zmrzli uprostřed kroku. Voly, táhnoucí káru. Děti, hrající si v uličce, nad nimiž sejí svíralo srdce. Všichni se rozpadli.
Nenašli nikoho živého. Nakonec s Naeffem rozprášili celou zničenou část města a nahnali prach doprostřed. Nyneiva na něj hleděla, jak krouží na místě v malé smršti, kterou Naeff vytvořil. Nyneiva zvědavě do bouře usměrnila pramen ohně a prach vzplál.
Nyneiva zalapala po dechu; prach se vzňal jako suchý papír, hozený do plamenů, a změnil se ve řvoucí ohnivou bouři. Nyneiva s Naeffem ucouvli, ale vzápětí bylo po ohni. Nezůstal po něm žádný popel.
Kdybychom ho neshromáždili, napadlo ji, když sledovala, jak oheň uhasíná, někomu do něj mohla spadnout svíčka. Takovýhle oheň…
Naeff utišil vítr. Společně stáli uprostřed otevřeného kruhu prázdné země, v níž v pravidelných rozestupech zely díry do sklepů. Stavby na okrajích byly rozříznuté, místnosti otevřené, některé domy se zřítily. Pohled na prázdné prostranství byl děsivý. Jako důlek po vydloubnutém oku v jinak zdravé tváři. Po obvodu stálo několik obránců. Kývla na Naeffa a vydali se k největší skupině. „Nikoho jste nenašli?“ naléhala.
„Ne, urozená paní Aes Sedai,“ řekl jeden z mužů. „Ehm… totiž, pár jsme jich našli, ale už byli mrtví.“
Další muž, zavalitý chlapík, kterému byla uniforma velice těsná, přikývl. „Vypadá to, že všichni, kteří měli v kruhu třeba i jenom palec, umřeli. Našli jsme jich pár, kterým chyběla jenom noha nebo kus ruky. Ale stejně byli mrtví.“ Muž se viditelně otřásl.
Nyneiva zavřela oči. Celý svět se rozpadal a ona ho nedokázala vyléčit. Byl jí zle a zuřila.
„Možná to způsobili oni,“ řekl Naeff tiše. Otevřela oči a uviděla, jak kýve ke stínu nedalekého dmu. „Mizelci. Jsou tam tři, Nyneivo Sedai, a sledujou nás.“
„Naeffe…“ řekla nešťastně. Říkat mu, že mizelci nejsou skuteční, nepomáhalo. Musím něco udělat, pomyslela si. Někomu pomoct. „Naeffe, nehýbej se.“ Vzala ho za paži a použila na něj rytí. Překvapeně na ni hleděl, ale nevzpíral se.
Viděla to šílenství, jako temnou síť žil, zahloubených do jeho mysli. Zdálo se, že pulzuje, podobné malému bušícímu srdci. V jiném aša’manovi našla nedávno stejné poškození. Její schopnost rytí se zlepšovala, vytvářela jemnější tkaniva a dokázala nacházet věci, které jí kdysi zůstávaly skryty. Neměla však ponětí, jak to napravit. Všechno by se mělo dát vyléčit, říkala si. Všechno kromě samotné smrti. Soustředila se, utkala všech pět sil a opatrně rýpla do šílenství, nezapomínajíc, co se stalo, když odstranila nátlak z Graendalina nešťastného služebníka. Naeffovi bude s tímhle šílenstvím lépe, než by mu bylo, kdyby jeho mysl ještě víc poškodila.
Kupodivu jí ta temnota skutečně připadala podobná nátlaku. Působilo poskvrnění takto? Pokřivilo muže, kteří užívali jedinou sílu, Temného vlastním nátlakem?
Opatrně utkala obrácené tkanivo proti šílenství a položila ho na Neaffovu mysl. Tkanivo se prostě vypařilo a nijak nezaúěinkovalo.
Zaťala zuby. Tohle mělo fungovat. Ale – jak se to poslední dobu zdálo tak běžné – selhalo to.
Ne, pomyslela si. Nemůžu jenom tak sedět na zadku. Zaryla hlouběji. Z temnoty vedly do Naeffovy mysli drobné tmovité výběžky. Nevšímala si lidí, kteří se shlukovali kolem, a ty tmy si prohlédla. Opatrně použila tkaniva ducha, aby jeden uvolnila.
S určitým odporem sejí ho podařilo vytáhnout a rychle vyléčila místo, kde byl zabodnutý do Naeffova těla. Mozek jako by zapulzoval a vypadal zdravěji. Jeden po druhém vytahovala ostatní tmy. Byla nucena udržovat tkaniva a držet ozuby venku, aby se znovu nezabodly. Začínala se potit. Už byla unavená z čištění celého místa a nemohla si dál dovolit plýtvat soustředěním na to, aby jí nebylo horko. V Tearu panovalo takové dusno!
Pokračovala v práci a připravila si další protitkanivo. Jakmile vypáčila všechny tmy do posledního, své nové tkanivo vypustila. Temná skvrna se zavlnila a otřásla, jako něco živého.
Pak zmizela.
Nyneiva klopýtla vzad, unavená až k vyčerpání. Naeff zamrkal a pak se rozhlédl kolem. Zvedl si ruku k hlavě.
Světlo! napadlo ji. Ublížila jsem mu? Neměla jsem se v tozw vrtat. Mohla jsem…
„Jsou pryč,“ řekl Naeff. „Mizelci… už je nevidím.“ Zamžikal. „Proč by se vůbec mizelci schovávali ve stínech? Kdybych je viděl, zabili by mě a…“ Soustředěně se na ni zahleděl.
„Co jsi udělala?“
„Já… myslím, že jsem právě vyléčila tvoje šílenství.“ No, alespoň s ním něco udělala. To, co provedla, nebylo obvyklé léčení, a dokonce ani nepoužila léčící tkaniva. Ale jak se zdálo, zabralo to.
Naeff se široce usmál a zatvářil se ohromeně. Vzal její ruku do svých a pak před ní poklekl a v očích se mu objevily slzy. „Celé měsíce mám pocit, jak by mě pořád někdo sledoval. Jako by mě měli ve chvíli, kdy se obrátím zády ke stínu, zamordovat. Teď jsem… Děkuju ti. Musím jít najít Nelavaire.“
„Tak už běž,“ řekla Nyneiva. Naeff se tryskem rozběhl ke Kameni, aby našel svou Aes Sedai.
Nesmím si začít myslet, že na ničem z toho, co udělám, nezáleží. To je to, co Temný chce. Když sledovala utíkajícího Naeffa, všimla si, že se jí mračna nad hlavou trhají. Rand se vrátil.
Dělníci začali odklízet trosky budov, které se napůl obrátily v prach, a Nyneiva najednou utěšovala vyděšené Taireny, kteří se začali shlukovat kolem. Nechtěla, aby propukla panika; všechny ujišťovala, že nebezpečí pominulo, a pak požádala, aby se mohla setkat s rodinami, které někoho ztratily.
Když ji Rand našel, ještě stále se tím zabývala a tiše rozmlouvala s hubenou ustaranou ženou. Byla to prostá žena, oblečená v šatech s vysokým výstřihem, třech zástěrách a slamáku. Její manžel pracoval v hostinci, do nějž Nyneiva vstoupila. Žena neustále těkala pohledem k díře v zemi, která bývala sklepem.
Po chvíli si Nyneiva všimla Randa, který ji sledoval, stál s rukama založenýma za zády a svíral si pahýl. Střežily ho dvě Děvy, ženy jménem Somma a Kanara. Nyneiva dohovořila s Tairenkou, ale nad ženinýma uplakanýma očima sejí svíralo srdce. Co by dělala ona, kdyby ztratila Lana?
Světlo ho ochraňuj. Prosím, ochraňuj ho, modlila se. Odepjala si měšec a dala ho odcházející ženě. Snad to pomůže.
Rand k ní přistoupil. „Staráš se o moje lidi. Díky.“
„Starám se o každýho, kdo to potřebuje,“ řekla Nyneiva.
„Tak jako vždycky,“ řekl Rand. „A stejně jako o ty, kdo to nepotřebujou.“
„Jako ty?“ zeptala se se zvednutým obočím.
„Ne, já to vždycky potřeboval. A ještě víc.“
Nyneivu to zarazilo. Nikdy by nečekala, že on něco takového přizná. Proč se nezbavil toho starého pláště? Byl vybledlý a ošoupaný.
„Tohle je moje vina,“ řekl Rand a kývl k díře ve městě.
„Rande, nebuď pitomec.“
„Nevím, jestli se někdo dokáže vyhnout tomu, aby byl občas pitomec,“ odvětil. „Vyčítám si to zdržení. Odkládali jsme střet s ním příliš dlouho. Co se tady dneska stalo? Domy se změnily v prach?“