„Nedívej se na mě takhle, urozený pane Mate,“ řekla Setalle. „Norám se vypravil do města, aby zjistil, jaké zásoby by mohl sehnat. Všimla jsem si, že když tady kuchař není, aby chlapy popoháněl, příprava jídla hrozně trvá. Ne všichni z nás rádi obědvají při západu slunce.“
„Nic jsem neřek,“ prohlásil Mat klidně. Kývl stranou. „Můžeme si chvilku promluvit?“
Setalle zaváhala, ale pak přikývla a poodešla s ním od ostatních. „Co se opravdu děje?“ zeptala se šeptem. „Vypadáš, jako bys spal v kupě sena.“
„Vlastně jsem spal pod vozem. A můj stan je špinavý od krve. Zrovna se netěším, že se tam půjdu převlíct.“
Její pohled změkl. „Chápu tvoji ztrátu. Ale to neni omluva pro to, aby ses tady potuloval a vypadal jako někdo, kdo žije pod mostem. Budeš si muset najmout nového sluhu.“
Mat se zamračil. „Především jsem nikdy žádnýho nepotřeboval. Umím se o sebe postarat. Podívej, chci tě požádat o laskavost. Chci, abys chvíli dávala pozor na Olvera.“
„Proč?“
„Ta věc by se mohla vrátit,“ řekl Mat. „A mohla by mu zkusit ublížit. Kromě toho už brzo s Torném odjedeme. Možná se vrátím. Měl bych se vrátit. Ale když ne… No, byl bych raději, kdyby nezůstal sám.“
Pozorně si ho prohlédla. „Nebyl by sám. Zdá se, že muži v táboře mají to dítě moc rádi.“
„Jistě, ale nelíbí se mi, co ho učí. Kluk potřebuje lepší příklad než tuhle chásku.“
Zdálo se, že ji to z nějakého důvodu pobavilo. „Už jsem to dítě začala učit číst. Myslím, že když to bude třeba, můžu se o něj chvíli postarat.“
„Skvěle. Paráda.“ Mat si oddechl. Ženám vždycky udělalo radost, když měly možnost vychovávat malého kluka. Mat se domníval, že si myslí, že když se budou dost snažit, mohlo by se jim podařit ho naučit, aby se z něj nestal chlap. „Dám ti nějaké peníze. Můžete jít do města a najít si hostinec.“
„Ve městě jsem byla,“ odpověděla Setalle. „Vypadá to, že všechna místa ve městě jsou už nacpaná k prasknutí.“
„Něco vám najdu,“ slíbil Mat. „Jenom drž Olvera v bezpečí. Až budu mít někoho, kdo otevře průchody, nechám je, ať tě pošlou do Illianu, abys mohla najít manžela.“
„Platí,“ řekla Setalle. Zaváhala a zalétla pohledem k severu. „Ostatní… ostatní tedy odjely?“
„Ano.“ Ještě že tak.
S lítostivým výrazem přikývla. Možná, že jeho chlapy nehonila s obědem, protože jí vadilo, že odpočívají. Možná hledala něco, čím se zaměstnat.
„Mrzí mě to,“ řekl Mat. „To, co se ti stalo.“
„Minulost je pryč,“ odvětila. „A já ji musím nechat být. Nikdy jsem neměla žádat, ať mi ukážeš tu věc, co nosíš. Těchhle posledních pár týdnů mě přimělo se zapomenout.“
Mat přikývl, rozloučil se s ní a vydal se hledat Olvera. A potom by si opravdu měl zajít převléknout kabát. A ať shoří, ale taky se oholí. Ti lidi, co ho hledají, si ho třeba můžou zatraceně zabít. Podříznutý krk bude lepší než tohle svědění.
Elain se procházela po palácové Jitřní zahradě. Tato menší zahrada, umístěná na střeše východního křídla paláce, vždy bývala oblíbeným místem její matky. Lemovala ji oválná bílá kamenná zídka s vyšší zakřivenou stěnou vzadu.
Elain měla dokonalý výhled na město pod sebou. Kdysi mívala raději nižší zahrady, protože poskytovaly úkryt. Právě v těchto zahradách poprvé potkala Randa. Přitiskla si ruku na břicho. Přestože si připadala obrovská, těhotenství se teprve začínalo ukazovat. Naneštěstí si musela objednat úplně novou sadu šatů. V nadcházejících měsících to zřejmě bude muset udělat znovu. Taková otrava!
Elain se dál procházela po zahradě. V květináčích kvetly růžové vyskočky a bílé jitřenky. Květy nebyly zdaleka tak velké, jak by měly, a už uvadaly. Zahradníci si stěžovali, že nic nepomáhá. Za městem vadly tráva i rostliny v celých pásech a pokrývka tvořená čtverci polí a úrody měla skličující hnědou barvu.
Skutečně to přichází, pomyslela si Elain. Pokračovala v chůzi po travnaté zastřižené cestičce. Úsilí zahradníků neslo alespoň nějaké ovoce. Tráva tady byla převážně zelená a vzduch byl provoněný vůní růží, které se plazily vzhůru po zdi. Měly na sobě hnědé skvrny, ale rozkvetly.
Středem zahrady zurčel potůček, lemovaný pečlivě rozmístěnými říčními oblázky. Potůček tekl, jen když byla Elain v zahradě; vodu museli vynášet nahoru do nádrže.
Elain se zastavila na další vyhlídce. Královna nemohla vyhledávat samotu tak jako dědička. Birgitte se zastavila vedle ní. Založila si ruce na prsou zakrytých červeným kabátem a změřila si Elain pohledem.
„Co je?“ zeptala se Elain.
„Je na tebe krásně vidět,“ řekla Birgitte. „Kdokoli tam dole s lukem a dobrým zrakem by mohl zemi uvrhnout zpátky do války o nástupnictví.“
Elain zvedla oči v sloup. „Jsem v bezpečí, Birgitte. Nic se mi nestane.“
„A, tak to se omlouvám,“ opáčila Birgitte. „Zaprodanci jsou na svobodě a jsou na tebe naštvaní, černé adžah jsou nepochybně vzteky bez sebe, že jsi zajala jejich agenty, ponížila jsi spoustu šlechtičen, které se snažily zmocnit trůnu. Očividně ti vůbec žádné nebezpečí nehrozí. Tak to si teda skočím na oběd.“
„Klidně můžeš,“ obořila se na ni Elain. „Protože já jsem v bezpečí. Min měla vidění. Moje děti se narodí zdravé. Min se nikdy neplete, Birgitte.“
„Min řekla, že tvoje děti budou silné a zdravé,“ řekla Birgitte. „Ne že ty budeš zdravá, až se narodí.“
„A jak jinak by to šlo?“
„Viděla jsem lidi, které praštili do hlavy tak silně, že už nikdy nebyli jako dřiv, holka,“ řekla Birgitte. „Někteří žili ještě roky, ale už nikdy nepromluvili a museli jim do postele dávat mísu. Mohla bys přijít o ruku nebo o obě, a stejně porodit zdravé děti. A co lidi kolem? Nemyslíš na to, do jakého nebezpečí bys je mohla uvést?“
„Vandene i Sareithu si vyčítám,“ řekla Elain. „A ty muže, co umřeli, aby mě zachránili. Neopovažuj se naznačovat, že za ně necítím odpovědnost! Ale královna musí přijmout břímě toho, že nechává jiné umírat ve svém jménu. Tohle už jsme probíraly, Birgitte. Dohodly jsme se, že jsem nemohla tušit, že se Cesmal s ostatními takhle objeví.“
„Dohodly jsme se, ” procedila Birgitte skrz zaťaté zuby, „že nemá cenu se dál hádat. Ale chci, abys měla na paměti, že se toho pořád může spousta pokazit.“
„Nepokazí,“ řekla Elain s pohledem upřeným na město. „Moje děti budou v bezpečí, a to znamená, že já taky. Máme čas až do porodu.“
Birgitte podrážděně vydechla. „Pitomá, paličatá…“ Odmlčela se, když se jedna z gardistek máváním dožadovala její pozornosti. Na střechu vyšly dvě ženy z rodinky. Elain je požádala, aby se tu s ní sešly.
Birgitte zaujala postavení vedle jedné z malých třešní a založila si ruce. Obě ženy z rodinky měly prosté šaty, Sumeko žluté a Alise modré. Alise byla z nich dvou menší, s prokvetlými hnědými vlasy, a byla v síle slabší, takže se u ní stárnutí nezpomalilo tolik jako u Sumeko.
Obě ženy v poslední době chodily sebejistěji. Nikdo další z rodinky nezmizel ani nebyl zavražděn; celou dobu za těmi vraždami stála Kareane. Černá, která se ukrývala mezi nimi. Světlo, při tom pomyšlení naskakovala Elain husí kůže!
„Veličenstvo,“ řekla Alise a udělala pukrle. Mluvila klidným hlasem se slabým tarabonským přízvukem.