Matka o ní jednou prohlásila, zeje rozmazlená, a měla pravdu. Matka také trvala na tom, aby se Faile naučila spravovat statky, a Faile celou dobu snila o tom, že se provdá za hledače rohu a stráví život daleko od vojska a nudných povinností urozené paní.
Světlo ti požehnej, matko, pomyslela si Faile. Co by si ona nebo Perrin bez toho výcviku počali? Nebýt toho, co ji matka naučila, nebyla by Faile k ničemu. Řízení celého ležení by leželo na Aravininých bedrech. Jakkoli byla ta žena jako Perrinův správce schopná, nedokázala by všechno uřídit sama. A ani by to od ní neměli očekávat.
Faile došla k proviantnímu stanovišti, malému stanu přímo uprostřed kuchařských ohňů. Vítr k ní donášel směsici vůni: tuk spalovaný v ohni, vařící se brambory, kořeněné omáčky s česnekem, mokrý lepkavý pach bramborových slupek, které nosili k malému stádu prasat, které se jim podařilo dostat z Maldenu.
Proviantmistr Bavin Rockshaw byl bledý Cairhieňan s blond prameny v prošedivělých hnědých vlasech, jako srst psího křížence. Ruce, nohy a hrudník měl hubené, ale břicho téměř dokonale kulaté. Očividně byl proviantním důstojníkem už od dob aielské války a byl to odborník na slovo vzatý – mistr tak zběhlý v dohlížení na zásobování jako mistr tesař v práci se dřevem.
To samozřejmě znamenalo, že je mistrem v braní úplatků. Když uviděl Faile, usmál se a uklonil se dostatečně prkenně, aby to bylo formální, ale bez příkras. „Jsem prostý voják, co koná svou povinnost,“ říkala ta úklona.
„Urozená paní Faile!“ vykřikl a mávl na několik svých sluhů. „Předpokládám, že jsi přišla zkontrolovat knihy?“
„Ano, Bavine,“ řekla, přestože věděla, že v nich nenajde nic podezřelého. Na to byl příliš opatrný.
Přesto záznamy zběžně prošla. Jeden z mužů jí přinesl stoličku, další stolek, na který si mohla knihy položit, a třetí šálek čaje. Udělalo na ni dojem, jak uspořádaně byly sloupce sečtené. Matka jí vysvětlovala, že proviantmistři často vedou záznamy složitě, odkazují na jiné stránky nebo knihy, rozdělují různé druhy zásob do různých knih, a to všechno proto, aby bylo těžší vysledovat, co se děje. Velitel, kterého záznamy úplně popletou, bude předpokládat, že proviantmistr určitě dělá svou práci.
Nic takového tady nebylo. Ať už Bavin k zakrývání svých zlodějen používal jakékoli triky, byly téměř jako kouzlo. A on kradl, nebo přinejmenším rozděloval jídlo velmi tvořivým způsobem. To bylo nevyhnutelné. Většina proviantních důstojníků to vlastně nepovažovala za krádež; měl na starosti zásoby, takže to tak prostě bylo.
„To je zvláštní,“ řekla Faile, když listovala knihou. „Ty podivné zvraty osudu.“
„Má paní?“ zeptal se Bavin.
„Hmm? Ne, to nic. Jen že tábor Torvena Rikšana dostává každý večer jídlo dobře o hodinu dřív než ostatní. Jsem si jistá, že je to jen náhoda.“
Bavin zaváhal. „Nepochybně, má paní.“
Dál listovala knihou. Torven Rikšan byl cairhienský urozený pán a dostal velení nad jedním z dvaceti táborů velkého množství uprchlíků. Ve svém táboře měl neobvykle velký počet urozených. Aravine na to Faile upozornila; nevěděla jistě, co Torven dal za to, že dostává zásoby jídla rychleji, ale takhle by to nešlo. Ostatní tábory by mohly mít pocit, že Perrin někomu nadržuje.
„Ano,“ zasmála se Faile zlehka. „Jenom shoda náhod. Takové věci se v takhle velkém ležení stávají. Vždyť zrovna nedávno si mi Varkel Tius stěžoval, že žádal o plachtovinu na opravu roztrhaných stanů, ale už je to skoro týden a nic nemá. A přitom vím jistě, že si Soffi Moraton roztrhla stan při přecházení řeky, ale opravili jí ho ještě ten večer.”
Bavin mlčel.
Faile ho z ničeho neobviňovala. Její matka ji varovala, že dobrý proviantmistr je příliš cenný, než aby ho dala hodit do cely, zvlášť když jeho nástupce bude nejspíš jen z poloviny tak schopný, ale stejně zkažený. Faileinou povinností nebylo Bavina odhalit nebo zahanbit. Měla hojen tak postrašit, aby se držel na uzdě.
„Snad s těmi neobvyklými věcmi můžeš něco udělat, Bavine,“ řekla a zavřela knihu. „Opravdu nerada tě otravuju s takovýma maličkostma, ale mému muži se to nesmí donést. Víš, jaký je, když se naštve.“
Ve skutečnosti bylo to, že Perrin muži jako Bavin ublíží, asi stejně pravděpodobné, jako že Faile zamává rukama a odletí. Ale v ležení to viděli jinak. Slyšeli zvěsti o Perrinově zuřivosti v boji a o jejich občasných hádkách – které Faile vyprovokovala, aby si mohli pořádně promluvit – a předpokládali, že má prudkou povahu. Což bylo v pořádku, dokud ho zároveň pokládali za čestného a laskavého. Ochranitelský vůči svým lidem, přesto zuřivý, když se mu někdo postavil do cesty.
Vstala ze stoličky a podala svazky jednomu z mužů, který měl kudrnaté vlasy a skvrny od atramentu na prstech a kazajce. Usmála se na Bavina a pak vyšla ze zásobovacího kruhu. S nelibostí zaznamenala, že svazek divoké šalotky vedle cestičky se během té chvilky zkazil a stébla se rozkládala, jako by už celé týdny hnila na slunci. Uvnitř ležení se jídlo začalo kazit teprve nedávno, ale podle hlášení se to na okolním venkově stávalo mnohem častěji.
Když bylo tak zataženo, těžko se dal určit čas, ale podle tmy, sbírající se na obzoru, se zdálo, že už nadešel čas její schůzky s Perrinem. Faile se usmála. Matka ji varovala, co sejí stane, řekla jí, co se od ní čeká, a Faile si dělala starosti, že se bude cítit v životě jako v pasti.
Co však Deira nezmínila, bylo, jak naplňující to bude. Ten rozdíl byl v Perrinovi. Být polapená s ním se vůbec nepodobalo pasti.
Perrin stál s jednou nohou opřenou na pařezu poraženého stromu a hleděl na sever. Vršek kopce mu umožňoval dívat se přes pláně k útesům Garenovy stěny, která se zvedala jako klouby prstů dřímajícího obra.
Otevřel mysl a pátral po vlcích. V dálce nějací byli, téměř příliš slabí, než aby je cítil. Vlci se od velkých shluků lidí drželi dál.
Před ním se rozkládalo ležení, ohraničené plápolajícími strážními ohni. Úbočí se nacházelo dostatečně daleko, aby působilo odloučeně, ale ne tak daleko, aby bylo osamocené. Nebyl si jistý, proč ho Faile požádala, ať se tu za soumraku sejdou, ale bylo z ní cítit vzrušení, takže se nevyptával. Ženy si rády zachovávaly tajemství.
Slyšel Faile, jak přichází po úbočí a téměř neslyšně došlapuje do mokré trávy. Uměla se pohybovat tiše – nebyla tak dobrá jako Elyas nebo Aielové, ale byla lepší, než by kdo čekal. Cítil však jeji vůni, levandulové mýdlo. Používala ho jen za zvláštních okolností.
Došla nahoru, krásná a působivá. Měla na sobě fialovou kazajku, oblečenou přes hedvábnou blůzku ve světlejším odstínu. Kde to oblečení sehnala? Ještě nikdy ji v těch pěkných šatech neviděl.
„Manželi,“ řekla, když k němu přistoupila. Poblíž úpatí slabě slyšel další lidi – nejspíš Ča Faile. Nechala je dole. „Vypadáš ustaraně.“
„Je to moje vina, že Gilla a ostatní zajali, Faile,“ řekl. „Moje chyby se pořád hromadí. Je zázrak, že mě někdo následuje.“
„Perrine,“ řekla a položila mu ruku na paži. „Tohle už jsme probírali. Takové věci nesmíš říkat.“
„Proč?“
„Protože jsem si nikdy nemyslela, že jsi lhář,“ řekla tiše káravým tónem.
Podíval se na ni. Stmívalo se, i když stále dokázal rozeznávat podrobnosti. Pro ni by to bylo těžší.
„Proč s tím pořád bojuješ?“ zeptala se. „Ty jsi dobrý vůdce, Perrine.“