Zasmála se. „To doufám, a že ho to moc nepřekvapí.“
„Ať shořím!“ řekl Mat. „On je otec!“
„Otázka otcovství mých dětí je ve městě předmětem určitých spekulací,“ řekla Elain vážně. „A Koruna dává přednost tomu, aby to zatím byly spekulace. Ale dost už o mně! Tome, musíš mi všechno vyprávět. Jak jsi unikl z Ebú Daru?“
„Zapomeň na Ebú Dar,“ vyštěkla Birgitte. „Co je s Olverem? Našli jste ho?“
„Našli,“ potvrdil Tom. „A je v pořádku, i když se obávám, že ten chlapec je odsouzen k životu vojáka.“
„To není špatný život,“ řekla Birgitte. „Co, Mate?“
„Může být hůř,“ řekl a stále se snažil vyrovnat se situací. Jak to, že když se stala královnou, není Elain najednou tak panovačná? Uniklo mu něco? Vlastně teď působila mile!
Tedy, to nebylo úplně fér. Občas bývala milá i předtím. Jenom se to prostě střídalo s okamžiky, kdy Mata komandovala. Zjistil, že s úsměvem poslouchá, jak Tom líčí podrobnosti jejich útěku a zajetí Tuon, následované cestováním se zvěřincem mistra Luky. Protože ho vytáhl z klobouku skvělý vypravěč, zněl příběh mnohem působivěji, než jaký byl ve skutečnosti. Když Mat Torna poslouchal, skoro se považoval za hrdinu.
Nicméně těsně předtím, než se Tom dostal k vyprávění o Tuoniných svatebních slovech, si Mat odkašlal a skočil mu do řeči. „A porazili jsme Seančany, uprchli do Murandy a konečně našli Aes Sedai, která nás průchodem dostala sem. Mimochodem, viděla jsi v poslední době Verin?“
„Ne,“ odpověděla Elain. Tom Mata pobaveně sledoval.
„Proklatě,“ řekl Mat. Tím přišel o možnost, že by mu pomohla dostat se průchodem k věži Gendžei. S tím si bude lámat hlavu později. Vytáhl z opasku koženou obálku, otevřel ji a vytáhl Aludřiny papíry. „Elain,“ řekl. „Musím s tebou mluvit.“
„Ano, v dopise ses zmínil o ‚zvonařích‘. Do jakého maléru ses to dostal, Matrime Cauthone?“
„To vůbec není fér,“ řekl a rozložil papíry. „Já se do malérů nedostávám. Kdybych…“
„Nebudeš zase mluvit o tom, jak mě zajali v Tearském Kameni, že ne?“ zeptala se a zvedla oči ke stropu.
Zarazil se. „Samozřejmě že ne. To už se stalo strašně dávno. Sotva si to pamatuju.“
Zasmála se a byl to pěkný zvuk, který rozezněl pokoj. Cítil, jak rudne. „Každopádně nejsem v maléru. Jenom potřebuju nějaké zdroje.“
„Jaké zdroje?“ zeptala se Elain, která zvědavě sledovala, jak na stolku vedle jejího křesla rozkládá papíry. Birgitte se sklonila.
„No,“ podrbal se Mat na bradě. „Ve městě jsou tři zvonaři; buduje potřebovat. A budeme potřebovat nějaké prášky. Jsou rozepsané na tomhle papíru. A… budeme potřebovat trochu kovu.“ Trhl sebou a podal jí jeden z Aludřiných seznamů.
Elain si stránku přečetla a zamrkala. „Zbláznil ses?“
„Občas si myslím, že možná ano,“ odpověděl. „Ale ať shořím, myslím, že tohle za to bude stát.“
„Co je to?“ zeptala se Elain, zatímco Birgitte si pročetla jeden z papírů a pak ho Elain podala.
„Aludra jim říká draci,“ řekl Mat. „Tom povídal, žes ji znala?“
„Ano, znala,“ řekla Elain.
„Takže tohle jsou odpalovací trubky, jako ty na její ohňostroje. Jenomže jsou vyrobené z kovu a velké. A místo, aby odpalovaly noční květy, odpalují tyhle kusy železa, velké jako hlava.“
„Proč by chtěl někdo odpalovat kusy železa do vzduchu?“ zeptala se Elain a ještě víc svraštila čelo.
„Ne do vzduchu,“ řekla Birgitte a rozevřela oči. „Odpálíš je na nepřátelskou armádu.“
Mat přikývl. „Aludra tvrdí, že každý z těchhle draků by dokázal odpálit železnou kouli na míli daleko.“
„Mateřský mlíko v hrnku!“ vyhrkla Birgitte. „To nemyslíš vážně.“
„Ona ano,“ řekl Mat. „A já jí věřím. Měla bys vidět, co už vyrobila, a ona tvrdí, že tohle bude její mistrovské dílo. Podívej, tady ukazuje draky, jak ze vzdálenosti jedné míle ostřelují městské hradby. S padesáti draky a dvě stě padesáti vojáky by hradbu, jako je ta kolem Caemlynu, dokázala rozbořit za pár hodin.“
Elain vypadala bledě. Věřila mu? Rozzlobí se na něj, že plýtvá jejím časem?
„Vím, že to v Poslední bitvě nebude moc k užitku,“ řekl Mat spěšně. „Trolloci nemají hradby. Ale podívej se na tohle. Nechal jsem ji, ať navrhne rozptýlené střely. Vystřel na linii trolloků ze vzdálenosti čtyř set kroků a jeden z těchhle draků odvede práci za padesát lučištníků. Ať shořím, Elain, ale budeme v nevýhodě. Stín na nás vždycky může poslat víc trolloků, než kolik my máme vojáků, a zabít ty zatracené bestie je dvakrát těžší, než zabít člověka. Potřebujeme nějakou výhodu. Pamatuju si…“
Zarazil se. Právě se chystal říct, že si pamatuje trollocké války, což by nebyl dobrý nápad. Tak mohl člověk vyvolat trapné klepy. „Podívej,“ řekl. „Já vím, že to zní neskutečně, ale musíš tomu dát šanci.“
Zvedla k němu oči a… znovu brečela? Co provedl?
„Mate, nejraději bych ti dala pusu,“ prohlásila. „Přesně tohle jsem potřebovala!“
Mat zamrkal. Cože?
Birgitte se uchechtla. „Nejdřív Norry, teď Mat. Měla by sis dávat pozor, Elain. Rand bude žárlit.“
Elain si odfrkla a znovu pohlédla na plány. „Zvonařům se to nebude líbit. Většina řemeslníků se těšila, až se po obléhání vrátí k běžné práci.“
„No, to nevím, Elain,“ řekla Birgitte. „Kdysi jsem pár řemeslníků znávala. Sice si stěžujou na královská privilegia během války, ale když jim to Koruna vynahradí, jsou ve skutečnosti spokojení. Za pravidelný přísun práce je člověk vždycky rád. Kromě toho na něco takového budou zvědaví.“
„Budeme to muset držet v tajnosti,“ řekla Elain.
„Takže to uděláš?“ zeptal se překvapeně Mat. Ani nepotřeboval svůj tajný úplatek!
„Samozřejmě budeme nejdřív potřebovat důkaz, že to funguje,“ řekla Elain. „Ale jestli tahle zařízení, tihle draci, budou fungovat z poloviny tak dobře, jak tvrdí Aludra… no, byla bych blázen, abych na to neposlala všechny lidi, co můžu!“
„To je od tebe opravdu šlechetný,“ řekl Mat a poškrábal se na hlavě.
Elain zaváhala. „Šlechetné?“
„Postavit je pro Bandu.“
„Pro Bandu… Mate, tohle bude pro Andor!“
„Tak počkat,“ řekl Mat. „To jsou moje plány.“
„A moje zdroje!“ prohlásila Elain. Narovnala se a náhle se chovala rozvážněji. „Jistě chápeš, že Koruna může při rozmísťování těchhle zbrani nabídnout větší jistotu a kontrolu.“
Tom se stranou zubil.
„Co tebe tak rozveselilo?“ chtěl vědět Mat.
„Nic,“ řekl Tom. „Tvoje matka by na tebe byla pyšná, Elain.“
„Děkuju ti, Tome,“ řekla a věnovala mu úsměv.
„Na čí straně jsi?“ zeptal se Mat.
„Na všech,“ odpověděl Tom.
„To není žádná zatracená strana,“ řekl Mat a pak se znovu podíval na Elain. „Stálo mě spoustu námahy a přemýšlení, abych ty plány z Aludry dostal. Nemám nic proti Andoru, ale pokud jde o tyhle zbraně, nevěřím nikomu kromě sebe.“
„A kdyby Banda byla součástí Andoru?“ zeptala se Elain. Náhle skutečně zněla jako královna.
„Banda není závislá na nikom,“ řekl Mat.
„To je obdivuhodné, Mate,“ řekla Elain, „ale dělá to z vás žoldáky. Myslím, že si Banda zaslouží něco víc, něco lepšího. Kdybyste měli oficiální podporu, měli byste přístup ke zdrojům a pravomocem. Mohli bychom vám v Andoru poskytnout pověření a vlastní velící strukturu.“