„To se nestalo,“ řekl Mat a potlačil touhu potáhnout za šátek na krku. Devět dní? Odkud se to vzalo? Nevisel ani devět zatracených minut! Devět vteřin bylo příliš dlouho.
„Taky se říká,“ pokračoval Guybon, „že nikdy neprohraješ v kostkách ani v lásce a že tvůj oštěp nikdy nemine cíl.“
„Kéž by ty druhé dvě byly pravda. Ať shořím, kéž by byly.“
„Ale v kostkách vždycky vyhráváš?“
„Skoro vždycky,“ řekl Mat a stáhl si krempu klobouku. „Ale o tom se moc nešiř, nebo už si nikdy nezahraju.“
„Povídá se, že jsi zabil jednoho ze Zaprodanců,“ poznamenal Guybon.
„To není pravda,“ řekl Mat. Kde se vzalo tohle?
„A ty historky o tom, že jsi bojoval v souboji o čest s králem aielských nájezdníků? Opravdu jsi Drakovi Znovuzrozenému získal věrnost Aielů?“
„Zatracenej popel,“ řekl Mat. „Zabil jsem Kuladina, ale nebylo to v žádným souboji! Narazil jsem na něj na bojišti a jeden z nás musel umřít. A zatraceně jsem to nehodlal být já.“
„Zajímavé,“ řekl Guybon. „Myslel jsem, že tohle by mohla být pravda. Přinejmenším je to jedna z mála historek, co se mohla stát. Na rozdíl od…“ Hlas se mu vytratil.
„Co?“ zeptal se Mat. Minuli křižovatku chodeb, kde se shlukli sloužící, a když kolem Mat s ostatními procházeli, pokukovali po nich a něco si mezi sebou šeptali.
Guybon se zatvářil váhavě. „Určitější to musel slyšet.“
„Pochybuju.“ Ať shoří! Co to bude příště? Šířili tyhle klepy vojáci z Bandy? O některých z těch věcí nevěděli ani oni!
„No, povídá se, že jsi vstoupil do říše smrti, abys ji vyzval a žádal odpovědi na své otázky,“ řekl Guybon a zatvářil se ještě rozpačitěji. „A že ona ti dala ten oštěp, který držíš, a předpověděla ti tvoji vlastní smrt.“
Mata zamrazilo. Tohle bylo tak blízko pravdě, až ho to děsilo.
„Hloupost, já vím,“ řekl Guybon.
„Jasně,“ přikývl Mat. „Hloupost.“ Pokusil se zasmát, ale bylo z toho zakašlání. Guybon ho zvědavě pozoroval.
Světlo, uvědomil si Mat, on si myslí, že se té otázce vyhýbám! „Jsou to samozřejmě jenom drby,“ řekl Mat rychle. Možná příliš rychle. Krev a zatracenej popel!
Guybon se zamyšleným výrazem přikývl.
Mat chtěl změnit téma, ale nevěřil si natolik, aby otevřel pusu. Viděl, že se stále víc a víc palácových sloužících zastavuje, aby sledovali jejich průvod. Měl chuť nad tím klít, ale pak si všiml, že mnozí z nich se zřejmě soustředí na Torna.
Tom býval dvorním bardem právě zde, v Caemlynu. Nemluvil o tom, ale Mat věděl, že se s královnou rozešel ve zlém. Od té doby žil Tom fakticky ve vyhnanství a do Caemlynu se vracel, jen když neměl na vybranou.
Nyní byla Morgasa mrtvá, takže, jak se zdálo, toto byl Tomův návrat z vyhnanství. Nejspíš proto se oblékl tak vybraně. Mat opět sklopil pohled k vlastnímu kabátu. Ať shořím, měl jsem si obléct něco lepšího.
Guybon je dovedl k vyřezávaným dřevěným dveřím, zobrazujícím řvoucího andorského lva. Tiše zaklepal, počkal na vyzvání a pak Matovi pokynul ke dveřím. „Královna tě přijme ve svém obývacím pokoji.“
„Tome, ty půjdeš se mnou,“ řekl Mat. „Talmanesi, ty hlídej vojáky.“ Šlechtic se zatvářil schlíple, ale Elain Mata nepochybně uvede do rozpaků a on nechtěl, aby byl Talmanes u toho. „Představím tě později,“ slíbil mu Mat. Zatracení urozenci. Kdeco považovali za urážku své cti. Mat by s radostí počkal venku!
Přistoupil ke dveřím a zhluboka se nadechl. Bojoval v tuctech šarvátek a bitev, aniž ho to vyvedlo z rovnováhy. A teď se mu třásly ruce. Proč měl pocit, jako když bez jediného kousku zbroje kráčí přímo do pasti?
Elain. Královna. Ať shoří, ale tohle bude bolet. Otevřel dveře a vešel dovnitř.
Okamžitě Elain spatřil. Seděla vedle krbu a držela šálek něčeho, co vypadalo jako mléko. V šatech tmavě rudé a zlaté barvy přímo zářila. Nádherné plné rudé rty, které by Mat s radostí políbil, kdyby ovšem nebyl ženatý muž. Její rudozlaté vlasy jako by se ve světle ohně třpytily a měla růžové tváře. Zdálo se, že trochu přibrala. O tom se raději nezmiňovat. Nebo ano? Když jste se ženě zmínili, že se změnila, někdy ji to rozzlobilo, ajindy ji rozzlobilo, když jste si toho nevšimli.
Byla hezká. Samozřejmě ne tak jako Tuon. Elain byla příliš bledá, příliš vysoká a měla příliš mnoho vlasů. Rozptylovalo ho to. Ale i tak byla hezká. Zdálo se, že její na královnu škoda. Byla by z ní skvělá obsluha v krčmě. No ano. Někdo musí dělat královnu.
Mat zalétl pohledem k Birgitte, která byla jedinou další osobou v místnosti. Ona vypadala stejně. Tak jako vždy, se zlatým copem a vysokými botami, jako hrdinka ze zatracených příběhů. Což přesně byla. Bylo milé ji zase vidět; byla to jediná žena, co znal, která se na něj neoboří za to, že říká pravdu.
Tom vešel dovnitř vedle něj a Mat si odkašlal. Ona od něj bude očekávat formálnost. No, nebude sejí klanět nebo šoupat nohama a…
Elain vyskočila z křesla. Rozběhla se přes pokoj, zatímco Birgitte zavírala dveře. „Tome, jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“ Elain ho sevřela v objetí.
„Ahoj, drahoušku,“ řekl Tom laskavě. „Slyšel jsem, že se tobě i Andoru daří dobře.“
Elain brečela! Zmatený Mat si sňal klobouk. Jistě, Elain s Torném si byli blízcí, ale Elain teď byla královna. Elain se obrátila k Matoví. „Ráda tě vidím, Mate. Nemysli si, že koruna zapomněla na služby, které jsi mi poskytl. Za to, že jsi Torna přivedl do Andoru, u tebe máme další dluh.“
„Ehm, no,“ řekl Mat. „Víš, Elain, to vážně nic nebylo. Ať shořím. Jsi královna! Jaké to je?“
Elain se zasmála a konečně Torna pustila. „Ty to ale se slovy umíš, Mate.“
„Nebudu se ti klanět nebo tak něco,“ varoval ji. „Nebo se obtěžovat s tím ‚Veličenstvem‘.“
„To bych ani nečekala,“ řekla Elain. „Samozřejmě pokud nebudeme na veřejnosti. Chci říct, před lidmi musím zachovávat dekorum.“
„To bude asi pravda,“ souhlasil Mat. Dávalo to smysl. Podal Birgitte ruku, ale ta se uchechtla, objala ho a poplácala po zádech jako starého kamaráda, s nímž se sešla nad džbánkem piva. A možná právě to byli. Bez toho piva.
Trochu piva by si dal.
„Pojďte, posaďte se,“ vybídla je Elain a pokynula ke křeslům u ohně. „Mrzí mě, že jsem tě nechala čekat tak dlouho, Mate.“
„To nic,“ řekl. „Máš spoustu práce.“
„Je to trapné,“ řekla. „Jeden z mých správců vás hodil do jednoho pytle se žoldnéřskými oddíly. Je tak těžké je všechny sledovat! Jestli chceš, dám ti povolení utábořit se blíž města. Obávám se, že uvnitř hradeb není pro Bandu dost místa.“
„To nebude třeba,“ řekl Mat a usadil se v jednom z křesel. „Dovolit nám přesunout se blíž je dostatečná laskavost. Děkuju ti.“ Tom se posadil a Birgitte dala přednost stání, i když se k nim připojila u krbu, kde se opřela o stěnu.
„Vypadáš dobře, Elain,“ řekl Tom. „Je s dítětem všechno v pořádku?“
„S dětmi,“ opravila ho Elain. „Budou to dvojčata. A ano, všechno je v pořádku. Až na to, že do mě při každé příležitosti šťourají a píchají.“
„Počkat,“ řekl Mat. „ Cože? “ Znovu se podíval Elain na břicho.
Tom obrátil oči v sloup. „Copak vůbec neposloucháš, když hraješ ve městě kostky?“
„Poslouchám,“ zamumlal Mat. „Obvykle.“ Vrhl po Elain vyčítavý pohled. „Ví o tom Rand?“