„Ale připoutat se k andorské koruně..
„Připoutáme se k Bílé věži,“ řekla Alise. „Ale žijeme v Caemlynu. Obojí má své výhody. Nejsme dost silné, abychom vydržely samy. Andor je stejně dobré místo jako každé jiné. Má přízeň Bílé věže a přízeň Draka Znovuzrozeného. V podstatě je tady, a tak i my.“
„Můžete se přetvořit,“ řekla Elain, která cítila stále větší vzrušení. „Můžete vytvořit nová pravidla. Když budete chtít, můžete se rozhodnout, že se ženy z rodinky můžou vdávat. Myslím, že by to bylo nejlepší.“
„Proč?“ zeptala se Alise.
„Protože je to bude vázat,“ vysvětlila Elain. „Budou tak pro Bílou věž představovat menší hrozbu. Pomůže vás to odlišit. Je to něco, co v Bílé věži dělá jen málo žen, a poskytne vám to něco, co z rodinky udělá přitažlivější možnost.“
Alise zamyšleně přikývla; zdálo se, že Sumeko se s tím smiřuje. Elain musela s lítostí připustit, že až ta žena odejde, nebude jí chybět. Elain měla v úmyslu je dotlačit k tomu, aby změnily způsob, jakým si vybírají vedení. Bylo by mnohem příhodnější, kdyby mohla spolupracovat s někým jako Alise, místo s tou, která mezi nimi bude náhodou nejstarší.
„Pořád mi dělá starosti amyrlin,“ řekla Alise. „Aes Sedai si za služby nenechávají platit. Co řekne, když s tím začneme?“
„Já si s Egwain promluvím,“ zopakovala Elain. „Jsem si jistá, že ji dokážu přesvědčit, že rodinka a Andor pro ni nepředstavují hrozbu.“
Snad. Rodinka jí nabízela šanci na něco neuvěřitelného, šanci pro Andor získat stálý a levný přístup k průchodům. Tím by se téměř vyrovnala Seančanům.
Ještě chvíli se ženami rozmlouvala, aby se ujistila, že mají pocit, že jim věnuje náležitou pozornost. Nakonec je propustila, ale dál prodlévala v zahradě, kde stála mezi dvěma květináči s modrými zvonky, jejichž trsy drobných zplihlých kalichových kvítků se třásly ve větru. Snažila se nedívat na vedlejší květináč, který byl prázdný. Modrým zvonkům v něm vykvetly krvavě rudé květy, a když do nich někdo řízl, skutečně z nich krvácelo cosi červeného. Zahradníci je vytrhali.
Seančané nakonec dorazí do Andoru. Tou dobou budou Randova vojska nejspíš oslabena a poničena bojem a jejich vůdce možná mrtvý. Při tom pomyšlení se jí opět sevřelo srdce, ale nemohla se před tou pravdou schovávat.
Andor by pro Seančany představoval cennou trofej. Doly a úrodná půda by je lákaly, stejně jako blízkost Tar Valonu. Kromě toho měla podezření, že ti, kdo se prohlašují za následníky Artuše Jestřábí křídlo, nebudou spokojení, dokud nedostanou vše, co kdysi patřilo jejich předkovi.
Elain hleděla na svou zemi. Svou zemi. Plnou těch, kdo věřili, že je ochrání a ubrání. Mnozí, kteří podporovali její nárok na trůn, jí příliš nevěřili. Ale představovala jejich nejlepší možnost, jejich jedinou možnost. Ukáže jim, že si zvolili moudře.
Zajistit si rodinku bude první krok. Dříve či později budou Seančané cestovat. Stačilo jim jen zajmout jedinou ženu, která to tkanivo zná, a brzy budou všechny damane s dostatečnou silou do poslední schopné vytvářet průchody. Elain k nim také potřebovala přístup.
Co však neměla, byli usměrňovači, které by šlo využít v boji. Věděla, že tohle od rodinky žádat nemůže. Nikdy by s tím nesouhlasily, stejně jako Egwain. A ani sama Elain ne. Kdyby nutila ženy, aby používaly sílu jako zbraň, nebyla by o nic lepší než samotní Seančané.
Elain naneštěstí moc dobře věděla, jakou zkázu může žena používající jedinou sílu způsobit. Když Birgitte vedla útok na černé adžah, které ji tady v Caemlynu unesly, byla Elain svázaná ve voze, ale viděla následky. Stovky mrtvých, další stovky zraněných, tucty spálených. Kouřící, zkroucené mrtvoly.
Něco potřebovala. Nějaké ostří proti Seančanům. Něco, aby v boji vyrovnala jejich usměrňovačky. Jediné, co ji napadalo, byla Černá věž. Stála na andorské půdě. Řekla jim, že je považuje za součást své země, ale dosud nezašla dál, než že tam poslala kontrolu.
Co se s nimi stane, pokud Rand zemře? Má odvahu šije nárokovat? Má odvahu čekat, až to udělá někdo jiný?
KAPITOLA 18
Síla tohoto místa
Perrin běžel temnotou. O tvář se mu otíraly prameny vlhké mlhy a srážely še mu ve vousech. Mysl měl zamlženou a vzdálenou. Kam míří? Co dělá? Proč běží?
Zařval a vrhl se vpřed, prorazil zahalenou temnotou a vyrazil do otevřeného prostoru. Zhluboka se nadechl a přistál na vrcholku příkrého kopce, místy porostlého krátkou trávou a s kruhem stromů na úpatí. Zatažená obloha duněla a bublala jako kotel s vroucím dehtem.
Byl ve vlčím snu. Jeho tělo dřímalo ve skutečném světě, na tomto kopci, s Faile. Usmál se a zhluboka dýchal. Jeho problémy se nijak neumenšily. Ve skutečnosti, vzhledem k ultimátu bělokabátníků, se spíš zvětšovaly. Ale s Faile bylo všechno v pořádku. Tato prostá skutečnost toho tolik změnila. S ní po boku může dokázat cokoli.
Seběhl po svahu a vydal se přes otevřené prostranství, kde tábořilo jeho vojsko. Byli zde už dostatečně dlouho, aby se to ve vlčím snu projevilo. Stany zrcadlily bdící svět, ačkoli pokaždé, když se na ně podíval, měly chlopně jinak. Jámy na kuchyňské ohně, vyjeté koleje na cestičkách, sem tam nějaké smetí nebo odložené nástroje. Ty se stále objevovaly a pak mizely.
Rychle probíhal táborem a každým krokem překonal desetinásobnou vzdálenost. Kdysi by na něj nepřítomnost lidí v ležení možná působila zlověstně, ale už byl na vlčí sen zvyklý. Toto bylo přirozené.
Perrin se přiblížil k soše vedle tábora a pohlédl vzhůru na kámen, poďobaný stářím a zarostlý černým, oranžovým a zeleným lišejníkem. Socha musela zaujímat zvláštní postoj, aby spadla tímto způsobem. Téměř to vypadalo, jako by ji takto vytesali – obrovskou paži trčící z hlíny.
Perrin se obrátil na jihovýchod směrem k místu, kde ležel tábor bělokabátníků. Musel se s nimi vypořádat. Byl si stále jistější – přesvědčenější – že dokud se nepostaví stínům své minulosti, nemůže pokračovat.
Existoval způsob, jak to s nimi s jistotou vyřešit. Pečlivě nastražená past, využívající aša’many a moudré, a Perrin by mohl na děti udeřit tak tvrdě, až by je rozprášil. Možná by je jako takové možná mohl zničit nadobro.
Měl prostředky, příležitost a motivaci. Už žádný strach, už žádné bělokabátnické soudní frašky. Skočil vpřed, prolétl deset kroků a lehce dopadl na zem. Pak se rozběhl po cestě na jihovýchod.
Tábor bělokabátníků našel v zarostlé dolině, tisíce bílých stanů, vztyčených v těsných kruzích. Stany zhruba deseti tisíc dětí, společně s dalšími deseti tisíci žoldnéřů a dalších vojáků. Balwer odhadoval, že je to podstatná část zbytku dětí, ačkoli nebylo jasné, jak tu informaci získal. Perrin doufal, že mužova nenávist k bělokabátníkům mu nezastírá úsudek.
Perrin procházel mezi stany a rozhlížel se, zda nedokáže objevit něco, co se Elyasovi a Aielům nepodařilo. Nebylo to pravděpodobné, ale usoudil, že když je tady, stojí to za pokus. Kromě toho chtěl místo vidět na vlastní oči. Zvedal stanové chlopně, proplétal se mezi shluky stanů, prohlížel si tábor a snažil se vcítit do něj a jeho obyvatel. Tábor byl velice uspořádaný. Vnitřky stanů nebyly tak stabilní jako stany samotné, ale tam, co viděl, byl také udržován pořádek.
Bělokabátníci měli věci rádi uklizené, čisté a pečlivě složené. A rádi předstírali, že je možné stejně nablýskat a uklidit celý svět a lidi vymezit a vysvětlit pár slovy.