„Zeptala jsem se Tama, jak v Dvouříčí slavíte šarma’har,“ řekla. „A přesně jak jsem se obávala, zjistila jsem, že ho neslavíte. Víš, tohle je vážně docela zaostalé – až se věci uklidní, budeme ten zvyk muset zavést. Nicméně Tam říkal, že nejblíž tomu bylo něco, co dělali se svou ženou. Jednou za rok si zabalili jídlo – tak marnivé, jak si mohli dovolit – a vyšplhali se v lese na nějaké nové místo. Tam se naobědvali a strávili spolu den.“ Přitiskla se k němu. „Svatbu jsme měli ve dvouříčském stylu, takže jsem chtěla, aby i tento den byl takový.“
Usmál se. Navzdory jeho dřívějším námitkám ho napětí opouštělo. Jídlo hezky vonělo a Perrinovi zakručelo v břiše, což Faile pobídlo k tomu, aby se narovnala, vzala jeho talíř a podala mu ho.
Pustil se do jídla. Snažil se zachovávat vhodné způsoby, ale jídlo bylo skvělé a měl za sebou dlouhý den. Přistihl se, jak se zuřivě zakusuje to šunky, přestože se pokoušel nepokapat honosnou pokrývku.
Faile jedla pomaleji a její pobavený pach se mísil s vůní mýdla.
„Co je“ zeptal se Perrin, otíraje si ústa. Teď, když slunce zapadlo, ozařovalo Faile jen světlo svící.
„Máš v sobě hodně z vlka, manželi.“
Ztuhl a uvědomil si, že si olizuje prsty. Zavrčel na sebe a místo toho šije utřel do ubrousku. Jakkoli měl vlky rád, nepozval by je ke společnému stolu. „Mám v sobě příliš z vlka,“ řekl.
„Jsi, kdo jsi, manželi. A já tě mám náhodou ráda takového, jaký jsi, takže je to v pořádku.“
Dál žvýkal kus šunky. Noc byla tichá a sloužící se stáhli tak daleko, že je necítil ani neslyšel. Faile pravděpodobně vydala příkazy, že je nemají rušit, a vzhledem ke stromům na úpatí kopce si nemusejí dělat starosti, že by je někdo sledoval.
„Faile,“ řekl tiše, „musíš vědět, co jsem dělal, zatímco jsi byla v zajetí. Prováděl jsem věci, u kterých jsem se bál, že mě zrněni na někoho, koho už nebudeš chtít. Nešlo jenom o dohodu se Seančany. Ti lidi ve městě jménem So Habor, na který nemůžu přestat myslet. Lidi, kterým jsem možná mohl pomoct. Atén Šaido, s rukou…“
„Slyšela jsem o tom. Vypadá to, žes udělal, cos musel.“
„Zašel jsem mnohem dál,“ přiznal Perrin. „Celou dobu jsem se nenáviděl. Mluvilas o tom, že urozený pán má být tak silný, aby sebou nenechal manipulovat. No, já nikdy tak silnej nebudu. Ne když tě zajmou.“
„Budeme se muset ujistit, že nezajmou.“
„Mohlo mě to zničit, Faile,“ řekl tiše. „Myslím, že cokoli jinýho bych zvládl. Ale když tě použijou proti mně, nebude záležet na ničem jiném. Udělal bych cokoli, abych tě ochránil, Faile. Cokoli.“
„Tak to bys mě měl možná zabalit dojemný látky,“ řekla suše, „a uložit mě v zamčeným pokoji.“ Kupodivu nebyla cítit uraženě.
„To bych neudělal,“ řekl Perrin. „Ty víš, že ne, Ale to znamená, že mám strašnou slabinu. Takovou, kterou vůdce mít nemůže.“
Odfrkla si. „Myslíš, že ostatní vůdci slabosti nemají, Perrine? Každý saldejský král nebo královna je měli. Nikiol Dianatkhah byl ochlasta, navzdory tomu, že se o něm mluví jako o jednom z našich největších králů, a Belairah se čtyřikrát vdala a zapudila manžela. Srdce ji vždycky dostalo do potíží. Jonasim měla syna, jehož hráčství její rod málem zruinovalo, a Lyonford se při výzvě nedokázal ovládat. Každý z nich byl skvělý vládce. A všichni měli své slabé stránky.“
Perrin dál zamyšleně přežvykoval.
„V Hraničních státech,“ pokračovala Faile, „máme jedno rčení. ‚Naleštěný meč odráží pravdu?‘ Muž může tvrdit, že horlivě koná svoji povinnost, ale když nemá vyleštěný meč, víš, že je líný. Nu, tvůj meč září, manželi. V posledních týdnech pořád tvrdíš, že jsi byl během mého zajetí mizerný vůdce. Přiměl bys mě věřit, že se ti celý tábor rozpadl pod rukama na prach! Ale to vůbec není pravda! Podařilo se ti přimět je soustředit se na cíl; nadchl šije, byl jsi silný a choval ses jako urozený pán.“
„Něco z toho je zásluha Berelain,“ řekl. „Myslím, že kdybych se ještě jeden den nekoupal, vykoupala by mě sama.“
„Jsem si jistá, že by to drbům moc neprospělo,“ poznamenala Faile suše.
„Faile, já…“
„O Berelain se postarám,“ řekla Faile. V jejím hlase se ozývalo nebezpečí. „To je povinnost, kterou se nemusíš nechat rozptylovat.“
„Ale…“
„Já se o Berelain postarám,“ zopakovala Faile rozhodnějším hlasem. Když byla cítit takto, nebylo moudré se s ní dohadovat, ne pokud nechtěl vyvolat skutečnou hádku. Uklidnila se a dala si další sousto vařeného ječmene. „Když jsem říkala, že jsi jako vlk, manželi, nemluvila jsem o tom, jak jíš. Mluvila jsem o tom, jak se věcem věnuješ. Ženeš se vpřed. Když vyvstane problém, který je třeba vyřešit, bez ohledu na to, jak velký, postaráš se o něj.
Copak to nechápeš? To je u vůdce výtečná vlastnost. Je to přesně to, co bude Dvouříčí potřebovat. Tedy samozřejmě za předpokladu, že máš ženu, která se postará a méně důležité záležitosti.“ Zamračila se. „Přála bych si, aby sis se mnou o praporu promluvil dřív, než jsi ho spálil. Bude těžké ho znovu pozvednout, aniž bys vypadal jako pitomec.“
„Já už ho nechci znovu pozvednout,“ řekl Perrin. „Proto jsem ho nechal spálit.“
„Ale proč?”
Ukousl si další sousto šunky a záměrně se díval jinam. Byla z ní cítit téměř zoufalá zvědavost.
Nemůžu je vést, pomyslel si. Ne dokud nebudu vědět, jestli dokážu ovládnout vlka. Jak by to mohl vysvětlit? Vysvětlit, že se bojí toho, jak nad ním v boji, nebo když něco příliš moc chce, přebírá kontrolu?
Vlků se nehodlal zbavit; příliš se stali jeho součástí. Ale kde by nechal své lidi, kde by nechal Faile, kdyby se ztratil v tom, co bylo v jeho nitru?
Opět si vzpomněl na špinavého tvora, zamčeného v kleci, který kdysi býval člověkem V tomhle už nezůstalo nic, co by si pamatovalo, jaké je to být člověkem…
„Manželi,“ řekla Faile a položila mu ruku na paži. „Prosím.“ Byla z ní cítit bolest. Svíralo se mu nad tím srdce.
„Má to co dělat s těma bělokabátníkama,“ řekl Perrin.
„Cože? Perrine, myslela jsem, že jsem říkala…“
„Má to co dělat,“ řekl Perrin pevně, „s tím, co se mi stalo, když jsem se s nima setkal posledně. A co jsem začal objevovat předtím.“
Faile svraštila čelo.
„Řekl jsem ti, že jsem zabil dva bělokabátníky,“ pokračoval. „Než jsem tě potkal.“
„Ano.“
„Usaď se,“ řekl. „Musíš slyšet celý příběh.“
Atak jí ho pověděl. Nejprve váhavě, ale brzy mu slova plynula snadněji. Mluvil o Šadar Logotu a o tom, jak se jejich skupina rozdělila. O tom, jak ho Egwain nechala chopit se vedení, což bylo možná poprvé, kdy musel něco takového udělat.
Už jí pověděl o svém setkání s Elyasem. Věděla o Perrinovi hodně, věci, které nikdy neřekl nikomu jinému, věci, o nichž nikdy nemluvil dokonce ani s Elyasem. Věděla o vlkovi. Věděla, že se bojí, že ztratí sám sebe.
Ale nevěděla, co cítí v bitvě. Nevěděla, jaké to bylo, zabít ty bělokabátníky, ochutnat jejich krev – buď ve vlastní puse, nebo prostřednictvím jeho spojení s vlky. Nevěděla, jaké to bylo, být pohlcen hněvem, strachem a zoufalstvím, když ji zajali. Tyto věci jí zajíkavě vysvětloval.
Pověděl jí o posedlosti, která se ho zmocnila, když po ní pátral ve vlčím snu. Mluvil o Noamovi a o tom, co se bojí, že se s ním stane. A co to má společného s tím, jak se chová v boji.