„Ano,“ řekla Nyneiva. „Jejich podstata zmizela. Všechno se rozsypalo ve chvíli, kdy jsme se toho dotkli.“
„Udělal by to celému světu,“ řekl Rand tišeji. „Hýbe se. Čím déle budeme čekat – držet se zuby nehty – tím horší zkázu způsobí tomu, co zbude. Už nemůžeme otálet.“
Nyneiva se zamračila. „Ale Rande, když ho pustíš, nebude to pak ještě horší?“
„Možná chvíli,“ řekl Rand. „Otevření Vrtu ho neosvobodí hned, i když ho to posílí. Ale stejně se to musí udělat. Představ si náš úkol jako zlézání vysoké kamenné zdi. Bohužel se zdržujeme běháním, než se pokusíme šplhat. Každý krok nás před nadcházejícím bojem oslabuje. Musíme se mu postavit, dokud jsme silní. Proto musím rozbít zámky.“
„Já…“ začala Nyneiva. „Myslím, že ti vážně věřím.“ Překvapilo ji, když si to uvědomila.
„Věříš, Nyneivo?“ zeptal se, a najednou to znělo, jako by se mu ulevilo. „Opravdu?“
„Ano.“
„Pak zkus přesvědčit Egwain. Když to půjde, zastaví mě.“
„Rande… povolala mě zpátky do Věže. Budu muset odejít dneska.“
Zdálo se, že to Randa rozesmutnilo. „No, čekal jsem, že by to mohla nakonec udělat.” V nezvyklém gestu stiskl Nyneivě rameno. „Nenech je, aby tě zničily, Nyneivo. Zkusí to.“
„ Zničily? “
„Tvoje vášeň je tvojí součástí,“ řekl Rand. „Snažil jsem se být jako ony, i když bych to nikdy nepřiznal. Chladný. Vždycky se ovládat. Skoro mě to zničilo. Někteři to chápou jako sílu, ale neni to jediný druh síly. Možná by ses mohla naučit se trochu víc ovládat, ale já tě mám rád takovou, jaká jsi. Jsi upřímná. Nechtěl bych, aby se z tebe stala další ‚dokonalá’ Aes Sedai s maskou na tváři, kterou vůbec nezajímají city a pocity ostatních.“
„Být Aes Sedai znamená být klidná,“ odvětila Nyneiva.
„Být Aes Sedai znamená být, jaká se rozhodneš být,“ řekl Rand a pahýl stále držel za zády. „Moirain na věcech záleželo. Vidělas to v ní, dokonce i když byla klidná. Ty nejlepší Aes Sedai, které znám, jsou ty, o kterých si ostatní stěžují, že nejsou takové, jaké by Aes Sedai měly být.“
Nyneiva se přistihla, jak přikyvuje, což ji rozčílilo. Nechává si radit od Randa al’Thora?
Rand byl teď nějak jiný. Byla v něm jakási tichá náruživost a opatrná slova. Od muže jako on jste si mohli nechat poradit, aniž byste měli pocit, že na vás hledí svrchu. Vlastně byl jako jeho otec. Ne že by to někdy některému z nich přiznala.
„Jdi za Egwain,“ řekl Rand a pustil její rameno. „Ale až budeš moct, byl bych moc rád, kdyby ses vrátila ke mně. Zase budu potřebovat tvoje rady. Přinejmenším bych tě měl rád po boku, až vyrazím k Sajol Ghúlu. Nemůžu ho porazit jen se samotným saidínem, a pokud použijeme Callandor, budu ve svém kruhu potřebovat dvě ženy, kterým věřím. O té druhé jsem se ještě nerozhodl. Snad Aviendha nebo Elain. Ale ty určitě.“
„Budu tam, Rande.“ Cítila zvláštní pýchu. „Chvíli se nehýbej. Neublížím ti, slibuju.“
Zvedl obočí, ale když na něj použila rytí, nijak se nebránil. Byla tak unavená, ale pokud ho měla opustit, musela využít tuhle příležitost, aby vyléčila jeho šílenství. Náhleji to připadalo jako nejdůležitější věc, kterou pro něj může udělat. Apro svět.
Zaryla a držela se dál od zranění v jeho boku, což byly jámy temnoty, které jako by nasávaly její energii. Soustředila pozornost na jeho mysl. Kde byla ta…
Ztuhla. Temnota byla obrovská, pokrývala celou jeho mysl. Tisíce a tisíce drobounkých černých trnů se zarývaly do jeho mozku, ale pod nimi bylo jakési zářivě bílé cosi. Bílá záře, jako tekutá síla. Světlo, které ožilo a nabralo tvar. Zalapala po dechu. Pokrývalo každičký jednotlivý temný hrot a zarývalo se do jeho mysli spolu s nimi. Co to mělo znamenat?
Neměla ponětí, jak s tímhle začít. Bylo tu tolik trnů. Jak mohl vůbec myslet, když se na jeho mozek tlačilo tolik temnoty? A co stvořilo tu bělobu? Už předtím Randa léčila a nevšimla si jí. Samozřejmě, až donedávna neviděla ani tu temnotu. Důvodem byla nejspíš její větší zkušenost s rytím.
Neochotně se stáhla. „Je mi líto,“ řekla. „Nemůžu tě vyléčit.“
„Spousta lidí to s těmi ranami zkoušela – včetně tebe. Prostě se vyléčit nedají. V poslední době je moc nevnímám.“
„Ne ty rány v boku,“ řekla Nyneiva. „Ale šílenství. Já…“
„Ty dokážeš vyléčit šílenství?”
„Myslím, že u Naeffa se mi to povedlo.“
Rand se zazubil od ucha k uchu. „Ty mě nikdy nepřestaneš… Nyneivo, uvědomuješ si, že i ti nejnadanější léčitelé z věku pověstí měli s chorobami mysli potíže? Mnozí věřili, že se šílenství nedá pomocí jediné síly vyléčit.“
„Vyléčím ostatní,“ řekla. „Než odejdu, tak alespoň Narišmu a Flinna. Všichni aša’manové mají nejspíš mysl alespoň trochu poskvrněnou, nevím, jestli se budu moct vrátit do Černé věže.“ Nebo jestli tam chci jít.
„Děkuj u ti,“ řekl Rand s pohledem upřeným na sever. „Ale ne, do Černé věže bys neměla chodit. Budu tam muset někoho poslat, ale bude se to muset řešit opatrně. Něco se s nimi děje. Ale mám tolik práce…“
Zavrtěl hlavou a pak se na ni podíval. „Tuhle jámu teď nemůžu překročit. Mluv o mně s Egwain v dobrém. Buduji potřebovat jako spojence.“
Nyneiva přikývla a pak ho – přičemž se cítila bláhové – objala, než odspěchala najít Narišmu a Flinna. Objetí. S Drakem Znovuzrozeným. Začíná být stejně pošetilá jako Elain. Zavrtěla hlavou a napadlo ji, že jí možná nějaký čas strávený v Bílé věži pomůže zase získat chladnou hlavu.
Mračna se vrátila.
Egwain stála na samém vrcholku Bílé věže, na ploché kruhové střeše, a opírala se o do pasu vysokou zídku. Mraky se nad Tar Valonem zavíraly jako plíživá houba, jako roj hmyzu. Návštěva slunečního světla byla vítaná, avšak krátká.
Čaj už zase chutnal zvětrale. Zásoby obilí, které objevili, se tenčily, a další pytle, které dorazily, byly plné molů. Země je jedno s Drakem.
Nadechla se čistého vzduchu a zahleděla se přes Tar Valon. Svůj Tar Valon.
Saerin, Yukiri a Seaine – tři ze sester, které patřily ve Věži k původním lovcům černých adžah – trpělivě čekaly za ní. Nyní patřily k jejím nejhorlivějším a nej užitečnějším zastáncům. Všichni čekali, že Egwain bude upřednostňovat ženy, které patřily k těm, co se odtrhly od Elaidy, takže když ji bylo vidět ve společnosti Aes Sedai, které zůstaly v Bílé věži, pomáhalo to.
„Co jste zjistily?“ zeptala se Egwain.
Saerin zavrtěla hlavou a připojila se k Egwain u zídky. Díky jizvě na tváři a bílým vlasům na spáncích vypadala hnědá s olivově zbarvenou kůží a strohou tváří jako stárnoucí generál. „Některé z těch informací, kterés požadovala, nebyly s jistotou známy ani před třemi tisíci lety, matko.“
„Pomůže mi cokoli, co víš, dcero,“ řekla Egwain. „Částečná znalost je lepší než naprostá nevědomost.“
Saerin si tiše odfrkla, ale očividně poznala citát Jasiccy Cellaech, starodávné hnědé učenky.
„A vy dvě?“ zeptala se Egwain Yukiri a Seaine.
„Pátráme,“ řekla Yukiri. „Seaine má seznam možností. Některé jsou vážně rozumné.“
Egwain zvedla obočí. Ptát se bílých na teorie bylo vždy zajímavé, ale ne vždy užitečné. Měly sklony ignorovat pravděpodobné a soustředit se na nepodstatné možnosti.