„Už nejsi sedlák, Mate,“ ozval se Talmanes.
„To teda jsem,“ řekl Mat paličatě.
„Ale Musenge ti říkal…“ začal Tom.
„Spletl se,“ řekl Mat. „Z chlapa se najednou nestane zatracený šlechtic jenom proto, že se s někým ožení.“
Tom s Talmanesem si vyměnili pohled.
„Mate,“ řekl Tom. „Vlastně to přesně takhle funguje. Je to po pravdě jeden z mála způsobů, jak se stát šlechticem.“
„Takhle to možná děláme my,“ prohlásil Mat. „Ale Tuon je ze Seančanu. Kdo ví, jak to dělají tam? Všichni víme, jak divní umějí být. Dokud si s ní nepromluvíme, nemůžeme nic vědět.“
Tom se zamračil. „Podle toho, co říkala, jsem si jistý, že…“
„Nemůžeme nic vědět, dokud si s Tuon nepromluvíme,“ zopakoval Mat, tentokrát hlasitěji. „Do té doby jsem Mat. Už žádné další nesmysly s tím princem kdovíjakým.“
Tom vypadal zmateně, ale Talmanesovy rty se v koutcích nepatrně stočily vzhůru. Ať ten chlap shoří. Mat si začínal myslet, že celá ta jeho vážná povaha je jenom divadýlko. Ze by se ve skutečnosti v duchu potají smál?
„No, Mate,“ řekl Talmanes, „tvoje chování nikdy nedávalo valný smysl, tak proč bychom to měli čekat teď? Tak pojeďme, ať se setkáme s královnou Andoru. Určitě se nejdřív nechceš poválet v blátě?“
„Budu v pohodě,“ odvětil Mat suše a stáhl si klobouk níž, zatímco mu jeden z vojáků přivazoval tlumok dozadu na sedlo.
Pobídl Oka patami a celý průvod vyrazil na teď už známou cestu do Caemlynu. Mat si většinu cesty procházel v hlavě svůj plán. V kožené složce měl založené Aludřiny papíry, které obsahovaly i její požadavky. Všechny zvonaře v Caemlynu, velké množství bronzu a železa a přísady za tisíce korun. A tvrdila, že je to minimální množství, které potřebuje.
Jak, pod Světlem, Mat zatracenou Elain Trakandovnu přesvědčí, aby mu to všechno poskytla? Bude se muset hodně usmívat. Elain ale už předtím prokázala, že je vůči jeho úsměvům odolná, a královny nebyly jako obyčejní lidé. Většina žen vám úsměv oplatila nebo se na vás zamračila, takže jste věděli, na čem jste. Elain vypadala jako ten typ, co se na vás usměje, a pak vás klidně hodí do basy.
Pro jednou by bylo milé, kdyby ho jeho štěstí mohlo zavést někam, kde si může vychutnat dýmku a hru v kostky, na koleně mu bude sedět hezké děvče a on se nebude starat o nic jiného. Místo toho se oženil se seančanskou výše urozenou a chystal se u andorské královny doprošovat o pomoc. Jak se do takovýchto situací dostával? Někdy měl pocit, že Stvořitel musí být jako Talmanes. Tváří se vážně, ale potají se skvěle baví a Matovi se chechtá.
Jejich průvod míjel početná ležení na pláních kolem Caemlynu. Všichni žoldnéři se měli zdržovat alespoň jednu ligu od města, ale vojska urozených pánů mohla tábořit blíž. Tím se Mat ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Mezi žoldnéři a vlastními věrnými vojáky vždycky vládlo napětí, a když byli žoldnéři od Caemlynu tak daleko, běžně docházelo k potyčkám. Banda byla přímo uprostřed.
Provedl pár rychlých výpočtů na základě kouřů táborových ohňů, které viděl ve spirálách stoupat do vzduchu. V oblasti bylo přinejmenším deset tisíc žoldnéřů. Měla Elain tušení, jaký bublající kotel jí tu vře? Příliš velké teplo, a celá tahle zatracená věc překypí!
Matův průvod přitahoval pozornost. Jednoho z mužů nechal nést zástavu Bandy Rudé ruky a jeho muži už si získávali pověst. Podle Matových výpočtů byli nejsilnější skupinou – ať už žoldnéřskou, nebo patřící některému urozenému pánovi – před hradbami Caemlynu. Byli organizovaní a ukáznění jako pravidelná armáda a velel jim osobní přítel Draka Znovuzrozeného. Jeho muži se nedokázali ubránit tomu, aby se tím nechvástali, ačkoli Mat by byl mnohem raději, kdyby byli zticha.
Míjeli hloučky mužů, zvědavě čekajících podél cesty, aby zahlédli „urozeného pána Mata“. Mat upíral pohled před sebe. Pokud čekají nějakého floutka v honosném kabátě, tak budou zklamaní! I když si možná mohl vzít lepší kabát. Tenhle byl tuhý a límec ho škrábal.
Podle toho, jak ukazovali prstem, se samozřejmě zdálo, že si nejeden člověk myslí, že „urozený pán Mat“ je Talmanes, nejspíš proto, jak byl oblečený. Zatracený popel!
Rozhovor s Elain nebude snadný. Mat měl ale v rukávu eso, o němž doufal, že bude stačit, aby Elain překousla náklady, které s sebou Aludřin návrh nese. Ačkoli víc se bál, že Elain zjistí, co Mat dělá, a bude se toho chtít zúčastnit. A když se žena chtěla něčeho „zúčastnit“, znamenalo to, že tomu chce velet.
Minuli rozrůstající se vnější město a blížili se k bráně v bělošedých caemlynských hradbách. Vojáci na něj mávli, ať pokračuje. Mat se na pozdrav dotkl klobouku a Tom okázale zamával malému davu, který se tam shromáždil. Jásali. Skvělé. Prostě zatraceně skvělé.
Pochod Novým Městem byl prost zvláštních událostí, až na to, že je sledovaly další davy. Poznal by někdo podle těch obrázků jeho tvář? Mat se chtěl vyhnout hlavním tepnám, ale caemlynské úzké uličky byly jako klikaté bludiště. Oddíl padesáti jezdců byl příliš velký, než aby jimi projížděl.
Konečně projeli zářivě bílými hradbami Vnitřního Města, kde byly ulice širší, ogiery vystavené budovy méně namačkané na sobě a méně lidí. Tady míjeli hloučky ozbrojenců včetně gardistů v bílé a červené. Mat před sebou rozeznával jejich ležení, jehož stany a řady kolíků pro koně zakrývaly šedé dlažební kameny.
Caemlynský palác byl jako další městečko uvnitř města ve městě. Měl nízkou opevněnou hradbu, a přestože se jeho věže zvedaly do výšky, podobal se vojenské pevnosti víc než Sluneční palác. Zvláštní, že si toho nevšiml, když byl mladší. Kdyby Caemlyn padl, tento palác by se dokázal udržet i sám. Potřebovali ale za hradbou další kasárna. Tenhle tábor na nádvoří byl směšný.
Mat si jako doprovod vzal Toma, Talmanese a deset Rudých paží. U vchodu do paláce čekal vysoký muž ve vyleštěném kyrysu, se třemi zlatými uzly na rameni pláště. Byl to mladý muž, ale způsob, jakým stál – uvolněně, a přesto ve střehu, s rukou na hlavici meče – naznačoval, že se jedná o zkušeného vojáka. Skoda, že měl takovou hezkou tvářičku. Život v armádě ho o ni nejspíš nakonec připraví.
Muž na Mata, Toma a Talmanese kývl. „Urozený pán Cauthon?“ zeptal se Mata.
„Jenom Mat.“
Muž zvedl obočí, ale nic neřekl. „Jmenuji se Charlz Guybon. Zavedu tě k Jejímu Veličenstvu.“
Poslala Matoví jako doprovod samotného Guybona. Měl vysokou hodnost, byl druhý nejvyšší velitel armády. To bylo nečekané. Měla z něj Elain strach, nebo mu prokazovala poctu? Možná chtěl Guybon sám Mata poznat. Ona by Matovi poctu neprokázala, ne poté, co ho tak dlouho nechala čekat na audienci! Milé přivítání pro starého kamaráda. Jeho podezření se potvrdilo, když se s nimi Guybon nevydal do Velkého sálu. ale dolů do klidné části paláce.
„Hodně jsem o tobě slyšel, pane Cauthone,“ řekl Guybon. Vypadal jako jeden z těch škrobených vojáků. Vážný, možná až příliš. Jako luk, který nemá dostatečnou pružnost.
„Od koho?“ zeptal se Mat. „Od Elain?“
„Většinou řeči, co kolují po městě. Lidé o tobě rádi mluví.“
Vážně? pomyslel si Mat. „Půlku toho, co říkají, jsem neudělal,“ zabručel, „a ta druhá půlka nebyla zatraceně moje vina.“
Guybon se zasmál. „Co ta historka o tom, jak jsi devět dní visel na stromě?“