Faile tiše seděla na vrcholku kopce, rukama si objímala nohy, osvětlovaly ji svíce a poslouchala. Její pach byl tlumený. Možná si měl některé věci nechat pro sebe. Žádná žena nechtěla vědět, v jakou bestii se její muž mění, když zabíjí, ne? Ale když teď mluvil, chtěl se svých tajemství zbavit. Už ho unavovala.
Po každém slově se cítil uvolněněji. Slovům se podařilo to, co jídlo – jakkoli bylo dojemné – nedokázalo. Když jí vyprávěl o tom, s čím bojuje, cítil, jak to z něj snímá část břemene.
Skončil vyprávěním o Hopsalovi. Nebyl si jistý, proč si vlka nechal na konec; Hopsal byl součástí mnohého, o čem Perrin už vyprávěl – bělokabátníků, vlčího snu. Ale připadalo mu správné nechat si Hopsala až na konec, tak to udělal.
Když domluvil, zíral na plamen jedné ze svíček. Dvě z nich už zhasly, zatímco ostatní se stále mihotaly. Jeho očím to světlo nepřipadalo kalné. Už měl problém si vzpomenout, jaké to bývalo v době, kdy měl stejně slabé smysly jako každý obyčejný člověk.
Faile se k němu přitiskla a přehodila si přes sebe jeho paži. „Děkuju ti,“ řekla.
Zhluboka vydechl a znovu se opřel o pařez a cítil její teplo.
„Chci ti povědět o Maldenu,“ řekla.
„Nemusíš,“ namítl. „Jenom proto, že já…“
„Mlč. Když jsi mluvil, byla jsem zticha. Teďje řada na mně.“
„Dobře.“
Poslouchat o Maldenu by ho mělo znepokojovat. Ležel opřený zády o pařez, obloha nad ním praskala energií, samotnému vzoru hrozilo rozvolnění, zatímco jeho žena mluvila o tom, jak byla zajata a bita. Přesto kupodivu jen málokdy zažil něco tak uvolňujícího.
Události, k nimž ve městě došlo, pro ni byly důležité, možná dokonce i dobré. Přestože ho rozhněvalo, když slyšel, jak Sevanna nahou Faile svázala a nechala ji tak celou noc. Jednoho dne tu ženskou dostane.
Ale ne dnes. Dnes držel svou ženu v náručí a její silný hlas jej uklidňoval. Měl si uvědomit, že si sama naplánuje útěk. Když poslouchal o jejích pečlivých přípravách, vlastně si začínal připadat jako hlupák. Bála se, že se při pokusu o její záchranu nechá zabít – neřekla to nahlas, ale dokázal si to domyslet. Jak dobře ho znala.
Faile pár věcí vynechala. Nevadilo mu to. Faile by bez svých tajemství byla jako zvíře v kleci. Nicméně i tak si udělal jakousi představu o tom, co tají. Mělo to něco společného s tím Bezbratrým, který ji zajal, něco s Faileinými plány toho muže a jeho kamarády lstí přimět, aby jí pomohli utéct. Možná ho měla ráda a nechtěla, aby Perrin litoval, že ho zabil. To nebylo nutné. Tihle Bezbratří byli se Šaidy a zaútočili a zabíjeli muže pod Perrinovou ochranou. To by nenapravila žádná laskavost. Zasloužili si smrt.
Nad tím se zarazil. Bělokabátníci o něm nejspíš říkali něco velice podobného. Ale bělokabátníci zaútočili jako první.
Domluvila. Už bylo pozdě a Perrin se natáhl pro balík, který Faileini sluhové přinesli nahoru, a vytáhl pokrývku.
„Tak co?“ zeptala se Faile, když se zase usadil a znovu ji objal.
„Jsem překvapený, žes mě neseřvala, že jsem tam vtrhl jako zdivočelý býk a podupal všechny tvoje plány.“
Ucítil její uspokojení. Nebyla to emoce, kterou očekával, ale už dávno se přestal pokoušet rozluštit způsob, jakým ženy přemýšlejí.
„Skoro jsem to dneska vytáhla,“ řekla Faile, „abychom se mohli řádně pohádat a řádně usmířit.“
„Proč jsi to neudělala?“
„Usoudila jsem, že dnešní noc by měla proběhnout po dvouříčském způsobu.“
„A ty si myslíš, že v Dvouříčí se manželé nehádají?“ zeptal se pobaveně.
„No, možná ano. Ale ty, manželi, vždycky vypadáš, že se při hádce cítíš nepříjemně. Jsem moc ráda, že ses začal bránit, jak to má být. Ale mnohokrát jsem od tebe žádala, aby ses přizpůsobil mým zvykům. Myslela jsem, že se dnes pokusím přizpůsobit tvým.“
Nečekal, že taková slova někdy od Faile uslyší. Vypadalo to jako ta nejosobnější věc, jakou mu kdy mohla dát. Rozpačitě si uvědomil, že má v očích slzy, a pevně ji k sobě přitiskl.
„A teď,“ prohlásila, „tě upozorňuju, že nejsem poslušná ovce.“
„Něco takovýho by mě nikdy nenapadlo,“ řekl. „Nikdy.“
Ucítil z ní uspokojení.
„Omlouvám se, že jsem moc nepřemýšlel o tom, že bys mohla utéct sama,“ řekl Perrin.
„Odpouštím ti.“
Hleděl na ni a v těch nádherných očích se odráželo světlo svíček. „Znamená to, že se můžeme usmířit i bez hádky?“
Usmála se. „Pro jednou to dovolím. A služebníci mají samozřejmě přísný rozkaz zajistit nám soukromí.“
Políbil ji. Připadalo mu to tak strašně správné a věděl, že starosti, které měl – a rozpaky, které mezi nimi od Maldenu vládly – jsou pryč. Ať už to bylo skutečné, nebo si to jen představoval, pominulo to.
Měl Faile zpátky, skutečně a zcela.
KAPITOLA 17
Rozchody a setkání
Ráno po gholamově útoku se Mat probudil ze snů stejně prohnilých jako měsíc stará vajíčka, ztuhlý a rozbolavělý. Noc prospal v díře, kterou našel pod Aludřiným vozem se zásobami. Tohle místo si vybral náhodně, když si hodil kostkou.
Vylezl zpod vozu, postavil se a zakroužil rameny, až mu v nich zapraskalo. Zatracenej popel. Jedna z nejlepších věcí na tom, když měl člověk peníze, byla, že nemusel spát ve škarpách. 1 někteří žebráci trávili noci ve větším pohodlí.
Vůz páchl sírou a prachem. Byl v pokušení nakouknout pod vzadu nataženou navoskovanou plachtu, ale nebylo by to k ničemu. Aludra a její prášky byly nepochopitelní. Pokud ale budou draci fungovat, bylo Matoví jedno, že neví jak. No, nevadilo mu to moc. Ne natolik, aby riskoval, že ji rozčílí.
Naštěstí pro Mata nebyla ve voze. Znovu by si mu stěžovala, že jí nesehnal zvonaře. Vypadalo to, že ho považuje za svého osobního poslíčka. Vzpurného, který odmítá dělat svou práci pořádně. Většina žen měla takové okamžiky.
Procházel táborem a vymetal si z vlasů stébla slámy. Málem se vydal hledat Lopina, aby mu připravil koupel, než si vzpomněl, že je Lopin mrtvý. Zatracenej popel! Ubožák.
Vzpomínka na chudáka Lopina Matovi ještě zhoršila náladu, zatímco mířil k místu, kde sežene nějakou snídani. Juilin ho našel dřív. Malý tairenský chytač zlodějů měl svůj plochý kuželovitý klobouk a tmavě modrý kabát. „Mate,“ řekl. „Je to pravda? Dovolils Aes Sedai vrátit se do Věže?“
„Nepotřebovaly mý svolení,“ trhl sebou Mat. Jestli ty ženské uslyší, že se o tom mluví takhle, vyčiní mu kůži a udělají si z ní sedla. „Mám ale v úmyslu dát jim koně.“
„Už je máji,“ řekl Juilin a ohlédl se směrem k řadám kolíků. „Tvrdily, žes jim to dovolil.“
Mat vzdychl. Kručelo mu v žaludku, ale jídlo bude muset počkat. Vydal se k místu, kde byli uvázaní koně; bude se muset ujistit, že mu Aes Sedai nezmizí s nej lepšími zvířaty.
„Uvažoval jsem, že bych mohl odjet s nima,“ řekl Juilin, který se k Matovi připojil. „Vzít Theru do Tar Valonu.“
„Můžeš odejít, kdy budeš chtít,“ řekl Mat. „Nebudu tě tady držet.“ Juilin byl dobrý chlapík. Občas trochu upjatý. No, hodně upjatý. Vedle Juilina by i bělokabátník mohl vypadat uvolněně. Nebyl to ten typ, kterého byste chtěli vzít hrát kostky; celý večer by se na všechny v taverně kabonil a mumlal o zločinech, které určitě spáchali. Bylo na něj ale spolehnutí a v nouzi bylo dobré mít ho vedle sebe.