Perrin zavrtěl hlavou a vydal se ke stanu velícího kapitána. Díky uspořádání stanů se k tomu jeho ve středovém kruhu dostal snadno. Nebyl o moc větší než ostatní a Perrin vklouzl dovnitř ve snaze zjistit, zda tady nedokáže najít něco užitečného. Vybavení stanu bylo prosté – lůžko, které pokaždé, když se na něj Perrin podíval, stálo jinak, a stolek, na němž ležely předměty, které se náhodně objevovaly a mizely.
Perrin k němu přistoupil a zvedl cosi, co se objevilo. Pečetní prsten. Pečeť, okřídlenou dýku, nepoznával, ale stihl šiji uložit do paměti, než mu prsten zmizel z prstů, neboť byl příliš pomíjivý, než aby ve vlčím snu vydržel dlouho. Přestože se s velitelem bělokabátníků setkal a vyměnil si s ním pár dopisů, moc toho o mužově minulosti nevěděl. Třeba tohle pomůže.
Ještě chvíli stan prohledával, aniž našel něco užitečného, a pak se vydal k velkému stanu, kde podle Gaula byla zadržována velká část zajatců. Tady viděl, jak se na okamžik objevil klobouk pantáty Gilla a pak zmizel.
Spokojený Perrin vyšel ze stanu. V tu chvíli si uvědomil, že mu něco dělá těžkou hlavu. Neměl něco podobného zkusit, když unesli Faile? Poslal do Maldenu spoustu zvědů. Světlo, musel se krotit, aby nevyrazil hledat Faile sám! Ale nikdy se nepokusil navštívit to místo ve vlčím snu.
Možná by to nebylo k ničemu. Ale jeho to ani nenapadlo, a to ho trápilo.
Když míjel vozík vedle jednoho z bělokabátnických stanů, ztuhl. Zadní část vozu byla otevřená a v ní ležel prošedivělý stříbrný vlk a pozoroval ho.
„Příliš se věnuju jedný věci, Hopsale,“ řekl Perrin. „Když mě pohltí můj cíl, bývám neopatrný. To může být nebezpečné. Jako v bitvě, když se soustředíš na nepřítele před sebou, a to tě může vystavit lučištníkovi z boku.“
Hopsal otevřel tlamu a po vlčím způsobu se usmál. Seskočil z vozíku. Perrin poblíž cítil ostatní vlky – další vlky ze smečky, se kterou předtím běhal. Dubovou tanečnici, Jiskru a Nespoutaného.
„Dobře,“ řekl Hopsalovi. „Jsem připravený se učit.“
Hopsal se posadil na zadní a Perrina si prohlédl. Pojď za mnou, vyslal vlk.
Pak zmizel.
Perrin zaklel a rozhlédl se. Kam vlk zmizel? Procházel ležením a pátral po něm, ale nikde Hopsala necítil. Natáhl se myslí. Nic.
Mladý býku. Náhle stál Hopsal za ním. Pojď za mnou. Opět zmizel.
Perrin zavrčel a bleskově prolétl táborem. Když vlka nenašel, přesunul se na obilné pole, kde se s Hopsalem naposledy setkal. Vlk tam nebyl. Perrin bezmocně postával ve vlnícím se obilí.
Hopsal jej našel o pár minut později. Vlk páchl nespokojeností. Pojď za mnou! Vyslal.
„Nevím jak,“ řekl Perrin. „Hopsale, já nevím, kam jdeš.“
Vlk se posadil. Vyslal obraz vlčete, které se připojuje ke zbytku smečky. Vlče sledovalo dospělé a napodobovalo je.
„Já nejsem vlk, Hopsale,“ řekl Perrin. „Neučím se tak jako vy. Musíš mi vysvětlit, co chceš, abych udělal.“
Pojď za mnou sem. Vlk kupodivu vyslal obraz Emondovy Role. Pak zmizel.
Perrin jej následoval a objevil se na známé návsi. Lemovala ji řada domů, což nebylo v pořádku. Emondova Role měla být malá vesnice, ne město s kamennou hradbou a dlážděnou ulicí, vedoucí kolem starostova hostince. Za tu krátkou dobu, co byl pryč, se toho hodně změnilo.
„Proč jsme sem přišli?“ zeptal se Perrin. Znepokojilo ho, že na stožáru na návsi stále vlaje prapor s vlčí hlavou. Mohl to být jen trik vlčího snu, ale pochyboval o tom. Až příliš dobře věděl, jak dychtivě obyvatelé Dvouříčí pozvedli standartu „Perrina Zlatookého“.
Lidé jsou divní, vyslal Hopsal.
Perrin se obrátil ke starému vlkovi.
Lidé myslí divně, řekl Hopsal. Nesnažíme se jim rozumět. Prč jelen prchá, vlaštovka létá, strom roste? Prostě to dělají. To je všechno.
„Dobře,“ řekl Perrin.
Nemůžu vlaštovku naučit lovit, pokračoval Hopsal. A vlaštovka nenaučí vlka létat.
„Ale tady můžeš létat,“ namítl Perrin.
Ano. A nikdo mě to neučil. Umím to. Hopsalův pach byl plný emocí a zmatku. Všichni vlci si pamatovali všechno, co věděl některý příslušník jejich druhu. Hopsal byl rozčilený, protože chtěl Perrina učit, ale nebyl zvyklý dělat věci po lidském způsobu.
„Prosím,“ řekl Perrin. „Zkus mi vysvětlit, co tím myslíš. Vždycky mi říkáš, že jsem tady ‚příliš silně’. Říkáš, že je to nebezpečné. Proč?“
Spíš, řekl Hopsal. Ten druhý ty. Nemůžeš tady zůstat příliš dlouho. Musíš si pořád pamatovat, že tady nejsi přirozený. Tohle není tvoje doupě.
Hopsal se obrátil k okolním domům. Tohle je tvoje doupě, doupě tvého otce. Tohle místo. Zapamatuj si ho. Ochrání tě před tím, aby ses ztratil. Takhle to tvůj druh kdysi dělal. Rozumíš.
Nebyla to otázka, i když se to podobalo prosbě. Hopsal si nebyl jistý, jak to dál vysvětlit.
„Můžu to zkusit,“ pomyslel si Perrin, který si to, co Hopsal vyslal, vyložil, jak nejlépe to dokázal. Ale Hopsal se mýlil. Toto místo nebylo jeho domov. Perrinův domov byl s Faile. To si nějak musel zapamatovat, aby se ubránil tomu, aby ho do sebe vlčí sen vtáhl příliš silně.
Viděl jsem tvoji onu ve tvé mysli, Mladý býku, vyslal Hopsal s hlavou nakloněnou na stranu. Je jako včelí úl, se sladkým medem a ostrými žihadly. Hopsalův obraz Faile znázorňoval velice matoucí vlčici. Takovou, která ho v jednu chvíli laškovně kouše do čenichu a vzápětí na něj zavrčí a odmítne se dělit o maso.
Perrin se usmál.
Vzpomínka je část, vyslal Hopsal. Ale druhá část jsi ty. Musíš zůstat jako Mladý býk. Vlčí odraz ve vodě mihotající se a nezřetelný, jak ho zčeřily vlnky.
„Nechápu.“
Síla tohoto místa, vyslal Hopsal obraz vlka vytesaného z kamene, je tvoje síla. Vlk chvilku přemýšlel. Stůj. Zůstaň. Buď ty.
S těmi slovy vlk vstal a ucouvl, jako by se chystal na Perrina rozběhnout.
Zmatený Perrin si představil sám sebe a držel ten obraz v hlavě, jak nejsilněji dokázal.
Hopsal se rozběhl, skočil na něj a narazil tělem do Perrina. Udělal to už dřív a nějak Perrina z vlčího snu vytlačil.
Tentokrát byl však Perrin připravený a čekal. Instinktivně zatlačil zpátky. Vlčí sen kolem něj se zamihotal, ale pak se opět ustálil. Hopsal se od něj odrazil, ačkoli měl těžký vlk srazit Perrina na zem.
Hopsal potřásl hlavou, jako by byl omámený. Dobře, vyslal potěšeně. Dobře. Učíš se. Znovu.
Perrin se zapřel právě včas, než do něj Hopsal narazil podruhé. Perrin zavrčel, ale držel se.
Sem, vyslal Hopsal obraz pole s obilím. Hopsal zmizel a Perrin jej následoval. Jakmile se znovu objevil, vlk na něj narazil, mysl i tělo.
Tentokrát spadl Perrin na zem a všechno kolem se chvělo a mihotalo. Cítil, jak je odstrkován pryč, ven z vlčího snu do snů obyčejných.
Ne! pomyslel si a držel se svého obrazu, v němž klečel v obilném poli. Byl tam. Představil si to, hutné a skutečné. Cítil oves, vlhký vzduch, prodchnutý pachem hlíny a spadlého listí.