Faile se posadila do stejného křesla jako předtím. Přítelkyně? Ona tu ženskou nesnáší.
„Bude to muset vypadat věrohodně,“ řekla Berelain, vstala a přešla k servírovacímu stolku uprostřed stanu. Nalila si trochu vychlazeného vína. „Jenom tak to bude fungovat.“
„Taky si najdeš jiného muže,“ prohlásila Faile. „Někoho, komu alespoň nějakou dobu budeš věnovat pozornost. Jako důkaz, že o Perrina nemáš zájem.“
Berelain zvedla pohár. „Ano,“ řekla. „Myslím, že to by taky pomohlo. Dokážeš sehrát takové představení, Faile ni Bašere t’Aybaro?“
Uvěřilas, že jsem připravená tě kvůli tomu zabít, ne? pomyslela si Faile. „To slibuju.“
Berelain se zarazila s pohárem na půl cesty ke rtům. Pak se usmála a napila se. „Pak tedy uvidíme,“ řekla a spustila ruku, „co z toho vzejde.“
KAPITOLA 19
Hovor o dracích
Mat si natáhl hrubý hnědý kabát. Knoflíky byly mosazné, ale jinak byl kabát bez ozdob. Byl ušitý z pevné vlny a bylo v něm pár děr od šípů, které měly Mata správně zabít. Jednu z děr lemovala skvrna od krve, ale ta už byla téměř vypraná. Byl to pěkný kabát. Když ještě žil v Dvouříčí, dobře by za takový kabát zaplatil.
S pohledem upřeným do zrcadla ve svém novém stanu si promnul tvář. Konečně si oholil ty zatracené vousy. Jak Perrin vydrží to příšerné svědění? Ten chlap musí mit místo kůže smirkový papír. No nic, Mat si v případě potřeby najde jiný způsob, jak se zamaskovat.
Několikrát se při holení řízl. Ale nebylo to tím, že by snad zapomněl, jak se o sebe postarat. Nepotřeboval sluhu, aby za něj dělal, co mohl udělat sám. Přikývl si, nasadil si klobouk a z kouta stanu popadl ašandarei, krkavci na čepeli jako by vzrušeně očekávali nastávající bitvy. „To máte teda zatraceně pravdu,“ prohlásil Mat, přehodil si ašandarei přes rameno a vyšel ze stanu. Popadl ranec a pověsil si ho na druhé rameno. Ode dneška bude trávit noci ve městě.
Kráčel ležením a kývl na pozdrav kolemjdoucímu oddílu Rudých paží. Zdvojnásobil hlídky. Dělal si starosti s gholamem, ale také se spoustou vojenských táborů v okolí. Polovinu tvořili žoldnéři, polovinu vazalové těch či oněch méně významných urozených pánů, kteří přišli složit hold královně – a podezřele dorazili až poté, co boj skončil.
Všichni do posledního tvrdili, že jsou Elain nepochybně upřímně oddaní, a vysvětlovali, že ji jejich muži celou dobu podporovali. Jejich slova nejspíš vyznívala poněkud hluše, protože Mat měl solidní svědectvi od tří různých opilců v krčmě, že Elain hojně používala cestování, aby naverbovala obránce. Bylo jednodušší předstírat opožděný příjezd, když jste reagovali na písemnou zprávu.
„Mate! Mate!“
Mat se zastavil na cestičce před svým stanem, když se k němu přihnal Olver. Chlapec si zvykl nosit na paži červenou pásku jako Rudé paže, ale pořád se oblékal do hnědých kalhot a kabátu. Pod jednou paží nesl srolovaný herní plán na Hady a lišky a přes druhou měl přehozený tlumok.
Setalle stála poblíž společně s Lussinem a Edderem, dvěma Rudými pažemi, které Mat určil, aby chlapce hlídaly. Brzy odejdou do města.
„Mate,“ lapal Olver po dechu. „Ty odjíždíš?“
„Teď nemám čas s tebou hrát, Olvere,“ řekl Mat a položil si ašandarei do ohbí lokte. „Musím sejít setkat s královnou.“
„Já vím,“ řekl Olver. „Myslel jsem, že když jedeme do města oba, mohli bychom jet společně a plánovat. Mám pár nápadů, jak porazit hady a lišky! Ukážeme jim, Mate! Ať shořím, ale to teda zatraceně ano!“
„Kdo tě učí takhle mluvit?“
„Mate,“ řekl. „Tohle je důležitý. Musíme mít plán! Vůbec jsme nemluvili o tom, co uděláme.“
Mat se v duchu proklel za to, že výpravu za záchranou Moirain probíral v Olverově doslechu. Klukovi se to nebude líbit, až odjedou bez něj.
„Potřebuju přemýšlet o tom, co povím královně,“ řekl Mat a promnul si bradu. „Ale myslím, že máš pravdu, plán je důležitý. Proč nejdeš o svých nápadech říct Noalovi?“
„Už jsem řek,“ přikývl Olver. „A Tomovi. A Talmanesovi.“
Talmanesovi? Ten s nimi do věže nepojede! Světlo, jak moc o tom Olver všude vykládá?
„Olvere,“ řekl Mat a dřepl si, aby si s chlapcem hleděl přímo do očí, „nesmíš o tom všude vykládat. Nechceme, aby příliš lidí vědělo, co podnikneme.“
„Neřekl jsem to nikomu, komu nevěříme, Mate,“ řekl Olver. „Nedělej si starosti. Většinou to byly Rudý paže.“
Bezva, pomyslel si Mat. Co si budou vojáci myslet o tom, že jejich velitel má v úmyslu vyrazit a bojovat s tlupou stvoření z pohádek pro děti? Mat doufal, že budou Olverovy poznámky považovat za fantazírování malého kluka.
„Prostě buď opatrný,“ řekl Mat. „Zítra se zastavím ve vašem hostinci a můžeme si zahrát a promluvit si o tom. Dobře?“
Olver přikývl. „Dobře, Mate. Ale… krev a zatracenej popel!“ Obrátil se a odešel.
„A přestaň klít!“ zavolal za ním Mat a pak zavrtěl hlavou. Než bude Olverovi dvanáct, ti zpropadení vojáci ho úplně zkazí.
Mat si opět přehodil oštěp přes rameno a pokračoval v chůzi. V přední části tábora našel na koních Toma a Talmanese, společně s oddílem padesáti Rudých paží. Tom měl na sobě výstředni vínově rudé kalhoty a kabát se zlatým vyšíváním na rukávech, košili s bílými krajkovými manžetami a na krku hedvábnou vázanku. Knoflíky zlatě zářily. Knír měl zastřižený a hladce učesaný. Všechno oblečení bylo nové, včetně černého pláště, zevnitř lemovaného zlatém.
Mat ztuhl. Jak se ten chlap tak dokonale převtělil ze starého potulného kejklíře v královského dvořana? Světlo!
„Podle tvého výrazu vidím, že můj vzhled je působivý,“ řekl Tom.
„Krev a zatracenej popel!“ vykřikl Mat. „Co se stalo? Udělalo se ti špatně po zkažený klobásce k snídani?“
Tom si shrnul plášť dozadu a ukázalo se, že má pod ním na boku harfu. Vypadal jako dvorní bard! „Usoudil jsem, že když se – po všech těch letech – objevím v Caemlynu, měl bych vypadat přiměřeně.“
„Není divu, že každý den zpíváš za peníze,“ řekl Mat. „Lidi v těch krčmách mají až moc peněz.“
Talmanes zvedl obočí – od něj to bylo totéž, jako by se zašklebil. Občas působil tak zakaboněně, že by vedle něj i bouřkové mraky vypadaly vesele. Také byl oblečený vybraně, v oděvu tmavě kobaltové a stříbrné barvy. Mat se dotkl manžet. Mohl si vzít nějakou krajku. Kdyby tu byl Lopin, přichystal by správné šaty, aniž by ho o to Mat musel žádat. Trocha krajky člověku prospěla. Vypadal pak slušně.
„Tohle sis oblékl na audienci u královny, Mate?“ zeptal se Talmanes.
„Samozřejmě.“ Slovo mu vylétlo z pusy dřív, než se nad ním stačil zamyslet. „Je to dobrý kabát.“ Vydal se k Okovi a vzal ho za uzdu.
„Možná dobrý na šerm,“ opáčil Talmanes.
„Elain je teď královna Andoru, Mate,“ řekl Tom. „A královny jsou zvláštní cháska. Měl bys jí projevit úctu.“
Já jí zatraceně projevuju úctu,“ prohlásil Mat, podal oštěp jednomu z vojáků a pak se vyšvihl do sedla. Vzal si oštěp zpátky a pak Oka obrátil tak, aby viděl na Torna. „Tenhle kabát je pro sedláka dobrej až až.“