Skutečně to znělo lákavě. Trochu. Ale na tom nezáleželo. Nemyslel si, že až se Elain dozví o jeho vztahu k Seančanu, uvítá jeho přítomnost ve své říši. Měl v úmyslu se nakonec nějak k Tuon vrátit. I kdyby jenom proto, aby zjistil, co k němu doopravdy cítí.
Neměl v úmyslu poskytnout Seančanům přístup k drakům, ale ani neměl chuť dát je Andoru. Naneštěstí musel přiznat, že neexistuje způsob, jak Andor přimět, aby mu je postavil, aniž by zemi zbraně i poskytl.
„Nechci pro Bandu pověření,“ řekl Mat. „Jsme svobodní muži a tak se nám to líbí.“
Elain vypadala ztrápeně.
„Ale byl bych ochotný se s tebou o draky podělit,“ řekl Mat. „Část pro nás, část pro tebe.“
„A co kdybych,“ řekla Elain, „postavila a vlastnila všechny draky – ale slíbila, že je může používat jenom Banda? Žádné jiné jednotky by k nim neměly přístup.“
„To by od tebe bylo laskavé,“ řekl Mat. „Aleje to nějak podezřelé. Bez urážky.“
„Bylo by pro mě lepší, kdyby je urozené rody neměly, alespoň ne hned. Nakonec se rozšíří. Tak to je se zbraněmi vždycky. Postavím je a slíbím, že je dám Bandě. Žádné pověření, jenom smlouva, kterou vám je dlouhodobě pronajmu. Můžete kdykoli odejít. Ale když to uděláte, necháte draky tady.“
Mat se zamračil. „To mi připadá, jako když mi kolem krku omotáváš řetěz, Elain.“
„Jenom navrhuju rozumná řešení.“
„Až ty začneš být rozumná, sním svůj klobouk,“ řekl Mat. „Bez urážky.“
Elain se na něj podívala a zvedla obočí. Ano, stala se z ní královna. Jenom tak.
„Chci právo si při odchodu pár těch draků nechat,“ řekl Mat. „Čtvrtina pro nás, tři čtvrtiny pro tebe. Ale uzavřeme tu smlouvu, a dokud pro tebe budeme pracovat, budeme je používat jenom my. Jak jsi řekla.“
Zamračila se ještě víc. Ať shoří, ale Elain rychle pochopila, jak mocné zbraně draci jsou. Nemohl připustit, aby teď začala váhat. Potřebovali, aby se draci ihned začali vyrábět. A on nehodlal dovolit, aby Banda přišla o možnost je získat.
Mat si v duchu povzdechl, natáhl se, rozvázal si řemínek vzadu na krku a vytáhl zpod košile svůj medailon s liščí hlavou. Jakmile si ho sundal, cítil se víc nahý, než kdyby se skutečně svlékl. Položil ho na stůl.
Elain se na medailon podívala a Mat viděl, jak sejí v očích toužebně zablesklo. „K čemu to je?“
„Je to úplatek,“ řekl Mat, opřel se lokty o kolena a předklonil se. „Pokud budeš souhlasit, že ještě dneska začneme s výrobou prototypu draka, na jeden den ti ho půjčím. Je mi jedno, co s ním uděláš – studuj ho, třeba si o něm napiš zatracenou knihu, nos ho. Ale zítra mi ho vrátíš. Chci tvoje slovo.“
Birgitte tiše hvízdla. Elain ten medailon chtěla dostat do ruky od chvíle, kdy zjistila, že ho Mat má. Samozřejmě! Stejně jako každá zatracená Aes Sedai, kterou Mat potkal.
„Uzavřu s Bandou přinejmenším jednoletou smlouvu,“ řekla Elain, „s možností prodloužení. Zaplatíme vám totéž, co jste dostávali v Murandy.“
Jak o tom věděla?
„Můžeš smlouvu vypovědět,“ pokračovala, „pokud mi o tom řekneš měsíc předem – ale nechám si čtyři draky z pěti. A všichni muži, kteří budou chtít vstoupit do andorské armády, musí dostat možnost.“
„Chci jednoho ze čtyř,“ řekl Mat. „A nového sluhu.“
„ Cože? “ zeptala se Elain.
„Sluhu,“ řekl Mat. „Víš, aby se mi staral o šaty. Vybereš ho lip než já.“
Elain si prohlédla jeho kabát a pak jeho vlasy. „Toho,“ řekla, „ti poskytnu bez ohledu na to, jak dopadne zbytek vyjednávání.“
„Jednoho ze čtyř?“ zeptal se Mat.
„Necháš mi ten medailon na tři dny.“
Otřásl se. Tři dny, když je gholam ve městě. Tohle ho zabije. 1 půjčit jí ho na jeden den bylo riskantní. Ale nenapadalo ho nic jiného, co by mohl nabídnout. „Co si vůbec myslíš, že s tou věcí dokážeš udělat?“ zeptal se.
„Zkopírovat ji,“ řekla Elain nepřítomně, „když budu mít štěstí.“
„Vážně?“
„Nebudu to vědět, dokud šiji neprostuduju.“
Matoví se náhle před očima vynořila děsivá představa, jak všechny Aes Sedai na světě nosí tenhle medailon. Vyměnil si pohled s Torném, kterého to nejspíš překvapilo stejně.
Ale co na tom záleželo? Mat neuměl usměrňovat. Doteď si dělal starosti, že když Elain medailon prozkoumá, mohla by vymyslet způsob, jak se ho jedinou silou dotknout i tehdy, když ho nosí. Ale jestli jen chtěla vyrobit kopii… tak to se mu ulevilo. A zaujalo ho to.
„Chtěl jsem se zmínit ještě o jedné věci, Elain,“ řekl. „Je tady gholam. Ve městě. Zabíjí lidi.“
Elain zachovala klid, ale podle toho, že promluvila ještě formálněji, poznal, že ji ta zpráva dělá starosti. „Pak se ujistím, abych ti medailon vrátila včas.“
Udělal obličej. „Dobře,“ řekl. „Tři dny.“
„Výborně,“ odvětila. „Chci, aby Banda začala ihned. Brzy pocestuju do Cairhienu a mám pocit, že budou lepší oporou než královnina garda.“
Takže o to/z/e tu šlo! Elain se chystala získat Sluneční trůn. Tak to vypadalo jako způsob, jak jeho muže dobře využít, přinejmenším než je Mat bude potřebovat. Je to lepší, než aby tady posedávali, lenivěli a vyvolávali šarvátky se žoldnéři.
„Souhlasím,“ řekl Mat, „ale Elain, Banda musí být volná pro Poslední bitvu, jak bude Rand chtít. A Aludra musí dohlížet na draky. Mám tušení, že bude trvat na tom, že jestli Banda odejde z Andoru, ona zůstane s tebou.
„Proti tomu nic nemám,“ řekla s úsměvem Elain.
„Myslel jsem si to. Ale jen aby bylo jasno, až do našeho odchodu bude mít draky pod kontrolou Banda. Nesmíš tu technologii prodat nikomu jinému.“
„Někdo ji napodobí, Mate,“ řekla.
„Kopie nebudou tak dobré jako ti Aludřini,“ řekl Mat. „To ti slibuju.“
Elain si jej prohlížela a její modré oči ho posuzovaly a hodnotily. „Pořád bych byla raději, kdyby Banda byla plnoprávnou součástí andorské armády.“
„No, já bych chtěl mít klobouk ze zlata, lítající stan a koně, co maj diamantovej trus. Ale oba se budeme muset spokojit s něčím rozumnějším, že?“
„Nebylo by nerozumné…“
„Museli bychom tě poslouchat, Elain,“ odvětil Mat. „To nedopustim. Některé bitvy za to nestoji a já budu rozhodovat o tom, kdy moji muži riziko podstoupí. Tak to je.“
„Nelíbí se mi, když mám muže, kteří mě kdykoli můžou opustit.“
„Víš, že je nebudu držet zpátky jen tobě na truc,“ řekl Mat. „Udělám, co je správný.“
„Co budeš považovat za správné,“ opravila ho.
„Takovou volbu by měl mít každý,“ odpověděl.
„Jen málokdo ji využije moudře.“
„Ale stejně ji chceme,“ řekl Mat. „Požadujeme ji.“
Téměř nepozorovaně zalétla pohledem k plánům a medailonu na stole. „Máte ji,“ řekla.
„Platí,“ přikývl, vstal, plivl si do dlaně a natáhl ruku.
Zaváhala, ale pak vstala, plivla do své a podala mu ji. S úsměvem jí potřásl.
„Věděls, že bych tě mohla požádat, abys vytáhl proti Dvouříčí?“ zeptala se. „To proto jsi požadoval právo odejít, když budeš chtít?“
Proti Dvouříčí? Proč by to, pod Světlem, chtěla udělat? „Nemusíš s nima bojovat, Elain.“
„Uvidíme, k čemu mě Perrinovo vojsko donutí,“ odpověděla. „Ale teď o tom nemluvme.“ Podívala se na Torna, pak sáhla pod stůl a vytáhla svinutý list papíru, ovázaný stužkou. „Prosím. Chci slyšet víc o tom, co se s vámi dělo cestou z Ebú Daru. Povečeříte dnes večer se mnou?“