Viděl, jak Rajabi klopýtl a upadl, když na něj jeden ze zplozenců Stínu skočil. Ituralde se k němu nemohl dostat – v tu chvíli ho samotného jedna z těch zrůd napadla. Vzápětí si s úlevou všiml ohnivých koulí srážejících draghkary ve vzduchu – aša’manové.
Ve stejnou chvíli však v dálce uslyšel sílící dunění válečných bubnů. Jak předpokládal, valící se vojsko trolloků vší silou udeří přes brod. Světlo, někdy vážně nesnášel, když měl pravdu.
Raději bys měl dodržet slib, že mi pošleš pomoc, kluku, pomyslel si Ituralde, zatímco bojoval s druhým draghkarem ajeho jekot začínal být chraptivý. Světlo, to bys vážně měl!
Faile rázovala Perrinovým táborem, kde vzduch rozeznívaly zvuky tlachajících hlasů, namáhavé hekání a křik mužů, vydávajících rozkazy. Perrin poslal bělokabátníkům poslední žádost o vyjednávání a odpověď dosud nedorazila.
Faile se cítila svěží. Celou noc strávila na vrcholku kopce přitisknutá k Perrinovi. Vzala s sebou spoustu polštářů a pokrývek. V určitém směru byl travnatý kopec pohodlnější než jejich stan.
Dnes ráno se vrátili zvědové z Cairhienu; brzy dostane jejich hlášení. Prozatím se Faile vykoupala a najedla.
Bylo načase udělat něco s Berelain.
Kráčela po podupané trávě směrem k mayenerské části tábora a cítila, jak v ní stoupá hněv. Berelain zašla příliš daleko. Perrin tvrdil, že ty řeči rozšířily Berelaininy služebné, ne ta ženská samotná, ale Faile věděla, kde je pravda. První uměla mistrně manipulovat s lidmi a řídit řeči. To byl jeden z nejlepších způsobů, jak z poměrně slabé pozice vládnout. První to tak dělala v Mayene a dělala to stejně i zde, v ležení, kde Faile jakožto Perrinova manželka měla silnější postavení.
U vstupu do mayenerské části stála dvojice vojáků z okřídlené gardy s karmínově pomalovanými kyrysy a okřídlenými hrncovými přilbami s prodlouženým krytem vzadu na krku. Když se Faile přiblížila, narovnali se. V rukou drželi kopí, která byla spíše na ozdobu a vlály na nich modré prapory se zlatým jestřábem v letu.
Faile musela zaklonit hlavu, aby jim viděla do očí. „Zaveďte mě ke své paní,“ nařídila.
Stráže přikývly, jeden z gardistů zvedl ruku v železné rukavici a mávl na dva muže uvnitř tábora, aby převzali hlídku. „Řekli nám, že tě máme očekávat,“ řekl gardista Faile hlubokým hlasem.
Faile zvedla obočí. „Dnes?“
„Ne. První prostě řekla, že kdybys přišla, máme tě poslechnout.“
„Samozřejmě, že mě máte poslechnout. Tohle je ležení mého manžela.“
Gardisté se s ní nedohadovali, i když zřejmě nesouhlasili. Berelain poslali, aby se k Perrinovi přidala, ale on výslovně nedostal velení nad jejími vojáky.
Faile muže následovala. Půda jako zázrakem skutečně začínala vysychat. Faile Perrinovi řekla, že jí ty řeči nedělají starosti, ale rozčilovala ji Berelainina drzost. Ta ženská, pomyslela si Faile. Jak se opovažuje?
Ne. Takhle Faile nemůže dál pokračovat. Pořádná hádka by jí zlepšila náladu, ale řeči by jenom posílila. Co jiného by si lidé mysleli, kdyby ji viděli nakráčet ke stanu první a pak na ni vřískat? Faile musí zachovat klid. To bude těžké.
Mayenerský tábor byl uspořádaný tak, že od stanu uprostřed se táhly řady mužů jako paprsky kola. Okřidlená garda neměla stany – ty měl u sebe pantáta Gill – ale byla seskupena velice uspořádaně. Vypadalo to téměř až příliš srovnaně – poskládané přikrývky, hromady kopí, kůly na uvazování koní a pravidelně rozmístěná ohniště. Berelainin velký stan uprostřed měl levandulovou a kaštanovou barvu – byla to kořist z Maldenu. Dva vysocí gardisté ji vedli ke stanu a Faile zachovávala klid. Jeden zaklepal na kůl před stanem a čekal na svolení vstoupit.
Berelainin klidný hlas odpověděl a gardista odhrnul stanovou chlopeň, aby Faile mohla vejít. Vykročila, ale šustění uvnitř stanu ji přimělo ustoupit a ven vyšla Annoura. Aes Sedai na Faile kývla, až se dlouhé copy kolem její tváře zahoupaly. Vypadala rozladěně, ještě sejí nepodařilo získat přízeň své paní zpátky.
Faile se zhluboka nadechla a pak vstoupila do stanu. Uvnitř panoval chládek. Zem pokrýval kaštanový a zelený koberec s vinoucím se břečťanovým vzorem. Přestože bez Berelainina cestovního nábytku, který s sebou obvykle vozila, vypadal stan prázdně, měla zde dvojici bytelných dubových křesel a lehký stolek z Maldenu.
Prvni vstala. „Urozená paní Faile,“ řekla klidně. Dnes měla na hlavě mayenerskou korunku. Tenká korunka v sobě měla prostou důstojnost, byla nezdobená až na letícího zlatého jestřába, který jako kdyby stoupal ke slunci, jehož paprsky pronikaly stropem stanu. Část plachty byla odhrnutá, aby světlo mohlo dovnitř. První na sobě měla zlaté a zelené šaty s hlubokým výstřihem a velice jednoduchý opasek.
Faile se posadila do jednoho z křesel. Tento rozhovor byl nebezpečný, mohl by vyústit v katastrofu. Ale nešlo se mu vyhnout.
„Daří se ti dobře?“ zeptala se Berelain. „Nebyl ten déšť v posledních dnech příliš vyčerpávající?“
„Deště byly příšerné, Berelain,“ řekla Faile. „Ale o nich jsem se bavit nepřišla.“
Berelain našpulila dokonalé rty. Světlo, ta žena ale byla krásná! Faile si ve srovnání s ní připadala úplně fádní – příliš velký nos, příliš malá ňadra. Hlas neměla zdaleka tak melodický jako Berelain. Proč Stvořitel dělal tak dokonalé lidi jako Berelain? Byl to výsměch těm zbývajícím?
Perrin ale nemiloval Berelain. Miloval Faile. Nezapomínej na to.
„Výborně,“ řekla Berelain. „Předpokládala jsem, že k tomuto rozhovoru dojde. Dovol, ať tě ujistím, že ty řeči jsou naprosto nepravdivé; mezi mnou a tvým manželem nedošlo k ničemu nepatřičnému.“
„To už mi řekl,“ odvětila Faile, „a já jeho slovu důvěřuju víc než tvému.“
Při těchto slovech se Berelain zamračila. Mistrovsky ovládala politické střety, měla schopnosti a lstivost, které jí Faile záviděla. Navzdory svému mládí udržovala Berelain svůj mrňavý městský státeček nezávislý, navzdory mnohem většímu a mocnějšímu Tearu. Faile se mohla jen dohadovat, kolik žonglování, politické hry na více stran a čiré chytrosti to musí vyžadovat.
„Tak proč jsi za mnou přišla?“ zeptala se Berelain a posadila se. „Pokud je tvé srdce klidné, pak tu není žádný problém.“
„Obě víme, že nejde o to, jestli jsi s mým manželem spala, nebo ne,“ řekla Faile a Berelain rozevřela oči. „Nehněvám se kvůli tomu, co se stalo, ale co si lidé myslí, že se stalo.“
„Všude, kde jsou lidé, se šíří klepy,“ řekla Berelain. „Zvlášť když jsou tam muži.“
„Není pravděpodobné, že by se tak horlivé a vytrvalé řeči šířily bez toho, aniž by je někdo povzbuzoval,“ řekla Faile. „Teď si všichni v táboře – včetně uprchlíků, kteří mi složili přísahu – myslí, že zatímco jsem byla pryč, vzala sis mého manžela do postele. Nejenže tak vypadám jako hlupačka, ale vrhá to stín na Perrinovu čest. Nemůže být vůdcem, když si o něm lidé myslí, že je to ten typ muže, který se ve chvíli, kdy jeho manželka zmizí, vrhne do náruče jiné ženy.“