„Nevzdal bych se pro ně,“ řekl.
Zamračila se. „Co to má co…“
„Tehdy v Dvouříčí,“ pokračoval Perrin, který se od ní odvrátil a opět hleděl na sever, „jsem byl připravený to udělat. Když bělokabátníci drželi Matovu rodinu a Luhhanovy, vzdal bych se jim. Tentokrát bych to neudělal. Dokonce i když jsem mluvil s jejich velitelem a ptal se ho na cenu, věděl jsem, že se nevzdám.“
„Stává se z tebe lepší vůdce.“
„Jak to můžeš říct? Začínám být bezcitný, Faile. Kdybys věděla, co jsem všechno udělal, abych tě dostal zpátky, co bych byl schopen udělat…“ Přejel prsty po kladivu na boku. Zub nebo spár, Mladý býku, na tom nezáleží. Odhodil sekeru, ale mohl jí dávat za vinu svou krutost? Byl to jenom nástroj. S pomocí kladiva mohl provádět stejně strašné věci.
„Není to bezcitné,“ řekla Faile, „nebo sobecké. Teď jsi urozený pán a nemůže se o tobě roznést, že tvoji vládu může podkopat zajetí tvých poddaných. Myslíš, že by se královna Morgasa vzdala tyranům, kteří unesli její poddané? Žádný vládce nemůže vládnout takhle. To, že nedokážeš zastavit zlé lidi, neznamená, že jsi sám zlý.“
„Já tenhle plášť nechci, Faile. Nikdy jsem nechtěl.“
„Já vím.“
„Občas si přeju, abych nikdy neodešel z Dvouříčí. Přeju si, abych nechal Randa utéct vstříc svýmu osudu a nechat obyčejný lidi žít svý životy.“
Zachytil z ní mrzutý pach.
„Ale kdybych zůstal,“ dodal spěšně, „nikdy bych tě nepotkal. Takže jsem rád, že jsem odešel. Jenom říkám, že budu rád, až tohle všecko skončí a já se budu moct vrátit někam, kde je to jednodušší.“
„Myslíš, že Dvouříčí ještě někdy bude takové, jak si ho pamatuješ?“
Zaváhal. Měla pravdu – když odcházeli, už na něm byly vidět známky změny. Stěhovali se tam uprchlíci z opačné strany hor a vesnice se zvětšovaly. A když se k němu ve válce připojilo tolik mužů a umínili si, že by mohli mít urozeného pána…
„Mohl bych najít nějaký jiný místo,“ řekl a připadal si jako paličák. „Jsou i jiné vesnice. Všechny se nezmění.“
„A ty bys mě odtáhl do jedné z těch vesnic, Perrine Aybaro?“ zeptala se.
„Já…“ Co by se stalo, kdyby Faile, jeho nádherná Faile, zůstala trčet v nějaké ospalé vísce? Vždycky trval na tom, že je jen kovář. Ale byla Faile kovářova žena? „Nikdy bych tě k ničemu nenutil, Faile,“ řekl a uchopil její tvář. Vždycky si připadal nemotorně, když se dotýkal jejích hebkých tváří svými silnými mozolnatými prsty.
„Šla bych, kdyby sis to opravdu přál,“ odvětila. To bylo zvláštní. Obvykle by čekal, že se na něj kvůli jeho neobratným slovům oboří. „Ale chceš to? Opravdu to chceš?“
„Nevím, co chci,“ řekl upřímně. Ne, nechtěl Faile odtáhnout do nějaké vesnice. „Možná… žít jako kovář někde ve městě?“
„Pokud si to přeješ,“ zopakovala. „Samozřejmě by to Dvouříčí ponechalo bez pána. Museli by si najít někoho jiného.“
„Ne. Žádného pána nepotřebujou. Proto je musím přinutit, aby se ke mně tak přestali chovat.“
„A ty myslíš, že se té představy vzdají tak rychle?“ zeptala se Faile a bylo z ní cítit pobavení. „Potom, co viděli, že to tak všichni ostatní dělají? Potom, jak se plazili před tím pitomcem Lukem? Potom, co přijali všechny ty lidi z Almothské pláně, kteří jsou na urozené pány zvyklí?“
Co by lidé z Dvouříčí udělali, kdyby se vzdal postavení jejich urozeného pána? Sklíčeně si uvědomil, že má Faile pravdu. Určitě by si vybrali někoho, kdo by odvedl lepší práci než já, pomyslel si. Možná pantátu al’Vere.
Ale mohl se na to Perrin spolehnout? Muži jako pantáta al’Vere nebo Tam by možná takové postavení odmítli. Mohlo by to skončit tak, že by vybrali někoho, jako je starý Cenn Buie? Měli by na výběr? Kdyby Perrin odstoupil, mohl by se někdo, kdo se považuje za urozeného, vlády zmocnit’!
Nebuď pitomec, Perrine Aybaro, pomyslel si. Skoro každý by byl lepší než ty.
Přesto ho představa, že vládu převezme někdo jiný – že urozeným pánem bude někdo jiný – naplňovala silnou úzkostí. A překvapivě velkým smutkem.
„A teď,“ řekla Faile, „nad tím přestaň pořád dumat. Mám na dnešní večer velké plány.“ Třikrát hlasitě tleskla a dole se začalo něco dít. Brzy po úbočí vyšplhali sloužící. Perrin v nich rozeznal lidi, které si vybrala mezi uprchlíky a kteří jí byli stejně věrní jako Ča Faile.
Nesli plachtu, kterou roztáhli na zemi. Na ni pak položili pokrývku. A co to cítil zdola? Šunku?
„Co to je, Faile?“ zeptal se.
„Nejdřív,“ řekla, Jsem si myslela, že jsi pro náš šanna’har naplánoval něco zvláštního. Ale když ses o tom ani nezmínil, začala jsem být nervózní a zeptala se. Vypadá to, že ho v Dvouříčí neslavíte, i když mi to připadá zvláštní.“
„Šanna’har?“ zeptal se Perrin a podrbal se na hlavě.
„Za pár týdnů,“ řekla Faile, „budeme mít první výročí svatby. Tohle je náš první šanna’har, oslava našeho manželství.“ Se založenýma rukama sledovala, jak sloužící chystají na pokrývku jídlo. „V Saldeii slavíme šanna’har každý rok začátkem léta. Je to oslava dalšího společného roku, dalšího roku, kdy muž ani žena nepadli rukou trolloků. Mladé páry nabádají, aby si svůj první šanna’har vychutnaly, jako si člověk vychutnává první sousto šťavnatého pokrmu. Naše manželství pro nás bude nové jen jednou.“
Sloužící přichystali jídlo včetně několika skleněných mis se svíčkami. Faile je úsměvem a pokynem ruky propustila a oni odešli dolů. Faile si očividně dala záležet na tom, aby to vypadalo jako opulentní hostina. Pokrývka byla vyšívaná, snad ji získala ze šaidské kořisti. Jídlo bylo naservírované na stříbrných talířích a podnosech, šunka na vařeném ječmeni a pokrytá lichořeřišnicí. Bylo zde dokonce i víno.
Faile k němu přistoupila blíž. „Uvědomuju si, že letos se stala spousta věcí, na které nemá cenu vzpomínat. Malden, prorok, krutá zima. Ale pokud je to cena za to, že jsem s tebou, klidně bych ji zaplatila ještě tucetkrát.
Kdyby bylo všechno v pořádku, strávili bychom další měsíc tím, že bychom si navzájem dávali dárky, utvrzovali svou lásku, oslavovali naše první společné léto jako muže a ženy. Pochybuju, že budeme mít ten měsíc klidu, na který máme právo, ale alespoň bychom spolu měli strávit a užít si dnešní večer.“
„Nevím, jestli to dokážu, Faile,“ řekl. „Bělokabátníci, obloha… Světlo! Poslední bitva je skoro tady. Poslední bitva, Faile! Jak můžu oslavovat, když moje lidi drží a hrozí jim popravou a samotný svět může umřít?“
„Jestli zemře i samotný svět,“ řekla Faile, „není tohle ta chvíle, kdy si člověk musí udělat čas, aby ocenil, co má? Než o všechno přijde?“
Perrin zaváhal. Položila mu ruku na paži a její dotek byl tak jemný. Nezvýšila hlas. Chtěla, aby ječel? Bylo tak těžké poznat, kdy se chtěla hádat, a kdy ne. Možná by mu Elyas poradil.
„Prosím,“ promluvila tiše. „Zkus se najeden večer uvolnit. Kvůli mně.“
„Dobře,“ řekl a položil ruku na její.
Odvedla ho k pokrývce a bok po boku se posadili před rozložené stříbrné nádobí. Od hořících svíček, které tam sloužící zanechali, připálila Faile další. Noc byla mrazivá – mraky jako by vysávaly všechno letní teplo. „Proč venku?“ zeptal se Perrin. „A ne u nás ve stanu?“