Krajina splynula. Lapal po dechu, klečel na zemi, ale stále byl ve vlčím snu.
Dobře, vyslal Hopsal. Učíš se rychle.
„Nemám jinou možnost,“ řekl Perrin, zatímco se škrábal na nohy.
Poslední lov přichází, souhlasil Hopsal a vyslal obraz bělokabátnického ležení.
Perrin jej následoval a zapřel se. Útok nepřišel. Rozhlédl se po vlkovi.
Něco narazilo do jeho mysli. Neviděl žádný pohyb, jen cítil mentální útok. Nebyl tak silný jako předtím, ale nečekaný. Perrinovi se stěží podařilo ho odrazit.
Hopsal spadl ze vzduchu a plavně přistál na zemi. Vždycky buď připravený, vyslal vlk. Fzí/ycÁy, ale zvlášť, když se hýbeš. Obraz opatrného vlka, který větří, než se přesune na otevřenou pastvinu.
„Rozumím.“
Ale nechoď příliš silně, napomenul ho Hopsal.
Perrin se okamžitě přinutil vzpomenout si na Faile a místo, kde spal. Jeho domov. Pak… lehce vybledl. Kůže mu nezprůsvitněla a vlčí sen se nezměnil, ale cítil se méně chráněný.
Dobře, vyslal Hopsal. Vždycky připravený, ale nikdy se nedrž příliš silně. Jako když neseš v zubech vlče.
„To nebude snadné vyvážit,“ řekl Perrin.
Z Hopsala zavanul slabý zmatek. Samozřejmě, že to bylo složité.
Perrin se usmál. „A co teď?“
Poběžíme, vyslal Hopsal. Pak další výcvik.
Vlk se rozběhl pryč a jako rozmazaná šedá a stříbrná čára svištěl k cestě. Perrin jej následoval. Cítil Hopsalovo odhodlání – pach, který byl neobvykle podobný Tamově pachu, když učil uprchlíky bojovat. Perrin se nad tím usmál.
Běželi po cestě a Perrin si zkoušel, jak ve snu nebýt příliš silně, ale přesto být kdykoli připraven upevnit pocit svého já. Hopsal na něj tu a tam zaútočil a snažil se ho z vlčího snu vytlačit. Běželi, dokud se Hopsal náhle nezastavil.
Perrin udělal ještě několik kroků a prohnal se kolem vlka, než se zarazil. Před ním něco bylo. Průsvitná fialová zeď, která přetínala cestu. Sahala až k obloze a daleko doprava i doleva.
„Hopsale?“ zeptal se Perrin. „Co je to?“
Špatnost, vyslal Hopsal. Neměla ůy tu být. Z vlka byl cítit hněv.
Perrin popošel vpřed a zvedl ruku k povrchu, ale zaváhal. Vypadalo to jako sklo. Ve vlčím snu nikdy nic takového neviděl. Mohlo to být jako bublina zla? Vzhlédl k obloze.
Zeď náhle zazářila a zmizela. Perrin zamžikal a klopýtl dozadu. Pohlédl na Hopsala. Vlk seděl na zadních a zíral na místo, kde předtím byla zeď. Pojď, Mladý býku, vyslal vlk nakonec a vstal. Budeme cvičit někde jinde.
Dlouhými skoky odběhl pryč. Perrin se ohlédl zpátky po cestě. Cokoli byla zeď zač, po její existenci nezbylo ani stopy.
Ustaraný Perrin se vydal za Hopsalem.
„Ať shořím, kde jsou ti lučištníci!“ Rodei Ituralde vyšplhal vzhůru po úbočí. „Už před hodinou jsem chtěl, aby se zformovali u předních věží a ulevili kušiníkům!“
Před ním řinčela a vřískala, vrčela a bušila a burácela bitva. Tlupa trolloků se přehnala přes řeku na vorech nebo přes hrubý plovoucí most, vybudovaný z vorů. Trolloci nenáviděli přecházení vody. Dostat je přes ni vyžadovalo hodně úsilí.
Proto bylo toto opevnění tak užitečné. Úbočí klesalo přímo k jedinému rozumně velkému brodu na ligy daleko. Trolloci se na severu vyvalili průsmykem z Momy a narazili přímo na řeku Arinelle. V místě, kde je mohli donutit ji překročit, se ocitli tváří v tvář kopci, který byl protkaný příkopy, plný valů a na vrcholku osazený věžemi pro lučištníky. Do Maradonu nebylo možné se z Momy dostat jinak než přes tento kopec.
Bylo to dokonalé místo pro zadržení mnohem silnějšího nepřítele, ale i nejlepší opevnění může být dobyto, zvlášť když jsou vaši muži unavení týdny bojů. Trolloci překročili řeku a probojovávali se vzhůru do svahu v krupobití šípů, padali do příkopů, obtížně překonávali navršené vysoké vály.
Na vrcholku úbočí byla plošina, kde měl Ituralde v horním táboře velitelské stanoviště. Vykřikoval rozkazy a hleděl při tom na propletenou masu příkopů, valů a věží. Trolloci umírali rukou kopiniků za jedním z valů. Ituralde to sledoval, dokud poslední trollok – obrovská bestie s beraní hlavou – nezařval a nezemřel s třemi kopími zabodnutými v břiše.
Zdálo se, že přichází další vlna, že myrddraalové ženou průsmykem další masu trolloků. Do řeky už napadalo tolik těl, že byla v tuto chvíli ucpaná, voda byla krvavá a mrtvoly poskytovaly pevnou půdu pod nohama těm, kteří přibíhali zezadu.
„Lučištníci!“ zahřměl Ituralde. „Kde jsou ti zatracení…“
Kolem se konečně prohnala setnina lučištníků, část rezerv, které držel stranou. Většina z nich měla měděnou domanskou kůži, ačkoli mezi nimi bylo rozptýleno i pár Taraboňanů. Nesli širokou paletu nejrůznějších luků: úzké domanské dlouhé luky, zakřivené saldejské krátké luky, posbírané ve vesnicích a strážních stanovištích, a dokonce i pár vysokých dvouřičských dlouhých luků.
„Lidrine,“ zakřičel Ituralde. Mladý důstojník s tvrdým pohledem k němu přispěchal přes úbočí. Lidrin měl hnědou uniformu pomačkanou a na kolenou ušpiněnou, ne proto, že by byl nepořádný, ale protože někdy ho jeho muži potřebovali víc než jeho prádlo.
„Běžte s lučištníky k věžím,“ řekl Ituralde. „Tihle trolloci se pokusí o další útok. Nechci, aby se další pěst probila až nahoru, rozumíš? Jestli se jim podaří zmocnit se naší pozice a využít ji proti nám, budu mít zatraceně mizerné ráno.“
Lidrin se té poznámce neusmál, jako by to snad udělal kdysi. Už se vůbec moc často neusmíval; obvykle jen tehdy, když zabil trolloka. Zasalutoval, obrátil se a odklusal k lučištníkům.
Ituralde se obrátil a zahleděl se dolu po úbočí. Tam, ve stínu příkrého svahu, stál dolní tábor. Kopec kdysi stvořila příroda, ale Saldejci ho v průběhu let navyšovali. Jeden dlouhý svah se táhl k řece a druhý – prudší – na opačnou stranu. V dolním táboře se jeho vojáci mohli vyspat a najíst a bylo možné tam chránit zásoby, vše před nepřátelskými šípy kryté prudkým svahem, na jehož vrcholu Ituralde nyní stál.
Oba jeho tábory, horní i dolní, byly seskládané ze všeho možného. Některé ze stanů koupili v saldejských vesnicích, některé byly domanské a tucty jich sem přinesli průchody ze všech koutů země. Velkou část z nich tvořily ty obrovské cairhienské pruhované. Chránily jeho muže před deštěm, a to stačilo.
Saldejci rozhodně věděli, jak budovat opevnění. Kéž by je jen Ituralde přesvědčil, aby se přestali schovávat v Maradonu a přišli jim na pomoc.
„A teď,“ řekl Ituralde, „kde v…“
Přerušilo jej, když se nebe náhle zatmělo. Stěží stačil zaklít a uhnout z cesty, když se na ně snesl déšť velkých předmětů, které vysokým obloukem dopadaly na horní tábor a vyvolávaly bolestivý a zmatený pokřik. Nebyly to kameny; byly to mrtvoly. Mohutná těla mrtvých trolloků. Armáda zplozenců Stínu konečně zprovoznila trebuchety.
Na jednu stranu na Ituraldeho udělalo dojem, že je k tomu donutil. Obléhací stroje s sebou nepochybně přitáhli kvůli útoku na Maradon, který ležel dál na jih. To, že místo toho vztyčili trebuchety na druhé straně brodu, aby s nimi zaútočili na Ituraldeho linie, zplozence Stínu nejen zpomalí, ale také jejich trebuchety vystaví jeho zpětné střelbě.