„Veličenstvo,“ řekla i Sumeko a napodobila úklonu své společnice. Obě se chovaly uctivě – k Elain víc než v poslední době k Aes Sedai. Nyneiva rodince ve vztahu k Aes Sedai a Bílé věži dodala páteř, ačkoli pokud šlo o Alise, Elain nikdy neměla dojem, že by to bylo třeba.
Během obléhání začalo chování rodinky Elain dráždit. Nicméně poslední dobou o nich uvažovala. Byly jí nanejvýš užitečné. Jak vysoko je jejich nově nalezená odvaha vynese?
Elain postupně oběma ženám kývla na pozdrav a pak pokynula směrem ke trojici křesel, postavených ve stínu sklánějících se třešní. Všechny se usadily vedle umělého potůčku, který se vinul nalevo od nich. Stála tam konvice s mátovým čajem. Obě si nalily šálek, ale pečlivě do něj štědře přidaly med. Bez něj teď čaj chutnal příšerně.
„Jak se daří rodince?“ zeptala se Elain.
Ženy na sebe pohlédly. Zatraceně. Elain se chovala příliš formálně. Věděly, že se něco chystá.
„Daří se nám dobře, Veličenstvo,“ řekla Alise. „Zdá se, že většina žen se přestává bát. Alespoň ty, které vůbec měly dost rozumu, aby se bály. Řekla bych, že ty, které se nebály, byly ty, co chodily samy a umřely.“
„Taky je dobré, že už nemusíme trávit tolik času léčením,“ poznamenala Sumeko. „Začínalo to být velmi vyčerpávající. Tolik zraněných, den za dnem.“ Udělala obličej.
Alise byla z tužšího těsta. S mírným výrazem upíjela čaj. Neměla tvář klidnou a ztuhlou jako Aes Sedai. Ale zamyšlenou a vřelou, přesto však uzavřenou. To byla výhoda, kterou tyto ženy měly nad Aes Sedai – nehledělo se na ně s takovým podezřením, protože nebyly přímo spojené s Bílou věží. Ale také neměly její autoritu.
„Cítíte, že vás chci o něco požádat,“ řekla Elain a pohlédla Alise do očí.
„Cítíme?“ zeptala se překvapeně Sumeko. Možná ji Elain přecenila.
Alise vážně přikývla. „Co jsme tady, žádalas toho od nás hodně, Veličenstvo. Ne víc, než jsem pokládala za tvé právo. Dosud.“
„Snažila jsem se vás v Caemlynu přivítat,“ řekla Elain. „Protože si uvědomuju, že se nemůžete vrátit domů, ne dokud v Ebú Daru vládnou Seančani.“
„To je pravda,“ přikývla Alise. „Ale těžko můžeme Ebú Dar nazývat domovem. Bylo to prostě místo, kde jsme žily. Ani ne tak domov, spíše nutnost. Mnohé z nás se stejně stěhovaly ven i dovnitř, aby se vyhnuly pozornosti.“
„Uvažovaly jste nad tím, kde zůstanete teď?“
„Půjdeme do Tar Valonu,“ řekla Sumeko rychle. „Nyneiva Sedai říkala..
„Jsem si jistá, že pro některé z vás tam bude místo,“ přerušila ji Elain. „Pro ty, které se chtějí stát Aes Sedai. Egwain dá s radostí druhou šanci každé ženě z rodinky, která si bude přát znovu zkusit získat šátek. Ale co zbytek?“
„Mluvily jsme o tom,“ řekla Alise opatrně s přimhouřenýma očima. „Přidružíme se k Bílé věži. Aes Sedai k nám budou chodit na odpočinek.“
„Ale určitě se nepřestěhujete k Tar Valonu. K čemu by byla rodinka jako místo, kde si odpočinout od politiky Aes Sedai, kdybyste zůstaly tak blízko Bílé věži?“
„Předpokládaly jsme, že zůstaneme tady,“ řekla Alise.
„Taky jsem to předpokládala,“ přitakala Elain opatrně. „Ale předpoklady nestačí. Chci vám místo nich dát slib. Koneckonců, pokud hodláte zůstat v Caemlynu, nevidím důvod, proč vám nenabídnout přímo podporu.“
„A co za to?“ zeptala se Alise. Sumeko vše sledovala se zmateně svraštěným čelem.
„Ne moc,“ řekla Elain. „Vážně, vlastně skoro nic. Občasnou laskavost, jaké jste mi prokázaly i v minulosti.“
V zahradě zavládlo mlčení. Ve vzduchu se vznášel nezřetelný křik z města pod nimi, větve se chvěly ve větru a mezi Elain a rodinku se z nich sneslo pár hnědých listů.
„To zní nebezpečně,“ poznamenala Alise a upila čaje. „Určitě nenavrhuješ, abychom tady v Caemlynu vybudovaly soupeřící Bílou věž.“
„Nic takového,“ řekla Elain rychle. „Koneckonců, já sama jsem Aes Sedai. A Egwain mluvila o tom, že nechá rodinku pokračovat tak jako dřív, pokud přijmou její autoritu.“
„Nejsem si jistá, že chceme ‚pokračovat tak jako dřív’,“ řekla Alise. „Bílá věž nás nechala žít v hrůze z odhalení. Ale celou dobu nás využívala. Čím víc o tom přemýšlíme, tím méně… zábavné nám to připadá.“
„Mluv za sebe, Alise,“ ozvala se Sumeko. „Já mám v úmyslu podstoupit zkoušku a vrátit se do Věže. Já se připojím ke žlutým, pamatuj na má slova.“
„Snad, ale mě nepřijmou,“ řekla Alise. „Jsem v síle příliš slabá. Nepřijmu nic polovičního, kdy budu nucena šoupat nohama a klanět se pokaždé, když se vynoří nějaká sestra a bude chtít, ať jí vyperu prádlo. Ale taky nepřestanu usměrňovat. Nevzdám se toho. Egwain Sedai mluvila o pokračování rodinky, ale když to tak bude, budeme moct jedinou sílu používat otevřeně?“
„Předpokládám, že ano,“ řekla Elain. „Velká část z tohohle byl Egwainin nápad. Určitě by k vám neposílala Aes Sedai na odpočinek, kdyby měly zakázáno usměrňovat. Ne, časy, kdy ženy mimo Věž usměrňovaly potají, skončily. Hledačky větru, aielské moudré, ty všechny dokázaly, že doba se musí změnit.“
„Snad,“ připustila Alise. „Ale poskytovat naše služby andorské koruně je úplně jiná záležitost.“
„Ujistily bychom se, že nejsme ve střetu se zájmy Věže,“ řekla Elain. „A vy byste přijaly autoritu amyrlin. Tak v čem je problém? Aes Sedai poskytují služby vládcům po celém světě.“
Alise se napila čaje. „Tvoje nabídka má něco do sebe. Ale záleží na tom, jaké služby bude andorská koruna vyžadovat.“
„Budu od vás chtít jen dvě věci,“ řekla Elain. „Cestování a léčení. Nemusíte se účastnit našich sporů, nemusíte se zaplétat do naší politiky. Stačí, když budete prostě souhlasit, že vyléčíte nemocné lidi a že každý den určíte skupinu žen, která bude na přání Koruny vytvářet průchody.“
„To pořád nepříjemně připomíná tvoji vlastní Bílou věž,“ řekla Alise. Sumeko se mračila.
„Ne, ne,“ namítla Elain. „Bílá věž znamená autoritu, politiku. Vy byste byly něco úplně jiného. Představte si místo v Caemlynu, kde se každý může nechat zadarmo vyléčit. Představte si město bez chorob. Představte si svět, kde se jídlo okamžitě dostane potřebným.“
„A královnu, která může poslat vojáky, kam potřebuje,“ řekla Alise. „Jejíž vojáci můžou jeden den bojovat a druhý den být vyléčení. Královnu, která může mít hezký zisk z toho, že si od kupců nechá platit za přístup k průchodům.“ Upila čaj.
„Ano,“ přiznala Elain. 1 když si ještě nebyla jistá, jak přesvědčí Egwain, aby jí tuto část dovolila.
„Budeme chtít polovinu,“ řekla Alise. „Polovinu z toho, co budeš za cestování nebo léčení účtovat.“
„Léčení bude zdarma,“ prohlásila Elain pevně. „Pro každého, kdo přijde, bez ohledu na to, kdo to je. Lidé budou léčeni v pořadí podle vážnosti nemoci, ne podle svého postavení.“
„S tím bych mohla souhlasit,“ řekla Alise.
Sumeko na ni vytřeštila oči. „Nemůžeš mluvit za nás. Sama jsi mi vmetla do tváře, že když jsme teď odešly z Ebú Daru, šicí kroužek se rozpadl. Kromě toho, podle pravidel…“
„Mluvím za sebe, Sumeko,“ řekla Alise. „A za ty, kdo se ke mně připojí. Rodinka, jak jsme ji znávaly, už neexistuje. Vládla nám potřeba zůstat v utajení, ta teď pominula.“
Sumeko ztichla.
„Ty se chceš přidat k Aes Sedai, přítelkyně moje,“ pokračovala Alise a položila jí ruku na paži. „Ale mě nepřijmou a já nepřijmu je. Potřebuju něco jiného a ostatní taky.“