Nečekal, že budou vrhat mrtvoly. Zaklel, když obloha opět potemněla a začala dopadat další těla, která srážela stany a drtila vojáky.
„Léčitelé!“ zařval Ituralde. „Kde jsou ti aša’mani?“ Od chvíle, kdy začalo obléhání, aša’many tvrdě honil. Až na pokraj vyčerpání. Teď je držel vzadu a využíval je jen tehdy, když se trolloci při útoku dostali příliš blízko k hornímu táboru.
„Pane!“ Z předních linií se nahoru vyškrábal mladý posel se špínou za nehty. Domanskou tvář měl popelavou a byl ještě příliš mladý, než aby mu narostl pořádný knír. „Kapitán Finsas hlásí, že armáda zplozenců Stínu přesouvá trebuchety na dostřel. Napočítal jich šestnáct.“
„Vzkaž kapitánu Finsasovi, že si to mohl zatraceně načasovat lip,“ zavrčel Ituralde.
„Omlouvám se, můj pane. Protáhli je průsmykem dřív, než nám došlo, co se děje. Úvodní salva zasáhla naše strážní stanoviště. I urozený pán Finsas byl raněn.“
Ituralde přikývl; přicházel Rajabi, aby se ujal velení horního tábora a zorganizoval zraněné. Dolní tábor pod nimi také zasáhla řada těl. Trebuchety dokázaly střílet dostatečně vysoko a daleko, aby přestřelily kopec a zasáhly jeho muže na místě, které bylo předtím chráněné. Bude muset dolní tábor stáhnout dál přes planinu směrem k Maradonu, což zpomalí jejich reakce. Zatracený popel.
Nikdy dřív jsem tolik neklel, napadlo Ituraldeho. To ten kluk, Drak Znovuzrozený. Rand al’Thor dal Ituraldemu sliby, některé vyřčené, jiné naznačené. Slib ochránit Arad Doman před Seančany. Slib, že Ituralde může žít, místo aby zemřel v seančanské pasti. Slib, že mu dá něco, co může vykonat, něco důležitého, něco životně důležitého. Něco nemožného.
Zadržet Stín. Bojovat, dokud nedorazí pomoc.
Obloha opět potemněla a Ituralde vklouzl do velitelského stanu, který měl na ochranu před obléhacími zbraněmi dřevěnou střechu. Obával se spršky menších kamenů, ne mrtvol. Muži se rozprchli, aby pomohli odtáhnout raněné do relativního bezpečí dolního tábora a odtamtud přes pláň do Maradonu. Vedl je při tom Rajabi. Hřmotný muž měl krk silný jako desetiletý jasan a paže mohutné téměř stejně. Nyní při chůzi kulhal, protože mu levou nohu zranili v boji a pak museli pod kolenem uříznout. Aes Sedai ho co nejlépe vyléčili a teď chodil na dřevěné noze. Odmítl se stáhnout průchodem s ostatními těžce raněnými a Ituralde ho nenutil. Nezahodili jste dobrého důstojníka kvůli jednomu zraněni.
Když nafouklá mrtvola se zaduněním dopadla na střechu stanu, mladý důstojník sebou trhl. Důstojník jménem Zhell neměl domanskou měděnou kůži, ačkoli nosil velice domanský knír a na tváři znaménko krásy ve tvaru šípu.
Už se tady proti trollokům nemohli moc dlouho udržet, ne vzhledem k množství těch, proti nimž bojovali. Ituralde se krok za krokem bude muset stáhnout do saldejského vnitrozemí, dál směrem k Arad Domanu. Bylo zvláštní, jak vždycky ustupuje směrem k domovu. Nejdřív z jihu, teď ze severovýchodu.
Arad Doman se ocitne v drtivém sevření Seančanů a trolloků. Raději bys měl dodržet slovo, chlapče.
Naneštěstí se nemohl stáhnout do Maradonu. Tamní Saldejci dali jasně najevo, že Ituraldeho – a Draka Znovuzrozeného – považují za vetřelce. Zatracení hlupáci. Alespoň má možnost zničit ty dobývací stroje.
Na vršek velitelského stanu narazilo další tělo, ale střecha vydržela. Podle zápachu – a v některých případech pleskání – mrtvých trolloků soudě, nevybírali si pro tento útok čerstvě padlé. Ituralde, který si byl jistý, že jeho důstojníci plní své povinnosti – nyní nebyla správná chvíle, aby jim do toho zasahoval – si založil ruce za zády. Při pohledu na něj se vojáci uvnitř i vně stanu narovnali. I ty nejlepší plány vydržely jen do zásahu prvního šípu, ale odhodlaný a neústupný velitel dokázal svým chováním vnést do chaosu pořádek.
Nad hlavou jim zuřila bouře, stříbrná a černá mračna jako zčernalý kotel nad ohništěm, z něhož na okrajích krusty sazí září kousky kovu. Vypadala nepřirozeně. Ať jeho muži vidí, že se bouře nebojí, i když z ní na ně prší mrtvoly.
Zraněné odnesli a muži v dolním táboře ho začali strhávat a připravovali se přesunout dál. Nechal lučištníky a kušiníky střílet a podél valů měl připravené kopiníky.
Měl slušně velké jezdectvo, ale tady je nemohl použít.
Kdyby s těmi trebuchety nic neudělali, nakonec by jeho muže utahaly neustálým ostřelováním – ale Ituralde měl v úmyslu je dřív spálit, buď pomocí aša’manů, nebo úderné jednotky se zápalnými šípy, kterou by poslal průchodem.
Kéž bych se tak jenom mohl stáhnout do Maradonu. Ale tamní saldejský urozený pán by ho nepustil dovnitř; kdyby se Ituralde stáhl k městu, trolloci by ho u jeho hradeb rozdrtili.
Zatracení, zatracení hlupáci. Co za pitomce upíral člověku útočiště, když mu na brány bušila armáda zplozenců Stínu?
„Chci odhad škod,“ řekl Ituralde poručíku Nilsovi. „Připravte útok na ty obléhací stroje a přiveďte dva aša’many, kteří mají službu. Řekni kapitánu Kreedinovi, aby dával pozor na útok trolloků přes brod. Po téhle palbě zdvojnásobí úsilí, protože si budou myslet, že tu vládne chaos.“
Mladý muž přikývl a odspěchal, zatímco do stanu vkulhal Rajabi a mnul si mohutnou bradu. „S těmi trebuchety jsi to odhadl dobře. Vážně je postavili, aby na nás zaútočili.“
„Vždycky se snažím odhadovat dobře,“ řekl Ituralde. „Když se mi to nepovede, prohráváme.“
Rajabi zabručel. Nad nimi vřela bouře. V dálce Ituralde slyšel řev trolloků. Dunění válečných bubnů. Křik mužů.
„Něco je špatně,“ řekl Ituralde.
„Celá tahle zatracená válka je špatně,“ opáčil Rajabi. „Neměli bychom tu být, měli by tu být Saldejci. Celá jejich armáda, nejenom těch pár jezdců, co nám dal urozený pán Drak.“
„Je to něco víc,“ řekl Ituralde s pohledem upřeným na oblohu. „Proč mršiny, Rajabi?“
„Aby nám podkopali morálku.“
Nebyla to až tak neobvyklá taktika. Ale v prvních salvách? Proč nepoužít kameny, které způsobí největší škodu, a pak nepřejít na těla, když už je po momentu překvapení? Trolloci neměli hlavu na taktiku, ale mizelci… ti uměli být mazaní. O tom se přesvědčil na vlastní oči.
Zatímco Ituralde zíral na oblohu, přilétla další mohutná salva, kterou jako by zplodila temná mračna. Světlo, kde sehnali tolik trebuchetů? Dost na to, aby vychrlily záplavu mršin.
Napočítal jich šestnáct, říkal ten kluk. Ani náhodou jich nebylo dost. Nepadaly některé z těch mrtvol příliš rovnoměrně?
Zasáhlo ho to jako nápor ledového deště. Ty zatracené mazané bestie!
„Lučištníci!“ zaječel Ituralde. „Lučištníci, hlídejte oblohu! To nejsou mrtvoly!“
Příliš pozdě. Zatímco řval, draghkarové roztáhli křídla; víc než polovina „mršin“ v téhle salvě byli živí zplozenci Stínu, ukrývající se mezi padajícími těly. Po prvním útoku draghkarů na jeho vojsko před několika dny přikázal, aby se lučištníci střídali a dnem i nocí střežili oblohu.
Lučištníci ale neměli rozkaz střílet na padající těla. Ituralde vyběhl ze stanu, vytrhl meč z pochvy a přitom stále burácel rozkazy. Draghkarové se snesli mezi vojáky a v horním táboře vypukl chaos. Velké množství jich přistálo kolem velitelského stanu, obrovské černé oči jim zářily a vábili k sobě muže svým sladkým zpěvem.
Ituralde vřeštěl, jak nejhlasitěji dokázal; plnil si uši zvukem vlastního hlasu. Jedna z bestií se zaměřila na něj, ale díky svému jekotu její zpěv neslyšel. Když k ní doklopýtal, předstíraje, že je přitahován, a pak jí zkušeně vrazil meč do krku, vypadala překvapeně – tak překvapeně, jak něco tak nelidského může vypadat. Stále ječící Ituralde vytrhl meč a po mléčně bílé kůži stékal pramínek tmavé krve.