„Chci se vrátit zpátky do Tearu,“ řekl Juilin. „Ale Seančani by byli tak blízko a Thera… Bojí se toho. Představa Tar Valonu sejí taky moc nelíbí, ale nemáme moc na výběr a Aes Sedai slíbily, že když pojedu s nima, seženou mi v Tar Valonu práci.“
„Takže tohle je loučení?“ zeptal se Mat, který se zastavil a obrátil se k němu.
„Prozatím,“ řekl Juilin. Zaváhal a pak natáhl ruku. Mat sejí chopil, aby jí potřásl, a pak si chytač zlodějů odešel posbírat věci a ženu.
Mat chvíli přemýšlel, pak změnil názor a zamířil ke kuchyňskému stanu. Juilin Aes Sedai pravděpodobně zdrží a Mat si chtěl pro něco zajít.
O chvíli později dorazil k úvazištím pro koně, najedený a s balíkem zabaleným v plátně pod paží. Aes Sedai samozřejmě shromáždily nadměrně velkou karavanu z některých jeho nejlepších koní. Také to vypadalo, že Teslyn s Joline usoudily, že si můžou poručit nějaké soumary a vojáky, aby je naložili. Mat vzdychl a vkročil do toho zmatku, aby zkontroloval koně.
Joline seděla na Měsíční záři, klisně z tairenského chovu, která patřila jednomu z mužů, které Mat ztratil v boji při útěku před Seančany. Zdrženlivější Edesina nasedla na Pochodeň a občas se ohlížela na dvě ženy, které stály stranou. Bethamin s tmavou kůží a bledá žlutovlasá Seta byly bývalé sul’dam.
Zatímco se skupina shromažďovala, obě Seančanky se vší silou snažily vypadat lhostejně. Mat se doloudal až k nim.
„Výsosti,“ řekla Seta, „je to pravda? Ty jim dovolíš, aby odjely?“
„Nejlepší bude se jich zbavit,“ řekl Mat, který sebou trhl, když uslyšel, jakým titulem ho oslovila. Musely kolem sebe rozhazovat taková slova, jako by to byly dřevěné groše? Obě Seančanky se od chvíle, kdy se k nim připojily, hodně změnily, ale zdálo se, že jim pořád připadá divné, že Mat nechce Aes Sedai použít jako zbraně. „Chcete odjet, nebo chcete zůstat?“
„Odjedeme,“ prohlásila Bethamin rozhodně. Jak se zdálo, byla odhodlaná se učit.
„Ano,“ řekla Seta, „i když si občas myslím, že by možná bylo lepší nechat nás prostě umřít, vzhledem ktomu, že… No, to, co jsme, co představujeme, znamená, že jsme nebezpečím pro říši.“
Mat přikývl. „Tuon je sul’dam“ řekl.
Obě ženy sklopily oči.
„Jeďte s Aes Sedai,“ řekl Mat. „Dám vám vlastní koně, takže na nich nebudete závislé. Naučte se usměrňovat. To bude užitečnější než umřít. Možná vy dvě jednou dokážete přesvědčit Tuon, jaká je pravda. Pomozte mi najít způsob, jak to napravit, aniž by se říše zhroutila.“
Obě ženy na něj pohlédly a náhle vypadaly odhodlaněji a sebejistěji. „Ano, Výsosti,“ řekla Bethamin. „Dává nám to dobrý cíl. Děkuji ti, Výsosti.“
Seta měla dokonce slzy v očích! Světlo, co si myslely, že jim právě slíbil? Mat vycouval, než si stačily vzít do hlavy další divné nápady. Proklaté ženské. Přesto se nedokázal ubránit, aby mu jich nebylo líto. Zjistily, že mohou usměrňovat, měly strach, že by mohly pro všechny kolem představovat nebezpečí.
Tak se cítil Rand, napadlo ho. Chudák. Jako vždy mu při pomyšlení na Randa před očima zavířily barvy. Snažil se nedělat to příliš často, a než stačil barvy zahnat, zahlédl holícího se Randa v honosném pozlaceném zrcadle, které viselo v krásné koupelně.
Mat rozkázal, aby suTdam dali koně, a pak zamířil k Aes Sedai. Dorazil Tom a přiloudal se k němu. „Světlo, Mate,“ řekl. „Vypadáš, jako by ses zamotal do tmí a pořádně to schytal.“
Mat zvedl ruku k vlasům, na které byl nejspíš moc pěkný pohled. „Přežil jsem noc a Aes Sedai odjíždějí. Skoro mám chuť při té představě tancovat.“
Tom si odfrkl. „Věděls, že tady budou?“
„Sul’dam? Napadlo mě to.“
„Ne, tihle dva.“ Ukázal prstem.
Mat se otočil a svraštil čelo, když spatřil přijíždějící Leilwin a Bayleho Domona. Věci měli sbalené na hřbetech koní. Leilwin – tehdy známá jako Egeanin – kdysi bývala seančanskou šlechtičnou, ale Tuon ji zbavila jména. Na sobě měla šaty s rozstřiženou sukní v tlumeně šedé barvě. Krátké vlasy jí dorostly a sahaly jí přes uši. Sesedla a zamířila Matovým směrem.
„Ať shořím,“ řekl Mat Tomovi„jestli se mi podaří zbavit i jí, skoro si začnu myslet, že se ke mně život začal chovat fér.“
Domon šel za ní. Byl její só’džin. Nebo… mohl být pořád její só’džin, když už teď neměla titul? No, každopádně byl její manžel. Illiánec byl mohutný a silný. Nebyl to špatný chlapík, když zrovna nebyla Leilwin poblíž. Což byla pořád.
„Cauthone,“ řekla a přistoupila k němu.
„Leilwin,“ odvětil. „Odjíždíte?“
„Ano.“
Mat se usmál. Opravdu si zatancuje!
„Vždycky jsem měla v úmyslu odjet do Bílé věže,“ pokračovala. „Rozhodla jsem se k tomu toho dne, kdy jsem odjela z Ebú Daru. Pokud Aes Sedai odjíždějí, pojedu s nimi. Je vždycky moudré, když loď využije příležitosti a připojí se ke konvoji.“
„Je škoda, že odjíždíš,“ zalhal Mat a dotkl se na pozdrav krempy klobouku. Leilwin byla drsná jako stoletý dub, v němž jsou zaseknuté zbytky sekery, kterou tam nechali muži dost hloupí, aby se ho pokusili porazit. Kdyby její kůň cestou do Tar Valonu ztratil podkovu, nejspíš by si to zvíře přehodila přes rameno a zbytek cesty odnesla.
Ale Mata neměla ráda, navzdory všemu, co udělal, aby jí zachránil kůži. Možná to bylo proto, že jí nedovolil ujmout se vedení, nebo možná proto, že byla nucena předstírat, že je jeho milenka. Nu, on si tuhle část taky neužíval. Bylo to jako držet meč za čepel a předstírat, že neřeže.
Ačkoli bylo zábavněji sledovat,jak se svíjí.
„Ať se ti daří, Matrime Cauthone,“ řekla Leilwin. „Nezávidím ti pozici, do které ses dostal. Z určitého hlediska se domnívám, že větry, které tebou zmítají, mohou být ve skutečnosti bouřlivější než ty, které v poslední době bičují mě.“ Kývla na něj a pak se obrátila k odchodu.
Domon se natáhl a položil Matoví ruku na paži. „Dodržel jsi slovo. Při mé staré bábě! Byla to kodrcavá jízda, ale dodržel jsi slovo. Díky.“
Oba odešli. Mat potřásl hlavou, mávl na Toma a vydal se k Aes Sedai. „Teslyn,“ řekl. „Edesino. Joline. Je všechno v pořádku?“
„Ano,“ odpověděla Joline.
„Dobře, dobře,“ řekl Mat. „Dostaly jste slušné soumary?“
„Budou stačit, pane Cauthone,“ odpověděla Joline. Potlačila škubnutí a dodala: „Děkuji, žes nám je dal.“
Mat se široce usmál. Páni, slyšet ji, jak se snaží chovat uctivě, bylo tak zábavné! Očividně čekala, že Elain ji a ostatní přivítá s otevřenou náručí, ne že je pošle z paláce bez slyšení.
Joline si Mata změřila pohledem, plné rty sevřené do tenké čárky. „Ráda bych tě zkrotila, Cauthone,“ řekla. „Pořád mám napůl v plánu se jednou vrátit a postarat se, aby se to udělalo pořádně.“
„Budu se zatajeným dechem čekat,“ prohlásil a vyňal zpod paže balík zabalený v plátně. Podal jí ho.
„Co je to?“ zeptala se a nevzala si ho.
Mat balíkem zatřepal. „Dárek na rozloučenou,“ řekl. „Tam, odkud pocházím, nikdy nenecháme pocestného odejít, aniž by dostal něco na rozloučenou. Bylo by to nezdvořilé.“
Zdráhavé balík přijala a nakoukla dovnitř. Očividněji překvapilo, když tam našla asi tucet pocukrovaných vdolků. „Díky,“ řekla zamračeně.