„Bylo by nám potěšením,“ řekl Tom a vstal. „Že ano, Mate?“
„Asi ano,“ řekl Mat. „Pokud může přijít i Talmanes. Jestli mu nedovolím se s tebou setkat, rozerve mi krk, Elain. Při představě večeře s tebou protancuje celou cestu zpátky do tábora.“
Elain se zasmála. „Jak si přeješ. Nechám sloužící, aby vám ukázali pokoje, kde si můžete do večera odpočinout.“ Podala Tomovi svinutý papír. „Tohle prohlášení vydám zítra, když budeš souhlasit.“
„Co je to?“ nakrčil Tom čelo.
„Andorský dvůr nemá pořádného dvorního barda,“ řekla. „Myslela jsem, že bys mohl mít zájem.“
Tom zaváhal. „Je to pro mě pocta, ale nemůžu to přijmout. Teď ještě budu muset něco udělat a nemůžu být připoutaný ke dvoru.“
„Nemusíš být k němu připoutaný,“ řekla Elain. „Budeš mít volnost přicházet a odcházet, jak se ti zlíbí. Ale když budeš tady v Caemlynu, budeš tím, čím jsi.“
„Já” vzal si roličku papíru. „Zvážím to, Elain.“
„Výborně.“ Zašklebila se. „Obávám se, že mám teď schůzku s porodní bábou, ale uvidíme se u večeře. Ještě jsem se nezeptala, co měl Matrim na mysli, když o sobě v tom dopise mluvil jako ženatém muži. Očekávám plné hlášení! Žádná cenzura!“ S mazaným úsměvem se podívala na Mata. „Cenzura znamená ‚vynechané části‘, Mate. Pro případ, že bys to zatraceně nevěděl.“
Nasadil si klobouk. „To jsem věděl.“ Jak že to slovo bylo? Kultura? Světlo, proč se o tom sňatku v dopise zmiňoval? Aha, ano. Doufal, že to u Elain vyvolá takovou zvědavost, aby se s ním chtěla setkat.
Elain se zasmála a pokynula jim k východu. Tom ji před odchodem otcovsky políbil na tvář – ještě že otcovsky! Mat o těch dvou slyšel pár věcí, kterým nechtěl věřit. Přinejmenším proto, že Tom byl tak starý, že by mohl být její dědeček.
Mat otevřel dveře a chystal se odejít.
„A Mate,“ dodala Elain. „Pokud si potřebuješ půjčit peníze na nový kabát, Koruna ti může dát půjčku. Vzhledem ke svému postavení by ses opravdu měl oblékat lépe.”
„Nejsem žádnej zatracenej urozenec!“ obrátil se k ní.
„Ještě ne,“ řekla. „Nemáš Perrinovu drzost přivlastnit si titul. Postarám se, abys nějaký dostal.“
„To by ses neopovážila,“ řekl.
„Ale…“
„Podívej,“ řekl, když se k němu v chodbě připojil Tom. „Jsem pyšný na to, kdo jsem. A tenhle kabát mám rád. Je pohodlný.“ Zaťal pěsti a odmítl se poškrábat u límce.
„Když to říkáš,“ řekla Elain. „Uvidíme se u večeře. Budu muset přivést Dyelin. Moc se s tebou chce setkat.“
S těmi slovy Birgitte zavřela dveře. Mat na ně chvíli pomstychtivě zíral a pak se obrátil k Tomovi. Talmanes s vojáky čekali kousek dál v chodbě, z doslechu. Někdo z palácových sloužících jim přinesl horký čaj.
„To šlo dobře,“ usoudil Mat a dal si ruce v bok. „Bál jsem se, že nezabere, ale myslím, že jsem ji zasekl pěkně dobře.“ Přestože ty zatracené kostky mu stále rachotily v hlavě.
Tom se zasmál a poplácal ho po rameni.
„Co je?“ chtěl vědět Mat.
Tom se jenom uchechtl a pak pohlédl na svitek, který držel v druhé ruce. „A tohle bylo taky nečekané.“
„No, Andor nemá dvorního barda,“ řekl Mat.
„Ano,“ přikývl Tom a pročítal svitek. „Aleje tam taky napsaná milost za všechny zločiny – známé či neznámé – kterých jsem se snad v Andoru nebo Cairhienu dopustil. Rád bych věděl, kdo jí řekl…“
„Řekl co?“
„Nic, Mate. Vůbec nic. Do večeře s Elain zbývá pár hodin. Co říkáš, co kdybychom ti zašli koupit nový kabát?“
„Dobře,“ souhlasil Mat. „Myslíš, že kdybych o ni požádal, mohl bych taky dostat jednu takovou milost?“
„Potřebuješ ji?“
Mat pokrčil rameny a společně se vydali chodbou. „Ničemu neublíží, když má člověk jistotu. A jaký kabát mi vůbec chceš koupit?“
„Neřekl jsem, že platit budu já.“
„Nebuď takový skrblík,“ řekl Mat. „Já zaplatím za večeři.“ A zatracenej popel, Mat věděl, že nějak zaplatí.
KAPITOLA 20
Volba
„Nesmíš mluvit,“ řekla Rosil Nyneivě. Štíhlá žena s dlouhým krkem na sobě měla oranžové, žlutě prolamované šaty. „Přinejmenším mluv jen tehdy, když tě osloví. Znáš obřad?“
Nyneiva přikývla a se zrádně bušícím srdcem společně s Rosil kráčela do hlubin Bílé věže, které se podobaly žaláři. Rosil byla nová správkyně novicek a shodou okolností i členka žlutého adžah.
„Výborně, výborně,“ řekla Rosil. „Mohu navrhnout, aby sis přendala prsten na prostředníček levé ruky?“
„Navrhnout to můžeš,“ řekla Nyneiva, ale prsten nepřendala. Ona byla pozvednuta jako Aes Sedai. V tomto směru neustoupí.
Rosil stáhla rty, ale nic dalšího neřekla. Tato žena se k Nyneivě během jejího krátkého pobytu v Bílé věži chovala pozoruhodně laskavě – což byla úleva. Nyneiva si zvykla očekávat, že na ni všechny žluté sestry budou hledět přezíravě či přinejmenším lhostejně. Ano, myslely si, že má velké nadání, a mnohé trvaly na tom, že je bude učit. Ale nepovažovaly ji za jednu z nich. Ještě ne.
Tato žena se chovala jinak a tím, že se Nyneiva chovala jako hřebík v botě, jí moc dobře neoplácela. „Je pro mě důležité, Rosil,“ vysvětlila Nyneiva, „abych nijak nedala najevo sebemenší neúctu k amyrlin. Ona mě prohlásila za Aes Sedai. Kdybych se chovala jako pouhá přijatá, podkopávalo by to její slova. Tato zkouška je důležitá – když mě amyrlin pozvedla, neřekla, že ji nemusím podstoupit. Ale jsem Aes Sedai.“
Rosil naklonila hlavu a pak přikývla. „Ano. Chápu. Máš pravdu.“
Nyneiva se v kalně osvětlené chodbě zastavila. „Chci ti poděkovat, tobě a ostatním, Niere a Meramor, které jste mě v posledních dnech tak uvítaly. Nečekala jsem, že mě mezi sebe přijmete.“
„Jsou i tací, kdo nemají rádi změny, drahoušku,“ řekla Rosil. „Vždycky to tak bude. Ale tvá nová tkaniva jsou velice působivá. A co je ještě důležitější, jsou účinná. To ti vysloužilo moje vřelé přivítání.“
Nyneiva se usmála.
„Ale teď,“ řekla Rosil a zvedla prst. „V očích amyrlin a Věže můžeš být Aes Sedai, ale tradici je přesto třeba zachovávat. Po zbytek obřadu žádné mluvení, prosím.“
Vychrtlá žena ji dál vedla chodbou. Nyneiva ji následovala a spolkla odseknutí. Nedovolí, aby ji ovládla nervozita.
Vinoucí se chodbou kráčely hlouběji do Věže a navzdory tomu, že byla odhodlaná zůstat klidná, byla stále nervóznější. Je Aes Sedai a složí zkoušku. Naučila se stovku tkaniv. Nemusí si dělat starosti.
Až na to, že některé ženy se ze zkoušky nevrátí.
Tato sklepení v sobě měla jakousi velkolepou nádheru. Hladká kamenná podlaha byla pečlivě zarovnaná. Vysoko na stěnách hořely lampy; pravděpodobně vyžadovaly, aby je některá ze sester nebo přijatých zapalovala pomocí jediné síly. Sem dolů přicházelo málo lidí a většina z místnosti byla využívána jako skladiště. Připadalo jí jako plýtvání věnovat tolik péče místu, které je zřídka navštěvováno.
Nakonec dorazily k dvoukřídlým dveřím tak obrovským, že je Rosil musela otevřít pomocí jediné síly. Je to znamení, pomyslela si Nyneiva a založila si ruce. Klenuté chodby, obrovské dveře. Jsou tady, aby přijatým ukázaly důležitost toho, co se chystají podstoupit.